Proč Bůh člověkem? Kázání J.Š. z 25. 12. 2018 (Narození Páně)

J 1,14      (1. čtení: L 2, 1–20)
 
„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“
 
I.
Evangelista Jan shrnul vánoční příběh do jediné věty: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Vyjádřil tak ústřední zvěstí Vánoc: Bůh se stal člověkem, a tak člověka zachránil, spasil. Parabible, hit knižního trhu letošních Vánoc překládá takto: Božská myšlenka se stala „člověkem, jedním z nás, přítelem po našem boku, který nám zas a stále znovu šeptá do ucha: Mám tě rád!“
Zvěst tolikrát opakovaná a parafrázovaná. Tolikrát podle biblických vyprávění znázorňovaná v lidovém i vysokém umění. Marie a Josef nad Ježíškem ve žlabu pro zvířata, okolo pastýři a mudrci, kteří se z narozeného miminka spolu s rodiči radují. Nad nimi všemi kometa. Je to jeden ze základních obrazů, jedna z „kulturních ikon“ křesťanstvím ovlivněné civilizace. Kolik je však v tom obrazu otázek a nesamozřejmých myšlenek a překvapivých důsledků.
 
II.
Pro mnohé může být problematické, že se ve vánoční zvěsti vůbec hovoří o Bohu. Může to být problematické proto, že podle přesvědčení mnohých Bůh prostě neexistuje. Jednak kvůli tomu, kolik zla se ve světě děje. Pro mnohé je proto Bůh jen výplod lidské fantazie. Lidská myšlenka, kterou mnozí podezírají z toho, že jedněm slouží jako nástroj k ovládání druhých. Lidská myšlenka, která lidem slouží k zakrývání pravého stavu věcí ve světě. Vánoce mohou být nanejvýše symbolem lidské touhy po záchraně. Ale pokud z tohoto pohledu se může hovořit o nějaké záchraně člověka, tak ta může pocházet zase jen od člověka samého, resp. jeho institucí.
Pro někoho jiného zase nemusí být problém, že se ve vánoční zvěsti hovoří o Bohu. Bůh, věčnost, Vyšší moc, Něco nad námi – to ano. Ale aby se tento Bůh stal člověkem? Proč se musel Bůh stát člověkem? Je opravdu potřeba hovořit o Ježíši jako Bohu? Nestačí, že to byl Bohem obzvláštně inspirovaný, a tak inspirující člověk? Bůh je podle zažitých představ věčný, neměnný, nesmrtelný, všudypřítomný, všemocný. Je vším tím, čím člověk není – člověk je konečný, smrtelný. Lidská moc může být veliká, ale rozhodně ne absolutní. Kdyby se Bůh stal člověkem, přestal by být Bohem. A když se o Ježíši tvrdí, že byl Bůh: není to nedovolené zbožňování člověka? To je právě výtka islámu a judaismu vůči křesťanství.
 
III.
Křesťanství však trvá na obojím: Bůh se stal v Ježíši z Nazaretu člověkem, a tak člověka zachránil. Bůh se stal člověkem, a nepřestal přitom být Bohem. Tuto myšlenku se snažíme o Vánocích, ale nejen o nich, promýšlet. Ale ani největší theologové, co se kdy v dějinách objevili, by určitě neřekli, že tajemství Vánoc rozumí.
Co říci o této události ty letošní Vánoce? Vánoční událost mění náš obraz Boha – ano Bůh je věčný, nekonečný, všemohoucí. Stvořitel všeho viditelného i neviditelného, Stvořitel nebe i země. Není však jen nezúčastněným divákem toho, co stvořil. Není „velkým bratrem“, není televizním divákem sledujícím v přímém přenosu televizní zpravodajství. Bůh se vydal za druhou stranu obrazovky. Vyšel z věčnosti, a ví, co to znamená tíže a krása času. Ví, co to je strach ze smrti. Ví, co to je smrt sama. Ví, co to je bezmoc. Vydanost, odkázanost. Bůh dokázal vyjít ze své „božské bubliny“ (pokud smím použít tento dnes hojně užívaný novotvar) a zaujal pro něj radikálně jinou perspektivu. Tu naši lidskou. Perspektivu, kterou do té doby neznal.
A že nás tím Bůh zachránil? Proč se o něm říká, že je Ježíš Zachránce, Spasitel, „Záchranář“ (podle již zmiňované Parabible)? O tom by se také dalo přemýšlet velmi dlouho. Snad stačí říci toto: Církevní otcové význam toho, proč se Bůh stal člověkem, vyjadřovali v myšlence: Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem. Čímž se míní: aby byl člověk pravým, autentickým člověkem. Ale také aby člověka stále více prostupovala věčnost a aby jednou zvítězil nad smrtí.
Protože Ježíš byl pravý Bůh a pravý člověk, překonal vše, co náš život umenšuje, ničí: odcizení od sebe sama, od druhých lidí, od Boha. Ježíše nepřemohla smrt, nepřemohl ho strach, nepřemohla ho nenávist, nepřemohla ho neláska. Jeho srdce se nestalo divokou skládkou emocí, chaotických myšlenek a zlých tužeb, jak tomu u člověka bývá.
A na tomto svém vítězství nám dal podíl. Ve víře v Krista nás sice smrt a hřích nepřestanou ohrožovat. Ve víře v Ježíše však temnoty člověka nemusí, nemají přemoci. Díky Ježíši můžeme zakoušet, že náš svět je i přes smrt, násilí a nespravedlnost dobrý. Svět má smysl, jsou v něm okamžiky naplnění, okamžiky tepla, skutečné pohody a míru. A tak se vyplatí v tom našem světě žít a pouštět se do zápasů o jeho zlepšení, o jeho prosvětlení.
Bůh vyšel v Ježíši ze své „božské bubliny“, a tak v jeho moci můžeme i my vycházet z bublin svých svých často jednostranných zájmů, přirozených společenských vztahů, z bublin svého přirozeného egoismu. Tohle vycházení je to, co bible označuje slovem láska. Účast na radostech i trápení druhých lidí, otevřené oči pro bolesti našeho světa. Tohle je ten největší dar, který nám byl dán. Kéž darů pocházejících z tohoto zdroje, darů, které se nedají koupit, dostáváme od Boha co nejvíce i v novém roce. Abychom poznávali, kdo je Bůh. A žili život plný lásky. Tedy to, kvůli čemu se stal Bůh člověkem.