Píseň písní 2, 8-13
Hlas mého milého! Hle, právě přichází, hory přeskakuje, přenáší se přes pahorky. Gazele se podobá můj milý nebo kolouškovi. Hle, právě stojí za naší zídkou, nahlíží do oken, dívá se mřížováním. Můj milý se ozval, řekl mi: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď! Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam. Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi. Fíkovník nasadil první plody, voní kvítky vinné révy. Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“
I.
Do rozkvetlé jarní zahrady žádostivě usedá milá a čeká na milého. Říká se, že láska kvete v každém čase a v každém věku. Navzdory nepřízni, nečasu, konvencím si láska hledá a najde cestu. Píseň písní je celá o lásce. O lásce dvou lidí. Je to milostná poezie. Hodí se vůbec k adventu? Nemáme v tomhle čase sáhnout po nějakém jiném textu, po jiných obrazech? Ostatně podle starocírkevní tradice se 2. adventní neděle pojí s postavou Jana Křtitele. „Hlas volajícího na poušti, připravte cestu Páně.” U něj zde cítit motiv soudu, hříchu, pokání. A my místo toho „žádostivě usedáme pod jabloň…”
O Písni písní, o této ojedinělé biblické knize, se odedávna vedla debata, zda do bible vůbec patří. Není moc prostá? Či dokonce bezbožná? Není příliš erotická, málo duchovní? Co nám mají ukázat takové milostné verše o životě dvou ne-šťastně zamilovaných?
Samozřejmě, že mnoho! Samotná krása veršů a téma partnerské lásky stojí za pozornost. Ale v těchto působivých obrazech je ještě víc. Rabíni a v jejich stopách kráčející církevní otcové viděli ještě o kus dál. Na vztah Božího lidu s Bohem, církve s Kristem. Ta žádostivě usedající dívka s praporem lásky nad hlavou je celý Boží lid a v jeho šlépějích kráčející Církev Kristova. A ještě víc. Ta usedající dívka, to může být i celé stvoření. „Víme přece (od apoštola Pavla), že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.“ (Ř 8,22) A ten milý není nikdo jiný než Průvodce s tajemným jménem Adonaj, Hospodin či Pán Ježíš Kristus.
II.
Jsme v zahradě. Ne ve městě, ne v nebi, či pekle. Jsme v zahradě, kde si kvítek hledá místo mezi trním, jabloň mezi lesními stromy. A je čas prořezat vinnou révu, fíkovník nasazuje na květ. Je totiž jaro, lásky čas. My ale máme do máje daleko – časem i situací. Máme zimní (nouzový) čas, nemůžeme dělat, co bychom v tomto čase obvykle dělat chtěli.
Možná právě proto jsme pozváni do jiného času. Času adventu. Zapalujeme svíčky, aby bylo více světla v intimním světě našich domovů. Ale také čekáme na světlo veliké, světlo Kristovo, které ozáří celý svět. Čekáme na Milého, jsme jako ta Milá, která se posadila a vyvěsila prapor lásky. Uvidí Kristus ten prapor? Přeskočí pahorky, nezastaví ho zídka, mřížoví se nestane žalářem lásky?
Zaposlouchejme se do krásných slov, které kdysi napsal Vilém Mrštík ve svém slavném románu Pohádka máje:
„Jaro se otvíralo, rozkvetl dřín – První moucha uhodila do okna, na polích se objevili oráči, děti lezly na stromy, na zemi dupaly housenčí hnízda. Co jásotu a křiku bylo na všechny strany! To divy se děly v útrobách tvorstva, nebe i země slavily nové stvoření světa – kohouti zpívali ze všech vsí najednou, slípky švířily vyhřívajíce se na slunci (…) ptáci se vraceli, pučelo jaro, všude se oralo, všude selo, – klíčila semena, rostla tráva, a když poslední pršky rusého obilí zapadly do rozevřené země, dříve ještě, nežli neděle se sešla s týdnem, – příroda byla zelená – – – A tu nadešly nejslavnější chvíle snivého jara (…)”[1]
V tomto jaru, v této zahradě okolo Ostrovačic prožívají svoji pohádku student Ríša a lesníkovic dcerka Helenka:
“Až posud jako by byli v předsíni pravého ráje, zlaté jeho brány rozlétly se pojednou a nastaly pro oba nejvzácnější chvíle života všech, kteří od počátku světa až po naše dny rukou v ruce putují do velikého chrámu slavné přírody, u jehož oltáře zpovídají se pak oba navzájem z každého pohledu, každého kroku, který jeden pro druhého vykonal na cestě k sobě. Pohádka máje zapředla je oba do svých závojů, a oba přehozeni jeho snem, nevěděli ani a ocitli se v zcela jiném světě, než jaký obývali zde na zemi doposud.”[2]
Nesmíme zapomenout, že ještě slavnější český básník napsal: „Byl pozdní večer první máj, večerní máj byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas.“ Máj, jaro – ano, to je čas rozkvětu, čas lásky.
A tak ne náhodou je to také silný obraz a symbol plnosti života, rozvinutého ve všech svých krásách.
A advent je předvečer, žádostivost po tom příchodu velkého Jara. Jara, které burcuje, jara, které naplno všem, celému stvoření ukáže lásku Kristovu, lásku Boží. Jaro to je odkaz ke zcela vykoupenému světu, beze smrti, bez slz, bez absurdit, světu plného smyslu, krásy, a naplnění, jednoty v rozmanitosti. Plného společenství lidí s Bohem v jeho království.
Vánoční čas – to je vtělení nezobrazitelného, nevypočitatelného, neviditelného Boha do tváře, jména, těla, viditelnosti Ježíše z Nazareta. Toho do jeslí položeného, plenkami zabaleného. Láskou mateřskou a otcovskou opatrovaného, ovečkami, osly, zadýchaného. A pastýři a mudrci zahrnutého lidskou zvědavostí a radostí, kdo že se to právě narodil.
III.
Máme advent. Někdo „právě stojí za naší zídkou, nahlíží do oken a dívá se mřížovým“. Pustíme ho dál? Půjde dál? Toužíme po něm?
Za těmi okny, zídkou, mřížováním je zima. Je zima. Další zima v dějinách našeho světa. Je a bude to zima divná a zvláštní. Ale v přeneseném smyslu: zima už není! Dávno není. Zima lidského odcizení od Boha. Svět, kde by nikdo nenabízel ten Boží zdroj naděje. Zima už není, protože do našeho světa přišel Kristus a tentýž Kristus byl již vzkříšen. Po téhle naději sáhněme, tuhle naději pusťme do naší zimy, která již není zimou.
Náš svět na tu pohádku toho Božského máje, na to plné rozvinutí jeho vinné révy ještě čeká. Jaro ještě nepřišlo. Jsme v předjaří. V dlouhém předjaří. Kdy je stále občas zima, občas lijavec. Je to stále čas hledání. Zápasu. Hledání příležitostí. Prořezávání vinné révy. Pučení fíkovníku. Hledání okamžiků tepla, naplnění a chytání příležitostí k setkání s milým. Náš čas je předjaří, kdy Bůh hledá a nachází člověka, přichází k němu. Čas, ve kterém jsme i my již byli nalezeni pod jabloní našeho života.
[1] MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha: Československý spisovatel, 1974, s. 177n.
[2] Tamtéž, str. 344n.