Sběr jablek. Kázání M.O. a J.Š. z 12.9. 2021

Lukáš 17,1-6     1. čtení: Genesis 15,1-6

Ježíš řekl svým učedníkům: „Není možné, aby nepřišla pokušení; běda však tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něho lépe, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných. Mějte se na pozoru! Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: ‚Je mi to líto‘, odpustíš mu!“ Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ Pán jim řekl: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře‘, a ona by vás poslechla.“

I.

Přátelé v Kristu,

představte si ovocný strom, třeba jabloň. Jablka na ní dozrávají a vy se chystáte je sebrat a odnést domů. Jedno po druhém trháte a díváte se na ně.

Ten náš dnešní text je podobný jabloni, která je plná jablek. Plodů, které má přinášet víra. Tak se na ně pojďme podívat.

Jablko první: Nepokoušet druhé. Ježíš učedníky varuje: pokušení přijdou, tak to v životě chodí. Ale pozor skrze koho takové skandály přicházejí.

Tohle jablko je představeno tak, jak by vypadat nemělo. Má příchuť hořkou. Žádné goldeny. Ježíš člověku, který svádí druhé, říká velmi drsně: „Lepší by ti byl mlýnský kámen na krku, než svádět lidi z cesty.” Tvrdé. Ale neříkáme to, nemyslíme si to občas také? Za to, co provedl, by si zasloužil co proto… Lepší, kdyby snad ani nebyl…

Ježíš říká, na tohle jablko pozor. Ještě ho ale nevyhazujte!

Jak by to totiž vypadalo, kdyby se toto hořké jablko proměnilo v jablko dobré? Být ohleduplný k druhým, snažit se chápat jejich křehkost, slabost a nedělat to, co by je mohlo vykořenit ze sféry dobra, smyslu, z Boží sféry. A naopak je podporovat, aby do této sféry vstoupili.

 

II.

Je tu dále jablko druhé: 

Druhé jablko má také charakter upozornění. Mějte se na pozoru, když tvůj bratr zhřeší, nebo sestra. Ono „mějte se na pozoru“ ale neznamená, vyhodit někoho ven, jak by se zdálo podle prvního jablka. Ale poněkud překvapivě: „začněte s ním mluvit.“ Doslova varuj ho, nebo dle libosti, přísněji pokárej ho. Luther šel ještě dál a přeložil: „potrestej ho.“ Drsné!

Záleží na tom, jak pochopíme ono “zhřeší”. Mnoho křesťanů si nad tímto veršem jistě mne ruce, tak a teď tu máme bič na všechny ty, co nevyšlapují přesně dle jejich chápání bible, tradice, dobrých zvyků a mravů. A hle, podle mě zde jde právě o ty, kteří svádějí druhé na scestí. Ten, kdo zhřešil, je tu tím, skrze kterého vejdou do světa ta pokušení, která ubližují druhým.

A aj, právě takový člověk má být veden k jasné konfrontaci. A i tady samozřejmě vždycky půjde o velmi citlivé pochopení. Co že to jsou ta pokušení? Je to nevěra? Vůči Bohu? Odvádění z církve? Nebo manželská nevěra? Nebo co to je vlastně za pokušení? Ježíš zde mnoho konkrétní není. Je to jako ústava, schválně je to obecné a vtahuje nás do vlastního přemýšlení nad tím, co či kdo je ten, který pokouší. To z nás činí odpovědné za vlastní chování. A taky nás vede na úzkou cestu, kde pokušitel s kárajícím zápasí v jednom těle….

Tyhle první dvě jablka jsou prostě náročná a tvrdá na rozkousání…

 

III.

Jablko třetí: Je pěkně červené a vypadá vážně chutně. Je to jablko, které, když se skutečně podaří sebrat, vede pokušitele k lítosti. Ano, skutečně, Ježíš právě řekl, že člověk, který přivedl někoho na scestí, toho může skutečně litovat. Místo pocitu sladkého triumfu, který by se mohl varujícímu či trestajícímu dostavit – tak právě tohle ne. Ježíš řekne: „Odpusť. Odpusť mu.” Bez řečí. Na lítost se odpovídá odpuštěním.

Tohle jablko je tu vždycky společné pro dva lidi, kteří se dovedou navzájem uznat. Ti dva už se nemusí nikdy více vidět, nemusí si padnout kolem krku (mohou, ale nemusí). Jde tu prostě o vyčištění vzduchu, vypuštění toho hnusu, který se stal. Tam asi míří Ježíš. Respektive jde ještě dál: i kdyby ti to samé udělal onen kajícník sedmkrát za den a po každé toho litoval, tak i litujícímu recidivistovi odpusť. Ježíš zřejmě zná, jací jsme ve svých životech recidivisté, žádné romantické představy o navždy polepšených hříšnících nemá.

Zní to hodně náročně: bezpodmínečně odpouštět. Ale v té modelové situaci to probíhá docela příznivě. Mohlo by to být daleko horší! Co kdyby Ježíš řekl: odpouštějte tomu, kdo proti vám zhřeší, ale nelituje toho. To už není ani těžké, ale sebezničující. A tohle se ani po nás nežádá.

Jak přistupovat k lidem, kteří evidentně ubližují druhým, ale nelitují toho?: Ježíš má jedinou radu. Alespoň se za ně modlete. Nepřestaňte v nich vidět člověka.

 

IV.

V košíku teď máme tři jablka. Všechna tři jsou pořádně těžká a pěkně jsme se nadřeli.

Jako sběrači se můžeme pomalu vrátit domů. Jenže si neodpustíme podívat se ještě jednou na ten krásný strom.

Podobně se podívali na Ježíše i učedníci. Jenže s takovou směsicí bázně, zmatení a výmluv.

„Ježíši dej nám víc víry. Dej nám pořádné kořeny. To, co říkáš, zní pěkně. Ale kde na to máme brát sílu? Dávat si pozor, kdo co říká, dělá, promýšlet, kdy mám a kdy nemám zakročit proti prevítovi, kdy skutečně lituje a jestli právě teď mám už odpustit…”

Učedníci řeknou: „Dej nám víc víry. Na tohle nemáme.”

Co udělá Ježíš?

Nejdřív, co tedy neudělá: nezvedne ruce, nepožehná jim a neřekne: Nyní se vám dostává více víry! A učedníci by najednou řekli: no, jo, hned je to lepší.

Ne: tohle Ježíš neudělá. Nebo možná ano, ale po svém: řekne jim další provokativní slovo. 

„Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře‘, a ona by vás poslechla.“

Lapidárně by se toto podivné slovo o podivném zázraku dalo shrnout jako: “Ale víry máte dost! Na tohle stačí i víra jako zrnko hořčice. Co víc chcete?”

„No chceme lepší svět, skvělé vztahy, vědět, kdy co říct, i kdy se omluvit, i kdy odpustit. Jak neztratit důvěru v sebe a člověka jako bližního, i kdyby udělal skutečně velkou botu. Jak věřit tomu, že je to možné?”

 

Stojíme-li před tím stromem, který nese různé plody, máme si uvědomit, že každé z těch jablek má stejné kořeny. Stejná míza proudí ke každé šťopce a ke každému jablku. Ta víra, kterou nám Ježíš představuje je sice složitá, protože lidské vztahy jsou složité.

Ale přesto je dostupná! A tahle víra má své chutě. Je to víra předně laskavá, vedoucí k odpuštění, ale litování toho, co zlého jsem udělal. Je to víra, která ukazuje prázdné ruce i touhu po odpuštění. Víra, která objevuje v každém z nás hříšníka i ospravedlněného kajícníka. Je to víra, která brání fanatismu, ale přesto vede k jasnému slovu, když se děje bezpráví, když někdo někoho vede do záhuby. Víra, která nás sice úplně nezbaví ustrašenosti, starostí a výmluv, ale která navzdory tomu vede k uvědomění, z jak dobrého kořene Boží lásky jsme napájeni.

Nedejme se zmást, že by tento text byl pesimistický a jeho cíl nedosažitelný. Evangeliem je Ježíšovo přesvědčení, že každý, kdo se do těchto pokusů o lepší lidské vztahy pustí, nebude zklamán. Ne, proto že by vždycky trefil do černého, ale protože pozná, jak dobrý je jeho Pán, jak veliký je Bůh. On dobře zná naši křehkou víru a jablka, která nese. On nás napájí z kořenů své milosti a nenechá nás padnout na zem a shnít.