Sk 2, 41–47
Ti, kteří přijali jeho [Petrovo] slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.
I.
Tento příběh ze Skutků vypráví o vzniku církve. O církvi v období „prvotního nadšení“. O církvi ještě bez pevně stanovených dogmat, bez pevného vnitřního uspořádání, bez byrokracie. Máme tu církev jako společenství lásky, které všichni zúčastnění dle všeho intenzivně žijí. Tak intenzivně, od základu a pronikavě, že jsou stále spolu, vytrvale a neustále naslouchají apoštolskému učení. Modlí se, žijí v jednotě a bratrské lásce. Ba co víc: sdílí spolu všechen svůj majetek. Žijí v jakémsi prvokřesťanském komunismu.
Tyto biblické texty o počátcích církve v Jeruzalémě byly v pozdějších dějinách církve velmi vlivné. Často se k nim vracela obnovná církevní hnutí. Inspirovaly se jimi mnišské řády a komunity. V přesvědčení, že tak má vypadat skutečná církev, tak má vypadat skutečné, ryzí křesťanství.
Prostestantská tradice se také často hlásí k tomu, že nám jsou či mají být prvotní křesťané normou učení a života. Často toto přesvědčení zaznívá i při husovských slavnostech. Hus chtěl církev očistit a navrátit ji do její prvopočáteční čistoty, do jejích apoštolských počátků. A často se chce asi říci: a tak to má být i dnes!
Jak obraz prvotní církve, jak ho vykresluje náš text, působí na nás dnes? Inspiruje k nápodobě? Zahanbuje? Jak se v jeho světle ukazuje současnost českého nejen evangelického křesťanství? Chrámy, kostely a modlitebny, kde skoro nikdo nepobývá. A nikdo moc nevidí náznaky toho, že by se to brzy nějak výrazně změnilo. K tomu nepřízeň značné části české společnosti vůči církvím, a organizovanému náboženství vůbec? A co nejednota křesťanstva a jeho rozdělení? A co církve a majetek? Další velká otázka…
Když text srovnáme s naší přítomností, možná nám leccos ostřeji vynikne. Ale: není, přeci jen, v mnohém ohledu tento pohled na ranou církev příliš vzdálený? Jde přeci o jedinečnou, neopakovatelnou situaci vzniku církve. A ta vznikla příliš dávno, příliš ve zcela jiných v podmínkách. Asi jsme již slyšeli, jak to často dopadá v křesťanských komunitách, které se snažily či snaží žít takto prvoapoštolsky, než abychom se tím mohli dnes inspirovat.
Prvotní nadšení se často proměňuje v nátlak, donucování, přísnou kontrolou, uzavřenost, strach, aby „zvrácené pokolení“ neznečistilo údajně svaté společenství. A nebo se protní fáze nadšení dříve či později mění ve vyčerpanost. A samozřejmě: také máme až příliš negativní zkušenost s politickým, sekulárním pokusem uskutečnit jeden dílčí aspekt života jeruzalémského sboru: a sice státní komunismus sovětského typu.
Mám za to, že musíme vyloučit dvě krajní možnosti: vzor života jeruzalémské církve nemůžeme vůbec kritizovat a je pro nás závazný. Měli bychom co možná nejvíce žít, jako žili první křesťané v Jeruzalémě. Druhá vyloučená možnost by byla, že texty jako tyto pro nás již dnes nemají žádnou platnost. Že nám již nemají vůbec co říci. Myslím, že text co říci má, ale není možné ho brát doslovně a nekriticky.
II.
Jak tomu už bývá, ani na tento biblický oddíl nelze hledět bez ohledu na kontext.
Potom zjistíme, že ani Lukáš nevyprávěl jen o prvotním Jeruzalémském sboru. Ale je pravda, že pisatel knihy skutků si Jeruzalémský sbor trochu idealizoval. Idealizovat, to znamená přibarvovat na růžovo, retušovat případné rušivé odstíny. A také trochu nadsazovat.
A Lukáš nadsazoval: Během jednoho dne k církvi přidá tři tisíce lidí. Toto obrovské množství lidí poslouchá učení apoštolů o Ježíši, kterého Bůh vzkřísil, v jehož jménu je odpuštění hříchů. A tito lidé poslouchají, a sice vytrvale. Poslouchají vytrvale a jsou přitom spolu. A apoštolové přitom činí zázraky. A těch zázraků je mnoho a bázeň z toho se zmocnila všech, ne jen někoho. V chrámu, centru života Izraele, místu k němuž jednou mají putovat všechny národy, pobývali každý den. A dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. Žádná zmínka o boji se stále přetrvávajícím smutkem či boji s případnou neupřímností. Tito všichni jsou navíc milí všemu lidu.
A potom přichází to, co bylo a je na tom textu pro mnohé tak podmaňující, ale i odcizující: tito všichni, co byli spolu, „měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval.“ Protože Lukáš vůbec nerozvádí podrobnosti, chce nám naznačit, že tento raně-křesťanský komunismus fungoval: Každý dostával skutečně podle toho, co potřeboval. „Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi.“ píše se na jiném místě. (4,35) Asi každý potřebný očividně pravdivě informoval o svých potřebách. Nikdo tento sociální systém nezneužíval.
Zde ten obraz všem dostává trhliny: Z ekonomického hlediska je počínání toho Jeruzalémského sboru nesmyslné: jen prodává majetek, a utržené peníze jdou jen na fungování sboru. Prodejem majetku ovšem ztrácí ekonomickou a vůbec existenční základnu. S tím souvisí, že se bohužel nijak nedozvíme, jak to bylo s prací prvních křesťanů. Měli společný nejen majetek, ale i výrobní prostředky? A nebo Jeruzalémští křesťané nepracovali, protože také očekávali, že brzy bude konce, až Ježíš podruhé přijde na svět k soudu? To je pravděpodobné, první křesťané čekali, že Kristus co nevidět se vrátí.
Pokud takto Jeruzalémský sbor ideálně „komunisticky“ žil, tak jen krátce. Rozhodně nenalezl v takto masovém měřítku následovníky. Je pravděpodobné, že Lukáš zde zobecnil jednotlivé případy. Jednotlivci skutečně prodávali majetek k dobru prvotního sboru. To bylo ovšem dobrovolné, nikoliv povinné. A netýkalo se to všech. Když se na jiných místech bible hovoří o církvi, o společném sdílení statků už není ani slovo.
Lukáš byl určitě fascinován. Mám však dojem, že Lukášovi můžeme v tomto rozumět: tak už to prostě v životě bývá. Člověk, a křesťana nevyjímaje, mívá tendenci si minulost idealizovat. Bible má i tuto lidskou stránku. Člověk si něco idealizuje, zvláště když v minulosti zažil něco opravdu naplňujícího. (A často také tehdy, když ta přítomnost nestojí za nic.)
III.
To naplňující je zde především Duch svatý. Duch, který také způsobil, že Lukáš té idealizaci církevních počátků nepodlehl. Lukáš obrací svou pozornost totiž dále, dopředu. Vykreslí Jeruzalémskou církev v pozitivním světle. Možná až příliš pozitivním. Lukáše však v celé knize potom více zajímá Pavlova misie k pohanům než prvotní jeruzalémský sbor. Možná také proto, že ví, že dějiny Ducha šly potom jinou cestou: a sice k pohanům a do Říma, kam apoštol Pavel putuje. Jeruzalémská církev samozřejmě není odepsaná. Ale misie církve už není vázána ani na chrám, ani na Jeruzalém. A nakonec ani ne na ten Řím. My protestanti věříme, že ani Řím není tou poslední instancí Ducha.
Lukášovo vyprávění je jedním z projevů Ducha svatého, jedním z projevů apoštolského učení, které utváří život křesťanů i dnes. Je jedním z odkazů k vytrvalému Božímu Duchu. Tento vytrvalý Duch přitom ponouká nás křesťany, abychom nezůstávali v izolaci vlastních životů, nefixovali se na své prohry či úspěchy. Duch vytrvale obrací pozornost k pravdivému poznání minulosti, přítomnosti, a obrací pozornost k budoucnosti. Duch Boží také vytrvale ponouká svou církev k tomu, aby komunikovala, scházela se, aby křesťané byli spolu. A to se dělo, děje a bude dít velmi různými způsoby. Ať v kostele, ať po „domech“, ať třeba v kavárně.
Tento Duch se křesťanům sdílí, aby se i oni sdíleli. Nejen mezi sebou, ale i s těmi, kdo jsou za hranicemi církve. Slovy, ale i činy. Dobrovolně, bez donucování, jen tak. Každý podle vlastních obdarování. Duch Boží k tomu dává umět odhadnout a hledat, co ten druhý skutečně potřebuje. Zda potřebuje solidaritu materiální, či především duchovní.
Tento Duch vyvolává naši chválu, ale nepotlačuje smutek, ale přetváří ho. Tento Duch nám pomáhá, aby naše srdce, které má tak často tendenci být neupřímné, a leccos si nalhává, neustrnulo a neztvrdlo. Můžeme tak mít naději, že i přes svoji nevytrvalost, častou neupřímnost, malověrnost, zaviněnou neoblíbenost a sobectví má církev, i ta naše evangelická církev, budoucnost. Byť ta budoucnost může být v mnohém překvapivá. Amen.