L 19, 41–48 (1. čtení: Pláč Jeremjášův 3,1–9.18–26.31–33)
I.
Vzhledem k tomu, co se tento týden stalo v Barceloně, kde fanatičtí islamisté z náboženských důvodů zavraždili vícero lidí, napsal jeden německý evangelický novinář sebekriticky toto:
„Hněv a zlost jsou u mě mezitím větší než úděs a smutek. Mám vztek na všechny tyto vrahy a ty, kdo nenávidí lidi, kteří náš svět chtějí proměnit a užívat přitom užití násilí: a sice na společnost, která je úzkoprsá, nesvobodná, černo-bílá berz barev a šedivých zón.“[1]
Na neutěšený stav světa můžeme reagovat různě. Také smutkem a rezignací. Spojenou se strachem, kdy se člověk stáhne do sebe. A nebo hněvem, který někdy může přejít v čin. Někdy hněvem ovládnutý člověk chce svět, který vidí jako naprosto nedokonalý, měnit násilně. A nebo už ani nic měnit nechce, chce pouze odreagovat svoji zlost. Bez ohledu na důsledky. A nebo je možné reagovat tak, že necháme smutek a hněv odeznít. Necháme ho proměnit v něco tvořivého. S nadějí, že budeme navštíveni novou nadějí. O smutku i hněvu vzhledem k neutěšenému vztahu světa je řeč i v našem textu. Byť je to smutek a hněv zvláštní. Je to smutek a hněv Ježíšův.
II. Ježíšův pláč a hněv
Přečtený oddíl se nachází ve vyprávění, v němž se Ježíšovo pozemské putování chýlí ke svému závěru. Ježíš stojí před branami Jeruzaléma. V centru toho města se nachází středobod náboženského životra Izraele: chrám. A Ježíš, podobně jakož již starozákonní proroci, Izajáš a Jeremjáš, pláče nad obyvateli tohoto města. Je smutný.
Když člověk pláče nad stavem světa a je z toho smutný: takový smutek se leckdy může stát pláčem či smutkem sebelítostivým. Tedy v mnohém ohledu neupřímným. Když se člověk dojímá nad neštěstím druhých, tak často přitom do toho světa promítá neuvědomovaný smutek na neradostným stavem vlastního života, vlastních vztahů. A takové dojímání se a smutek, většinou nikam nevede a končí v zahořklosti a rezignaci.
Takto třeba plakaly kvůli Ježíšovi ženy, když Ježíš nesl svůj kříž. (L 23,27) Ježíš tento jejich pláč odmítá. Ženy mají raději plakat nad sebou a nad svými dětmi. Odmítá ten jejich pláč jako falešný. Odkrývá, že jejich pláč je ve skutečnosti právě sebelítostí, pláčem na nesprávném hrobě. Neuvědomují si, že Ježíš nese svůj kříž také kvůli nim a obyvatelům Jeruzaléma.
Ježíšův pláč nad Jeruzalémem před jeho branami je jiného druhu. Je jiný než těch žen. Ježíšovi nelze vytknout to, aby raději plakal nad sebou. Nelze mu vytknout, že by jeho smutek pocházel z vlastního neurovnaného života. Ježíšův pláč je pláč ryzího lidství a skutečného Božství: vyplývá z hlubokého vhledu do toho, jak se věci mají, jak špatně se věci mají. Jak mnoho ti, kdo by měli být Bohu blízko, jsou od něj vzdáleni. Je to výraz hlubokého zasažení z toho, že jeho vlastní v něm nepoznávají zaslíbeného Mesiáše. Že jeho vlastní v něm nepoznávají Boží navštívení, Boží sklonění, Boží blízkost.
Ježíš však nejen pláče. Ježíš také prorokuje. A z toho, co říká, slyšíme nejen smutek, ale také touhu. Touhu, aby jeho spoluobčané v Jeruzalémě, aby jeho národ změnil smýšlení: „Kéž bys poznalo, co vede k pokoji. Kéž by to nebylo skryto tvým očím.“ Slova, která potom následují, jsou slova pro naše uši a chápání drsná,: „Nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou se všech stan.“ Nastane destrukce, město bude srovnáno se zemí. Nezůstane kámen na kameni. A to všechno proto, že Jeruzalém „nepoznal čas, kdy se Bůh k tobě sklonil“.
Co se v těch slovech objevuje, je biblická myšlenka Božího hněvu. A není až tak podstatné, zda Ježíš tato slova skutečně řekl, či zda mu je do úst vložila pozdější tradice. Bible na mnoha stranách sdílí přesvědčení, že otřesy v oblasti politiky, v oblasti osobního života, ale i třeba přírodní katastrofy, jsou projevem Boží vůle. A sice jako Boží reakce na to, že člověk se od této Boží vůle odchyluje. A je v posledu jedno, zda tento Boží hnev chápeme jako aktivní Boží zásah, či tak, že Bůh jednat přestává a nechává zlu volný průběh.
O Božím hněvu se nám dnes hovoří spíše těžko. A je to docela pochopitelné. Hněv bývá většinou negativní lidskou emocí. Je příliš často spojená s agresí a násilím. Bývá v rozporu s láskou. A jak je snadné umným vybráním určitých biblických míst učinit z Boha démona. A jak démonický by tento Bůh musel být, kdybychom vlastnost Božího hněvu třeba užili na takové děje jako současné teroristické útoky, či válečné konlfikty. (Ale i na jakékoliv lidské neštěstí a nezdar)
Lidský hněv však nemusí být jen negativní skutečností. Proto je možné se přiblížit i k pozitivnímu vymezení toho, co je Boží hněv. Nikoliv uražená ješitnost svévolného nebeského suveréna, který pro prosazení své vůle neváhá zabíjet třeba i děti. Jako je to, čemu se tradičně říká hřích, odmítnutím Boží lásky, tak by se Boží hněv dal chápat jako Boží láska, které se obrací proti svému vlastnímu odmítnutí. Takový „svatý“ hněv popř. hněvivá láska Boží se kvůli milovanému člověku obrací proti všemu, co mu škodí popř. čím si škodí. Láska bez takovéhoto svatého hněvu by nebyla skutečná láska. Byla by v nejlepším případě laskavost, v nejhorším případě lhostejnost.
S biblickou myšlenkou, že Boží hněv se projevuje v různých dějinných neštstích, se však dnes jen těžko ztotožníme. Ostatně sám Ježíšův kříž, víra v ukřižovaného Boha tuto myšlenku zpochybňuje.
Snad i skrze obraz toho, jak se hněval Ježíš, by se dalo přiblížit k tomu, co je Boží hněvivá láska. Ježíš vsupuje do chrámu a vyhání odtamtud prodavače a směnárníky. Lidi, kteří byli spojeni s obětním provozem v chrámu. (Snad by se toto dalo s jistou mírou zjednodušení přirovnat se středověkým kupčením s odpoustky.) Ježíšovo „vyčištění chrámu“ však nebyl žádný násilný akt. Jinak by asi zasáhla římská posádka. Ani Ježíš jako nějaký revolucionář neobsazuje chrám násilím. Dobové prameny by nám o tom jistě zenchaly zprávu. Ježíšův hněv není hněvem náboženského fanatika a náboženského teroristy. V evangeliích čteme jen o jediném Ježíšově činu tohoto druhu. Nikdo přitom nezemře, jen pár stolů se převrhne. Jediné co Ježíš po tomto svém symbolickém činu, je, že začíná učit. Začíná vypouštět střely svých slov.
III.
Ano, v životě víry člověka je prostor pro hněv (a smutek). Je to však hněv svého druhu. Snad může vyústit do ostrého slova. Snad může vyústit do nějakého symbolického činu. Snad se přitom může i nějaký stůl přebvrhnout. Obrazně i doslova řečeno. A leckdy až čas ukáže, do jaké míry nějaké takovéto činy, třeba i namířené proti církvi, byly uskutečněny v takovémto posvátném hněvu. Jako třeba před lety protest punkové skupiny Pussy Riot v pravoslavném chrámu v Moskvě proti úzkému spojení ruské pravoslavné církve s autoritářským ruským státem.
Důležitým měřítkem „svatého hněvu“ je, že nikdy neústí do násilí vůči člověku. Takový svatý hněv, který protestuje proti tomu, jaký svět je, vždy spojen s visením Ježíšovi na rtech. Na jeho Slovu, na jeho Duchu. Jako Ježíšův Duch proměňuje náš lidský smutek, a nedovoluje upadnout do rezignace a sebelítosti, tak Ježíšův Duch proměňuje i lidský hněv. A nedovoluje upadnout do fanatismu, který srovnává se zemí a nenechává kámen na kameni. Kdekoliv tento Duch vane, tam člověk poznává, co vede k pokoji. A také poznává, jak opak toho může mít katastrofální důsledky. Můžeme se hněvat, někdy snad i na Boha samého, když vidíme, co vše se kolem nás a s námi děje. Ježíšův Duch však bude naším valem, díky němuž nás nepřátelé rezignujícího smutku a fanatického hněvu nikdy nepřemohou, jakokliv nás budou často obkličovat. Amen.
[1] Autorem je Hanno Terbuyken, článek je v němčině k dohledání na http://www.evangelisch.de/inhalte/145579/18-08-2017/terrorismus-barcelona-kommentar-wut-ist-groesser-als-die-trauer?kamp=b-070&kamp_r=start