Pomoc má mnoho tváří. Kázání J.Š. ze 7.10. 2018 (19. neděle po Trojici)

Mk 2,1–12     (1. čtení: Ex 34, 4–10)

 

Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim. Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘ Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – řekne ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“

 

I.

Diakonie ČCE má motto:„Pomoc má mnoho tváří.“ Příběh, co jsme slyšeli, je dokladem toho, že pomoc potřebným může mít třeba takovou tvář, která se na první pohled zdá drzá, bezohledná. Jako vandalismus. Ježíš právě nalezl útočiště v jednom domě a najednou se za překvapivých okolností setkává s jedním potřebným člověkem. Přinášejí ho čtyři muži. A předbíhají ve frontě. Vylezou na plochou střechu, kam obvykle vedly schody. Střechu poškodí, udělají v ní otvor a pacienta spustí přímo před Ježíše.

Možná nás napadne: Co si asi myslel majitel domu? Nebyl naštvaný? A co ten zástup, který ti muži předběhli? Nereptali ti ostatní? Možná známe ono: „To je ale drzost, my tady čekáme už dvě hodiny! To jsme ještě neviděli, jak lidé dokážou být drzí. To svět neviděl.“

Jistě: předbíhat se nemá. Ti, kdo to dělají, jsou často bezohlední, myslí na sebe, na svůj čas, potřeby druhých jsou jim ukradené. Byť svoji bezohlednost mohou druhým zdůvodňovat zdánlivě rozumnými důvody: „Promiňte, já strašně spěchám!“ Pravidla lidského soužití je třeba respektovat. Ovšem někdy jsou prostě situace, kdy porušovat pravidla běžného soužití je potřeba. Obrazně a v nadsázce řečeno: kdy je třeba předbíhat ve frontě či přecházet na červenou. Klasický případ: někdo rychle veze nemocné dítě či těhotnou manželkou autem do nemocnice a porušuje všemožná pravidla. Co se z vnějšku zdá jako bezohlednost, je projevem velké ohleduplnosti.

Jsou prostě v životě někdy situace, kdy v zájmu pomoci konkrétnímu člověku či oživnutí nějaké komunity je skutečně potřeba něco narušit, ano poškodit. Složky záchranného systému, policie zvláště má ze zákona právo v případě ohrožení života a jeho záchrany poškodit i soukromý majetek či vniknout do něj. Když v létě vidíme dítě v uzavřeném autě, tak také rozbijeme sklo. V té souvislosti mě napadá ještě jedna dnes leckdy kontroverzní oblast: jsou lidé (squatteři) kteří vniknou do prázdného – většinou soukromého, někdy i ve vlastnictví státu – objektu, aby ten objekt obydleli. A to proto, že se o dům nikdo nestará, majitel ho třeba ještě nechává chátrat úmyslně. Jestliže se takový prostor využije jako místo setkávání a života, může být dle mého soudu může být tento projev prohřešení se proti zásadě nedotknutelnosti soukromého majetku lepší než lpět na této nedotknutelnosti, která na tom místě život ochromuje.¹

 

II.

Ale zpět k příběhu: tam předbíhání či poškozování soukromého majetku v příběhu až tak nikdo neřeší. Zde jsou překvapivé a pohoršlivé jiné aspekty. Ježíš totiž říká tomu nemocnému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ To mohlo být překvapivé pro toho ochrnutého člověka, ale i jeho přátele. Ježíš namísto aby mu nějak zázračně ulevil od tělesného strádání, on to nečiní a najednou hovoří o hříchu a jeho odpuštění. Jako u zpovědi.

Jak bychom se asi cítili? Kdybychom od lékaře očekávali odborný zásah, stanovení přesné diagnózy a nasazení přesného léčebného postupu a on by si s námi začal povídat o naší minulosti, o našich vztazích? V situaci konkrétních tělesné nouze, jak to cítíme, je potřeba také konkrétně jednat, a ne hovořit o duchovních věcech.

Dále: Ježíš nemoc spojuje s hříchem. S vinou. V biblickém, resp. židovském myšlení spojovat nemoc s hříchem, resp. vinou běžné bylo. Nemoci člověka byly obvykle chápány jako Boží dopuštění. A buď jako důsledek viny někoho třetího, jakási podoba dědičné viny. A nebo dokonce i důsledek osobní viny toho, kdo byl jakkoliv nemocen či hendikepován. Že v některých případech lidské tělesné strádání může souviset s lidským proviněním, je zřetelné. Selhávat se dá na strukturní, na společenské rovině. Třeba v rovině zdravotní politiky sátu. Selhává se samozřejmě na rovině osobní. Když se někdo opije, havaruje a ochrne, chápeme, že to nějak souvisí s jeho duchovním stavem.

Právě Ježíš přišel s touto revoluční myšlenkou: nemoc může být důsledkem hříchu. Ale ne nutně hříchu nemocného člověka. Marné je takové myšlení, které tváří tvář nemoci, ale utrpení vůbec, zvědavě pátrá po souvislosti nemoci, hříchu a Božího trestu. Ježíš se neptá po duchovní příčině nemoci toho člověka. Ano, nějak někdy nemoc souvisí i s duchovní minulostí či přítomností člověka. Ale Ježíšovi jde hlavně o to, jak tváří tvář nemoci účinně pomoci.

Ostatně: o té nemoci ostatně právě že nic nevíme. Marek nepovažoval důležité to zmiňovat. Proč byl muž ochrnut, nevíme. Nevíme,, zda „si za to mohl sám“, či někdo jiný („srazilo ho auto“) či se o viníkovi nedá říci nic a jedná se o „osudovou“ věc, třeba DMO či jiná vývojová vada. Prostě byl nemocen.

III.

Okolostojící však nepohoršuje to, že Ježíš spojuje nemoc toho člověka s jeho hříchem. Zákoníkům vadí, že Ježíš jeho hřích odpouští. Hříchy odpouštět bylo totiž výlučně v pravomoci Boha, nikoliv člověka. Zákoníky pohoršuje, že Ježíš si hraje na Boha. Činí to, co je vyhrazeno pouze Bohu. A žádný člověk není Bůh.

Snad by tento jejich protest nemusel být hned špatně. Zaznívá v něm něco, co je aktuální pro církev neustále: Hlídat, jestli se někdo svévolně nevyzvedává do božské sféry. Nebo není druhými vyzdvihován. Jestli si někdo nehraje na Boha, či není druhými zbožňován.² To vždy dopadalo špatně. A byl to úkol proroků na to upozorňovat. A nemusí jít jen o zbožňované jednotlivce, ale také o věci více abstraktní, duchovní, nehmatatelné, ale přesto velmi reálné: jako jsou ideje a hodnoty. I ty s mohou stát předmětem uctívání. I třeba hodnoty tak důležité jako je rodina. A nebo takový důležitý statek v lidském životě jako je zdraví.

Ježíš zákoníkům dává pro nás poněkud překvapivou otázku: „Je snadnější říci ochrnutému: ,Odpouštějí se ti hříchy,´a nebo říci: ,Vstaň, vezmi své lože a choď?“ Obojí se mi zdá být stejně těžké. Vyhrazeno buď jen Bohu, nebo jen mimořádně obdarovaným jedincům. Jen jedno má více viditelné důsledky. Pro Ježíše je zásadnější věc odpuštění hříchů, které se nedá se ověřit. Pro Ježíše je v té situaci osvobození od nemoci druhotným projevem moci, která překonává odcizení a vinu.

 

IV.

Ježíš nemocnému nejdříve pomohl v duchovní rovině, ale nakonec ani tu tělesnou – jak to od něj očekávali – nevynechal. Ochrnutý zázračně vstal a všichni se divili. Z hlediska křesťanské víry to znamená: duchovní dimenze s tělesnou podstatně souvisí a naopak. Protože i Bohu nebyla ta tělesné stránka cizí, když se stal v Kristu člověkem. Ale to duchovní je nakonec důležitější než to, co je tělesné a pomíjivé. Podstatnější. Je to základna života, jeho skrytý motor. Ne jen jeho doplnění, jeho nadstavba.

Pomoc má mnoho tváří. Jak to lidské pomáhání mezi sebou navzájem. Někdy kvůli tomu porušuje konvence. To je však odleskem toho Božího pomáhání člověku. Kdykoliv je Bůh při díle, člověk vděčně, někdy překvapeně, vyznává: „Něco takového jsem ještě neviděl, neslyšel, necítil, neprožil! To svět neviděl. To snad není možné!“ Toto Boží pomáhání se dotýká celku lidského života. A jde i za jeho hranice. Někdy takové pomáhání doslova zvedá nemocné z jejich lůžek. I třeba díky daru moderní lékařské vědy. Máme zkušenost, že však někdy ani Bůh z lůžka nezvedá. Kdy je na nás, abychom ty nemocné u těch lůžek navštěvovali, je na nich – doslova i obrazně – nosili. I takové situace se mohou stát zdrojem vděčného vyznání na obou stranách: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“ Amen.