J 8, 1–11 (1. čtení: L 6, 36–42)
I.
Sestry a bratři, dovolte mi na počátek malé okénko do dějin bible: Tento známý příběh o Ježíšovi a ženě cizoložnici přichycené inflagranti původně nepatřil k textu Janova evangelia. Není v nejstarších dochovaných řeckých rukopisech. Někdy se toto vyprávění objevilo i Lukášově evangeliu. Přesto se tento příběh do Janova evangelia od počátku zařazuje. A co víc: stal se jedním z jeho obecně nejznámějších úryvků. I za hranicemi církve, v naší kultuře je znám. Kdo by neznal to známé: Kdo je bez hříchu (či bez viny), ať první hodí kamenem. Právě tento Ježíšův výrok směrem k farizeům a následný čin milosrdenství vůči ženě ten příběh tolik proslavil. Vane z toho slova osvobodivá zvěst evangelia. „Nepřišel jsem soudit svět, ale abych svět spasil,“ jak říká Ježíš právě u Jana (J 12,47) Bůh je Bohem záchrany, nikoliv odsouzení a zatracení.
Tento příběh je tak známý, protože je chápán jako protest proti tvrdosti při uplatňování zákona. Protest proti těm, kdo byť ve jménu Božího zákona či právních nebo etických norem odsuzují druhé. Bez lásky a milosrdenství. Z touhy po moci. Z touhy po jednoznačném prosazení (Boží) spravedlnosti, děj se co děj. A ta slovo „Kdo je bez hříchu, první hoď kamenem“ či „Ani já tě neodsuzuji“ odhalují, že právě takoví nemilosrdní soudci se ve své hlubině zákonu Božímu prohřešují. Jak je to v textu známé písně Magdaléna, kterou koncem 60. let zpívala Marta Kubišová: „Amen, pravím, amen, stůjte, jste-li svatí, kamenujte. Aleluja.“ Je to protest proti zdeformovanému pojetí svatosti a spravedlnosti.
Zároveň jsou to slovo „Kdo je bez hříchu, první hoď kamenem“, slovo dvojznačné. Může fungovat jako autoimunizační strategie. Může sloužit k bagatelizaci, ke zlehčování vlastní viny. K odpálkování , odrážení kritiky. Takové to: „Víš co, podívej se na sebe! Sám máš máslo na hlavě. Ty mi nemáš, ty mi nebudeš co povídat. Nejdřív si zameť před vlastním prahem. Ani ty nejsi bez hříchu, tak co po mě házíš kameny výčitek a kritiky.“ Otázka, je do jaké míry zde hraje roli biblické vyznání, které také zdůraznila, leckdy až přehnala reformace: totiž že „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. (Ř 3,23) A tak: každý má máslo na hlavě, nikdo není bez hříchu. A také psychologie nás v tomto poučila. Člověk si promítá své pochybení a své stíny do druhých. Na nich trámy své duše vidí o to ostřeji. Ano tato paradoxní biblická slova o nesouzení a univerzální hříšnosti také vedou k tomuto nedorozumění.
II.
K nedorozumění přispívá, že v tom příběhu o ženě cizoložnici je leccos nedořečené. Nepíše se, co předcházelo. Kdo byla ta žena, jak se jmenovala, jaké byly okolnosti tohoto deliktu? Kdo byl ten muž, s nímž se dopustila toho cizoložství? Viděl to někdo? Není jisté, zda se jedná o „řádný“ soudní proces či o lynč, svévolné potrestání člověka bez řádného rozsudku. Podle tehdejšího práva by museli u toho procesu být minimálně tři svědkové, kteří by proti ženě svědčili. A měl by být také přiveden muž, s nímž k tomu deliktu došlo. Ježíše se v té chvíli se podle vyprávění nachází na nejsvětějším místě Izraele, totiž v chrámu. Farizeové a zákoníci se ho tam ptají: „Mistře, v zákoně nám Mojžíš takové přikázal kamenovat, co říkáš ty?“ Ukazuje se však, že o ženu a o toto konkrétní přikázání zákona jde až v druhé řadě. Oni Ježíšovi nekladou otázku, aby se poučili u autority v právním sporu. Protože by nevěděli odpověď. Ostatně – ten případ se zdá poměrně jasný. U Mojžíše se skutečně píše: „Kdo se dopustí cizoložství s ženou někoho jiného, kdo cizoloží s ženou svého bližního, musí zemřít, cizoložník i cizoložnice.“ (Dt 20, 10) Na jiných místech v knihách Mojžíšových se nařizují drakonické tresty za cizoložství, rouhání či znesvěcování soboty. A o rouhání tu jde především. Farizeové a zákoníci tuší, že Ježíšovým stylem není kamenování, ale jeho pravý opak. Ovšem Boží zákon praví kamenovat! Postaví se Ježíš proti tomuto zákonu? Dopustí se rouhání? A postaví se proti tehdy nezpochybňovanému trestnému činu? O to tu jde. Ježíš není pro ně mistr v pravém slova smyslu. Je to pro ně ten, kdo především pro své buřičství a revoluční chápání dosavadních autorit má být ukamenován.
Ještě k tomu kamenování: je to archaická, extrémně krutá a pomalá forma popravy. Je to forma stará, známá z různých kultur. I v antickém Řecku a Římě. Praktikována v obou kolébkách naší kultury. Dnes je takováto forma oficiálně možná jen v některých islámských státech, jako třeba Afghánistánu či Íránu. Patří ke katalogu trestů islámského práva šaría. Nebo se praktikuje právě v rámci lynčování. Paradoxně se tento způsob trestu – na rozdíl od Starého zákona – nepředepisuje v koránu. Jako v biblickém světě, tak i dnes je v některých zemích možné kvůli rouhání, cizoložství, a homosexualitě takto krutě přijít o život. Kolik případů, však není až tak dobře známo. Taková forma popravy je nelidská a je v rozporu s obecnou úmluvou o lidských právech. A můžeme klást oprávněné kritické otázky nad (právní) kulturou, kde něco takového je i dnes možné.
Pokud však bychom již přemýšleli kriticky o takovéto kultuře, právě důraz tohoto příběhu směřuje toto přemýšlení nikoliv k jejímu definitivnímu odsouzení, ale ke kritickému pohledu na kulturní okruh vlastní. Který také nebyl a není prost touhou kamenovat, obrazně či přeneseně. Kolik lidí by rádo u nás kamenovalo. Či střílelo. Kolik lidí si dnes myslí, že kameny či zápalnými lahvemi vytvoří lepší svět. A kolik lidí, aktivních ve společnosti, u nás je, kteří musí denně dostávat maily s výhrůžkami, kde různí kamenovači projevují své tužby. Jak je u nás zabydlena tradice zneužívání práva k likvidaci nepohodlných protivníků a k zajišťování údajně posvátných tradic! Ostatně: i Hus zemřel právě kvůli tomu.
Ovšem: v našem příběhu nakonec ke kamenování nedojde. Na zákoníky a farizeje slova „Kdo z vás je bez hříchu, první hoďna ni kamenem“ zapůsobila. Zákoníci a farizeové s nimi nepolemizují. Neříkají: tak k čemu pak nám to Mojžíš přikázal? Mojžíš je Mojžíš, Boží zákon je boží zákon, ten platí, i kdyby celý svět měl zahynout! Vina musí potrestána, padni komu padni. Zákoníci a farizeové jsou „zahanbeni ve svém svědomí“, jak doplňuje jeden z rukopisů Janova evangelia. Vytrácejí se jeden po druhém. Různá filmová zpracování této scény ukážou, jak jim padají kameny z rukou. Chytili se do vlastní pasti. Mohli tu ženu klidně zavraždit. Nedělají to však. Snad se zde děje malý zázrak. I jejich příběh je otevřený a nedořečený. Uvědomí si plně, co jim Ježíš řekl? Uvědomí si, kdo jim to řekl? Stal se pro ně Ježíš skutečným mistrem, pravdou života? A nikoliv někým koho je třeba se zbavit, aby nebyla otřesena ta jejich domnělá pravda?
Ta žena je potom modelem člověka, jemuž byl odpuštěn jeho hřích. Připomínám: nevíme, v čem že to její cizoložství spočívalo. Možná Ježíš vidí hlouběji, vidí, že třeba její problém byl ještě jinde a hlouběji než jen v nějakém pikantním deliktu.
III.
V příběhu Ježíš neodsuzuje, ale soudí. Soudí však tak, že osvobozuje, odpouští. Boží soud vidí a pojmenovává hříšnost. Vidí všechny okolnosti toho, proč a kdo odepírá milovat. Boží soud je právě takový: že odkrývá naše vnitřní temnoty. Naše vnitřní hlubiny. Boží soud je někdy zahanbující, ale vždy milosrdný. Umožňuje nám lidem jít a „nehřešit“. To znamená: že nejsme již určeni, ovládáni vlastními stíny, vlastními bolestmi, vlastní hořkostí. Jakkoliv se toto vše na nás stále sápe. Boží odsouzení odzbrojuje, aby se naše temnoty nemohly projevit. Aby nebyl hozen kámen. Aby se „nežalovalo“.
A rozhodně to není tak, že by Boží soud bránil lidské spravedlnosti. To právě výlučně lidské bez-božné posuzování a kritizování brání spravedlnosti jak v soukromé, tak ve společenské oblasti. Kritika bez účasti na Božím souzení může být často oprávněná. Poukazuje na něco nespravedlivého, rozporného, zlého. Má v mnohém pravdu. Je to ovšem kritika bez sebereflexe, bez sebekritiky. Bez vědomí milosti. Nemilosrdná. Když Boží souzení proniká do lidského souzení, i toho institučního, právního, tam není spravedlnost slepá, tam se hledá pravda, tam se přihlíží k okolnostem, tam se vina nezametá pod koberec, tam se vynáší spravedlivé rozsudky.
S Božím soudem, který učinil Bůh v Ježíši Kristu se částečně, ale už nyní prolamuje svět budoucnosti, který si leckdy jen těžko dokážeme představit. Svět, kde se komunikuje přímo. Bez vytáček. Kde jsou k sobě lidé navzájem milosrdní. Upřímní a pravdiví. Svět, kde se lidé radují z pravdy. Svět, kde se nehřeší, a tak nikdo nehází kameny. Amen.