L 14, 25–33 (1. čtení: Mt 7, 21–28)
Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. ‚To je ten člověk‘, řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.´ Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.
I.
Kdo může být Kristovým učedníkem? Tato Ježíšova slova jsou poměrně radikální. Jak je jen uplatnit v běžném životě?
Neboť, kdo chce Krista následovat, musí opustit vše, co má. Tím „vším“ je jistě míněn také majetek. (V křesťanském sboru, kde se četlo Lukášovo evangelium, bylo mnoho bohatých lidí.) Ale jde o víc než to: Pravý učedník/pravá učednice se musí zříci vlastní rodiny. A nejen své rodiny, ale i sám sebe.
Radikalitu těch slov zvětšuje ještě slovo nenávist, která má být podmínkou následování Krista: nenávist ke svým nejbližším a k sobě sama: „Kdo nemá v nenávisti svého otce a matku, svou ženu a děti, své bratry a sestry, ano sám sebe, nemůže být svým učedníkem.“
To je silná káva. Na nenávisti není pozitivního nic. Tedy: nenávist je přirozená emocionální reakce na velmi zraňující nebo ohrožující zážitek. Ale když jí člověk dává průchod, neohlídá ji, dějí se hrozné věci. Jak v osobní rovině, tak v té společenské. A běda, když někdo průchod své nenávisti zdůvodňuje a ospravedlňuje svou vírou, svým náboženstvím. I to je jedním z důvodů ztráty důvěry v církev v moderní době. Hlavní zvěst křesťanství – to je poselství o radikální Boží lásce k člověku. A hlavní přikázání: je láska k sobě, k bližnímu a k Bohu. To je opak nenávisti. Vždy platí: pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
II.
Nevěřím, že by Ježíš měl nějakou takovou nenávist na mysli. Myslím, že to slovo užil, aby ty velké zástupy upozornil na jednu důležitou myšlenku. Nechtěl, aby zapadla. Myšlenku, kterou si můžeme přivlastni i my.
V životě víry jsou chvíle, momenty, údobí, kdy je klíčové získat odstup od minulosti a přítomnosti. Nebo jinak řečeno: rozloučit se vším z mé minulosti a přítomnosti, co odděluje od vztahu k Bohu. Momenty, kdy přestáváme lpět na překážkách pro vztah k Bohu, k sobě a bližním. Na překážkách, které člověka uzavírají před životem.
Ježíš zde hovoří o velmi konkrétně o situaci takového velmi citlivého opouštění. O opuštění vlastní rodiny. Kdo by někdy nezažil nějaký konflikt v rodině. Často tyto konflikty končí v nevratném zpřetrhání vazeb, vzájemnému opouštění, a vzájemné hořkosti. K tomuhle ta Ježíšova slova určitě vést nemají.
Ta slova ale mají provokativně upozornit, že právě tou největší překážkou pro vztah k Bohu jsou často ti nejbližší lidé. Že i to místo v němž je člověk klíčově ovlivňován a formován pro další život, právě i navzdory nejlepším úmyslům, může od života vzdalovat.
Láskyplný život v rodině je pro život nesmírně důležitý. V rodině můžeme mnohé dobré získat. Ale také zažít mnoho traumat. Ale – to je ta Ježíšova provokace – rodina není to nejdůležitější. Ani láskyplná péče v rodině není automatickou pojistkou úspěšného života. Ani vyrůstání v sociálním vyloučení, vyloučené lokalitě nebo rozvrácené rodině není automatickou cestou do kriminálu.
Skutečnou hodnotu a hloubku našich pozemských věcí a lidských, a právě že i rodinných vztahů, objevíme jen tak, že zjistíme, že nejsou tím úplně posledním, nejdůležitějším faktorem rozhodujícím o našem životě. Nic konečného nemá absolutní hodnotu. Ani rodina. Tím nejdůležitějším je Bůh.
III.
Ježíš potom svá slova rozvíjí ve dvou krátkých podobenstvích. Ale nedává žádnou podrobnější radu, jak že to s tím zříkáním se všeho má konkrétně vypadat. Třeba aby se člověk vzdal toho všeho tak, aby odešel někam do zbožného ústraní, do kláštera. Natož aby se nadobro přestal bavit se svými příbuznými.
Ježíš následování, učednictví, které nezdravě nelpí na světě a lidských vztazích (ale jehož budoucností je nepřítomnost takového lpění!), přirovnává ke stavění a válčení.
V prvním podobenství se hovoří o „věži“. A dle všeho to není žádný megalomanský projekt, žádná věž babylonská. Ale obyčejný zahradní domek, kam si palestinský zemědělec může dát pracovní nástroje. Jak pro náročný developerský projekt, tak pro tu nejobyčejnější stavbu se rozumí samo sebou, že je třeba promyslet, co a za jakým účelem chci stavět a také třeba odhadnout, kolik to bude stát a kdo to postaví či zrekonstruuje.
A když jsou tyto úvahy nutné v našem běžném životě, o co více týká toho, kde jde o nás, o celek našeho života. Aby celek našeho života (třeba právě toho rodinného) neskončil nějakým průšvihem, je potřeba doslova či přeneseně si „sedat“, přerušovat nějak to naše životní honění se a naslouchat a přemýšlet, modlit se: co pro mě osobně znamená přicházet k Bohu, co mi v tom brání, jak má vypadat ta má osobní stavba víry, a na čem je založena. Pro tohle sedání si má křesťanská tradice vynikající instituci dne odpočinku a bohoslužeb. Těch forem je samozřejmě ale daleko více.
A tohle každodenní říkání sbohem vlastním falešným jistotám právě vede do skutečného vztahového bohatství: k sobě samým, k našim rodičům, ženám či mužům, partnerům či partnerkám, k dětem, k přátelům, a dokonce i nepřátelům.
IV.
A jak jsem říkal i v minulém kázání: není až tak důležité, má-li stavba víry, stavba našeho života vždy vnější úspěch.
Někdo, ať jednotlivec, ať kolektiv, může stavět a vypadá to, že jeho stavba je nedostavěná, nedokončená. Vypadá to, že si to špatně promyslel, propočítal. A lidem okolo se může zdát, že neuspěl, vysmějou se mu, že postavil jenom torzo. Že to k sobě nějak špatně pasuje. Že se ta stavba hroutí.
Možná si toto právě mysleli o samotném Ježíšovi a jeho učení a učednících: ti, kdo se mu smáli při jeho ukřižování. Kdoví, třeba Ježíšovi tam u kříže také někdo připomenul jeho vlastní slova: „To je ten člověk, který začal stavět, ale nemohl dokončit. Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže.“ Ale čas ukázal, že to, co se začalo stavět, ale zůstalo nedostavěno, co se zdálo jako torzo, přeci jen stálo na pevném základě. Bylo dobře promyšleno, prověřeno, bylo dobře založeno. A tak to vydrželo.
Tak tomu je snad i s naší často křehkou vírou a zmenšující se církví, v níž svou víru žijeme. A nejen s ní: vůbec se všemi lidskými projekty ve světě, které se alespoň nějak napájí ze zdrojů evangelia, a nichž se často zdá, že se rozpadají a jsou neúspěšné.
Víra je totiž vždy doprovázena tím, o čem hovoří druhá část podobenství. Tam je následování Krista přirovnáno k něčemu velmi světskému: k válce, do níž táhne jakýsi král. I ten si před rozhodující bitvou sedne a „poradí se“. A dospěje k názoru: na svého protivníka vojensky nemám. Je třeba „vyslat poselstvo“, je třeba se dohodnout, je třeba diplomacie, je třeba najít nějaké alternativní řešení.
Podobenství vyjadřuje tu zvláštní logiku křesťanství:
Když uznávám, že na něco nemám, že mnohé se v mém životě může rozpadnout, když opouštím falešné představy o své dokonalosti, vede k tomu, že na to mám!
Nemám na to, abych ze svých sil věřil a zajistil si úspěšný, láskyplný život. Sám ze svých sil na to nestačím, protože na soupeře ve svém srdci (a nejen v něm) nestačím. Zde je třeba si doslova či přeneseně sedat a uznávat vlastní slabost, nedostatečnost, křehkost. A jen tak potom mohu být silný.
A to je cesta k moudrosti ve všech oblastech našeho života. Cesta ke světu, kde se lidé i přes svoji rozdílnost přijímají a žijí spolu, aniž by dávali průchod své nenávisti. A kde jen Kristus je zárukou této budoucnosti.