Rozhovor smutku a naděje. Kázání J.Š. z 11.4. 2021 (Neděle Quasimodogeniti)

Lukáš 24,13-35

 

I.

Rozhovor, vzájemné sdílení. Tak důležitá věc při zvládání těžkých situací, při zvládání smutku, při zvládání životních zklamání, při zvládání přechodových životních situací. Díky Bohu, že žijeme v době, kdy je stále více normální, že je možné se nejrůznějšími způsoby takto sdílet, že víme, že v těžkých situacích nemusíme zůstat sami, právě i tehdy pokud jsme sami. Takovým místem vždy byla a měla by být církev. Kde tu horizontální mezilidskou komunikace protíná ta komunikace vertikální – k Bohu.

Na začátku našeho vyprávění zde máme takovou minimální církev: sešli se tam dva a uprostřed nich je Vzkříšený Kristus. Akorát že ti dva o tom neví. Ještě neví. Ti dva jsou totiž hodně smutní, zklamaní. Ale právě že si povídají, svůj smutek sdílí. Nemlčí. Pracují na překonání svého zklamání, možná zoufalství.

Nejdříve nepoznán jde Ježíš s nimi. Považují ho za neznámého pocestného. Pocestného, který je navíc úplně mimo, který neví, co se stalo. Nepoznávají toho, kvůli jehož nepřítomnosti jsou smutní. Ani když na ně promluví, nepoznávají ho. Nepoznávají ho kvůli hloubce svého zklamání, svého zoufalství? Když je člověk smutný a zoufalý, je často těžké přijmout pohled, že se situace může změnit, že může být jinak.

A my leckdy takové zoufalství neumíme proměnit. U sebe, u druhého člověka. Často jsme bezradní. Tušíme, že asi nenastala chvíle, kdy to může cvaknout a zoufalství může být ve vhodnou chvíli proraženo. Někdy i navzdory našim představám, jak by to mělo probíhat. Chceme dodat útěchu, ale ono to nefunguje. A jaký je to vlastně zázrak, když to sepne a zoufalství, smutek je proražen.

Nedávno jsem si to uvědomil u jednoho z vnějšího pohledu docela malého, dětského zoufalství. Naše Dorotka byla nedávno na pískovišti zoufalá z toho, že jí vítr odnese bábovky. A moc po mě chtěla, abych je dal zpátky do tašky. Snažil jsem se jí několikrát opakovat, že tak silný vítr nefouká, vítr nic neodnese, že silné větry jsou jen v Americe, nic nepomáhalo. Více věřila slovům jedné holčičky, s níž si před časem hrála na písku a která ji strašila, že vítr jí ty bábovky určitě odnese. Byla jakoby v zajetí té horší možnosti. Tak jsem raději ty bábovky uklidil. A hle uklidnila se.  

 

II.

Můžeme si jako lidi různě pomáhat k překonání smutku. Ale ten zásadní průlom v překonávání našich krizí, zvláště těch víry – ten průlom je v Božích rukou. U těch poutníků do Emaus, tři dny po Ježíšově smrti to také nejde hned.

Učedníci jdou s pro ně neznámým poutníkem. A ještě se na něj dívají, jako by spadl z višně. Copak neslyšel o té hrozné nespravedlnosti, co se stala s Ježíšem. Neberou si servítky, potřebují to ze sebe dostat. Pojmenovávají Ježíšův konec otevřeně jako justiční vraždu. A nebojí se o tom mluvit i před neznámým mužem. Je jim jedno, že by to třeba mohl být udavač, estébák.

A tak Ježíš začíná pracovat na překonání jejich smutku, jejich zoufalství, jejich zavřeném duchovním zraku. Na jejich roz-věření. Roz-koukání. Na tom, že ta situace není až tak bezvýchodná. Že tu je nová naděje. Že ten vítr bábovky neodnese. 

Začíná u Písma – a z něj vybírá to, čemu oni při čtení a poslechu nevěnovali pozornost a co jako Ježíšovi učedníci měli už vědět – že mesiáš přijde jako mesiáš trpící. A takto jde Ježíš, často nepoznán i s námi. Jde vedle nás a vysvětluje nám náš život, tak jako vysvětlil všechno oněm učedníkům. Možná nám říká: bude to ještě jinak, jen ještě počkej! A nebo nám říká: musíš se na to podívat ještě jinak, abys viděl, že svět nemusí být jen dějištěm temných a iracionálních sil, ale i polem, kam se vlamuje Boží království. A je různé, jak k nám to Ježíšovo slovo pronikne: četbou Písma, při bohoslužbě, skrze krásnou literaturu, text písně, intenzivní setkání s jiným člověkem.

Učedníci Ježíše poznávají při lámání chleba, když ho přemluvili, aby s nimi zůstal, když se připozdívalo a den se nachýlil. Ježíš žije a poznávají, že jejich srdce pro něj stále hořelo, i když ho ještě nepoznávali. I v hloubi duše, i při všem zklamání a hořkosti naděje ještě neumřela. Ježíš žije, poznává Kleofáš s tím druhým učedníkem, ale on mizí z jejich dosahu. Sotva ho zahlédli v plnosti, sotva pocítili jeho blízkost, sotva se uklidnila jejich srdce, on jim mizí z dohledu.

Bůh se nám dává k dispozici, ale sdílí se s námi ne tak, abychom s ním mohli disponovat. Tohle jeho sdílení ale bohatě stačí na to, aby rozhořelo naše srdce, aby případně uklidnilo naše strachy a obavy, aby nás vyslalo na další cestu. Cesta z Jeruzaléma se u těch dvou učedníků nich proměnila na cestu zpáteční, zpět do Jeruzaléma Beze smutku, s novou nadějí.

A určitě si také povídali. Rozhovor, vzájemné sdílení. Ten je důležitý nejen ve chvílích těžkých, ale i při těch radostných. Když se dotkne Bůh, když se ukáže, že žije a proměňuje smutek v naději. A církev – to je vlastně jeden velký, mohutný rozhovor a sdílení o tom, že se nám dal poznat Bůh, který se nám ukázala ve Vzkříšeném.