Pavlovy ztráty a nálezy. Kázání M.O. a J.Š. z 22.8. 2021 (12. neděle po sv. Trojici)

Skutky 9,1-9

I.

Slyšeli jste příběh velmi dobře známý. Už tehdy se to muselo rozletět do celého světa: ten, který pronásledoval Kristovy učedníky, dychtil po jejich smrti (jak by se dalo také přeložit), tak tento perzekutor se nyní stal následovníkem Krista. Tím, kdo jde v jeho stopách.

To je mocné svědectví o Boží moci, která prolamuje vrata lidské zaslepenosti. Hospodin si dovede osedlat, učinit si nástrojem, koho chce. Třeba i zuřivého fanatika – v tomto případě židovského – zřejmě prominentního žáka slavného židovského rabína Gamaliela, římského občana a zřejmě také syna bohatého podnikatele z Tarsu.

Sám proměněný Pavel tuto svou damašskou zkušenosti několikrát ve svých dopisech zmíní. Nestydí se přiznat, jaký byl, co dělal a co se mu stalo, jaká Boží milost se mu stala. Na tomto setkání s Kristem vlastně postaví celou svou existenci apoštola. I on se takto setkal s Kristem, ne za Kristova života, ale se Vzkříšeným. Vzkříšený a ukřižovaný Ježíš se pro něj stane úplně vším. Nová cesta, nová perspektiva, nová šance na jiný život. Je ochoten zpochybnit úplně vše, co do té doby považoval za jasnou pravdu. Zákon, židovskou tradici nezahodí, ale vymezí jí prostor jakéhosi ukazatele k Boží milosti, vzkříšení Krista se mu ale stane vším.

 „A jestliže Kristus nebyl vzkříšen,“ napsal Pavel ve svém listu do Korintu, „pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, 15 a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu“.

Vzkříšení – to ale není jen něco, co se týká Ježíše. Vzkříšení Ježíše – to je právě i naše vlastní zmrtvýchvstání. Nejen po smrti, ale i v tomto našem životě – v celém jeho směřování a budoucnosti.

 

II.

Co se změnilo u Pavla? Pavlovo okolí zprvu jeho proměně moc uvěřit nechtělo. V té kapitole Skutků apoštolských bychom dál četli, jak v Damašku nechtěl tomu divu uvěřit učedník Ananiáš a zdráhal se poslechnout stejný Boží hlas, aby Pavla přijal a posléze pokřtil. Okolí je právem zmatené, když někdo projde takovou radikální proměnou. Můžeme věřit takovému člověku? Není to jenom na chvíli? Není to nějaká důvtipná lest? Infiltrace? Počátek páté kolony? Tohle jistě Ananiášovi a jeho přátelům šlo hlavou a museli se s tím vyrovnat.

Ale jak tu proměnu mohl prožívat Pavel sám? Předně Pavel touhle proměnou ztrácí vlastně skoro vše, na čem si předtím zakládal. Jen si to vezměte. Už jsem to zmínil na začátku. Pavel byl člověk zajištěný, perfektní společenské postavení ho předurčovalo k tomu, aby se stal obrovskou personou mezi židy a zřejmě i obecně ve společnosti. Ztrácí jistotu domova, prostředí, které důvěrně zná, jeho kariéra rabína právě skončila. Možná by se za svou horlivost stal i veleknězem, nejmocnějším mužem, který by jednal s nejmocnějšími prefekty provincie Judea. Jistě měl své velké ambice, úsilí, které vynaloží při zakládání křesťanských sborů dosvědčuje, že to byl schopný člověk. Nejen vzdělanec, ale i praktik a svého druhu i politik, člověk orientující se ve světě židovském i římském.

Jak se člověku stane, že najde dost sil, že tohle všechno zahodí a jde najednou úplně jinou cestou? Pustí se na cestu nezajištěnou, chudou, cestu, při které bude trpět, sedět ve vězení, neustále cestovat, psát dopisy, hádat se a obhajovat to, čemu uvěřil. Dokonce se mu povede měnit zavedené pořádky, a to z gruntu. Dovede najednou pochopit, že vyvolenost židovského národa je sice daná a nezpochybnitelná, ale Bůh je tu najednou pro všechny. Ano skrze Krista je tu i pro ty smradlavce a špinavce mimo Izrael. Už nejen drobky, které spadly pánovi ze stolu, ale celý chleba a víno!

Pavlova změna také znamená rozvíjení „Ježíšova odkazu“: A Pavel jde daleko dál než Ježíš za svého života a jeho učedníci.

Kde vzal tu drzost! Kde vzal tu drzost přerůst všechny ty první učedníky. Petr vedle něj vypadá jak chudý příbuzný. O ostatních se v Novém zákoně skoro ani nemluví. Pavel zabere svými listy podstatný prostor novozákonního svědectví. Ale to se stane až po tom, co se na tuhle cestu vydal. Jaký typ víry, tohle člověka uschopní pro takové věci?

Pavel se změnil, protože se setkal se s Kristem. To je základ. Každé naší proměny. A už tak nezáleží na tom, jestli je to podobně dramaticky jako u Pavla, nebo více nenápadně. “Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili,” říká Ježíš Tomášovi. V každém takovém setkání člověk ale zaslechne něco nového, co si sám říci nemůže.

Co Pavel uslyšel nového o životě? V čem je Kristus tak nový? Asi už nám to možná nebude znít tak bombasticky jako tehdy Pavlovi, ale on prostě uvěřil, že Ježíš je skutečně Kristus. Že Bůh se stal člověkem. Představuji si, že Pavlovi došlo, že Bůh je daleko překvapivější, zajímavější, barvitější, svobodymyslnější, než si kdy pomyslel! 

Jak často v životě víry, v rámci církve vlastně vidíme jen chyby a nedokonalosti a jak mnohdy nevidíme, že se ve víře, v životě církve denně dotýkáme svobody, lásky, naděje, víry. Tedy toho, co přesahuje všechno, co jsme kdy považovali za důležité a neměnné.

 

III.

Tehdy před Damaškem se tak proměnil Pavlův vnitřní vesmír, že se mu z toho zatočila hlava a ztratil pevnou půdu pod nohama, ale Bůh ho v té tmě nenechal, nechal ho dojít za lidmi, kteří ho po zdráhání přijali a začali duchovně ošetřovat. Dodali mu kuráž, že to nebyl sen, že Bůh je skutečně veliký a Kristus je pro něj jediná cesta.

Že člověk mnoho i na této cestě poztrácí? Ano, cesta ho bude nutit, aby se vzdával zbytečností, někdy i pracně vydobytých, i jistot na které byl třeba zvyklý. Ale získává směr, nové lidi kolem sebe, nijak extra dokonalé, ale alespoň snažící se o vnitřní poctivost, schopnost se nevidět jako pupek světa a inteligence sama. 

Pavel získal jakousi životní lehkost. Ne hned! Musel taky trochu vystřízlivět. Usadit to, co zažil, ale jak jinak – bez lehkosti života z víry – udělal  by, co udělal? Kde by jinde vzal sílu psát o lásce na smrt rozhádaným lidem? Lidem, kteří ho nenáviděli? Lidem, které neznal, lidem, kteří nikdy o Bohu neslyšeli? Jeho slova stále působí: když si vezmete hymnus o lásce, až se vám zatají dech. Láska prý vytrvá, nikdy nezanikne. Jak tomu člověk může věřit, i přes to, že byl kamenován, vyslýchán, zrazován, zklamán lidmi, když musel korigovat své počáteční učení a přiznat chyby a pochybnosti?

Možná si řeknete, to pro nás není… Kam bychom se štrachali, my takoví nejsme. Ani být takoví nemusíme, možná jen stačí sledovat Boží znamení a nechat se jimi vést a být otevření k tomu, co Bůh dělá. Třeba s těmi, kdo včera byli takoví a dnes jsou jiní. Třeba u těch, kdo ztratili svůj domov a teď ho hledají u nás. Co Bůh dělá třeba při těch, se kterými do krve nesouhlasíme, třeba i od nich se máme něco naučit. Třeba se už tak nějak nevymlouvat na ono i tamto a vyjít vstříc novému a lepšímu. Na takové cestě toho zcela určitě dost ztratíme, ale to ztratíme, i když zůstaneme na místě. Kristus ale říká: Vstaň a jdi do města a tam se dozvíš, co máš dělat. Prostě se nebojme, jak to bude vypadat, s dobrou vírou vyjděme.