Svítit a solit. Kázání J.Š. 6.8. 2017 (8. po Trojici)

Mt 5,13–16

(1. čtení: Iz 2, 1–5)

I.
Je náboženství spíše zdrojem konfliktů v našich životech a v našich dějinách? A nebo je to naopak síla, která konflikty našeho světa usmiřuje, pročišťuje, prosvěcuje? To je jedna z klíčových otázek nejen našich dní, kdy se náboženství vrací na scénu, ač se to u nás nemusí hned tak zdát. Kritkové náboženství samozřejmě budou tvrdit to první: náboženství, a je jedno které, vedlo a vede hlavně k nesnášenlivost, tmářství, nesmiřitelným konlfiktům. Čím mně, tím lépe.
My bychom s tím asi nesouhlasili. Asi bychom řekli, jde o to jaké náboženství. A nebo: jde o to jak se ta víra užívá, jak se žije. A asi bychom uznali, že i křesťanství, o řčem věříme či měli bycvhom věři, že je tradice nejpravdivěji a nejhlouběji svědčící o Bohu, je často do jisté míry třaskavina, která způsobuje hrozné věci, když se s ní neumí zacházet. Viditelné, jako náboženské války, tak i ty viditelné méně. Jako třeba celoživotní psychická traumata způsobená různými karikaturami Boha, které si člověk odnese třeba díky příliš přísné výchově.
Jak to ostatně platí se vším, s naší vírou to platí dvojnásob: být křesťanem, to vždy nese následky. O tom hovoří dnešní biblické slovo. A jde to o to, s těmi následky náležitě zacházet. A když s tím křesťanstvím neumíme zacházet, můžou být ty následky hrozné.

II.
To první Ježíšovo slovo zní: „Vy jste sůl země.“ Když je člověk v Kristu, když byl zasvěcen do jeho učení, tak je obrazně řečeno osolen Duchem. Proč osoloen se nabízí: sůl ochucuje, konzervuje, brání před hnilobou. To se ostatně vyjadřovalo i při křtu. Křtěnci byla dána do úst sůl, která měla symbolizovat to, že je chráněn před hnilobou hříchu.
Tato oslolenost křesťana působí, že on sám se stává solí, látkou, která neviditelně, ovšem účině působí v tomto světě a zachraňuje ho před rozkladem, hnilobou, ale také dodvá světu nenahraditelnou chuť.
Přiznám se, že mě ten obraz, který srovnává učednictví a jeho důsledky se solí, jež pozbyde chuti, vždy trochu provokoval. slouží zde jako přirovnání k něčemu, co je jednoznačně pozitivní. Ale sůl je přeci rozporuplná látka! sice ochucuje, konzervuje, rozpouští led. Ale také také ničí ledviny a lidský organismus, zamořuje půdu, činí ji neúrodnou (tento proces nazývá „zasolování půd“). Posypová sůl užívaná v zimě je sice rozpouští led, ale zase je tak agresivní, že ničí stromy, omítky a tak dále.
Vždy mi také přišlo poněkud v rozporu se skutečností, že sůl, chlorid sodný, by mohla pozbýt své chuti? Copak sůl může jednak přestat být slaná, jednak může ztratit svou druhou základní funkci pro člověka: totiž tu konzervační? Nemůže! V různých bibilckých komentářích je možné najít vysvětlení. Prý v Palestině získaná sůl obsahovala příměsi, které mohly vést ke ztrátě její slanosti. o mě však příliš neuspokojuje.
Snad je pointou toho obrazu právě to, že nepředpokládá, že by sůl slanost ztratit mohla. Že by křesťan mohl přijít o svou jedinečnost. Naopak: Křesťan se své jinakosti, slanosti, svého bytí a všeho, co z toho plyne, prostě zbavit nemůže. Když už je někdo učedníkem, ať chce nebo nechce, je slaný (a mastný). Nemůže být neslaný a nemastný.
Svou slanost (a mastnotu, chcete-li) však můžeme užívat různě. Solí tam, kde to není vhodné/dobré. Snad se to dá srovnat s tím, když třeba někomu omylem či schválně osolíme kávu či čaj. Nebo když (si) přesolíme jídlo. Či když trvale solíme příliš, i když víme, že to škodí. Ostatně ten výrok je víceznačný: buď znamená pozbýt chuti a nebo se zbláznit.
Když křesťané takto solí, obvykle to ve světě vyvolává protireakci: křesťanství se „vyhodí se ven“ a „lidi po něm šlapou“. Ne každý odpor proti křesťanství pochází od zlého, ale je oprávněný.
Kde se však solí v příhodný čas, přiměřeně a vhodně, tam platí, že svět se stává milosrdnějším proniknutý pokojem. A nemusí být hned viditelné, že to klima, ta atmosféra milosrdenství a pokoje pochází Boha.

III.
Obraz soli odkazuje k tomu, že křesťansví nese nutně důsledky a že je třeba obezřetně s nimi zacházet. Obraz světla zase odkazuje, k tomu, že ty důsledky njesou viditelné. Být Ježíšovým učedníkem, být obdarován Boží milostí, říká s e v tom slovu, to je jako být městem na vysoké hoře. (Jen tak pro zajímavost, nejvýše položeným městem v ČR je Boží Dar, ve výšce 1028 m.n.m). A je pochopitelné, takové město nemůže zůstat skryto. Je tedy nemožné učedníku, aby „nesvítil“. Učedník muséí svou víru obezřetně uřívat, ale má ji žít, nemá ji skrávat, má se s ní ukazovat, nebránit víře, aby se projevila.
Život ze světla v sobě zahrnuje totiž radost, že i já mám v sobě světlo, nějaký Boží dar, o nějž se mohu dělit s druhými a sloužit jim. A jde o to nenechat tyto dary nám dané pod kbelcem, nenechat je zplanět. Ano ukázat se s nimi. Křesťanské svícení je vždy skromné a pokorné svícení. V rámci křesťanského svícení však již není místo pro skromnost přehnanou. Není tu místo pro pocit méněcennnosti: vdyť já nic neumím, nic nejsem, nic neznamenám, nic druhému nemůžu dát. Ne, vždy tu je něco, čím můžu druhému posvítit.
Jde vždy o to, aby svět poznal, že skrze ty naše světla, svítí to světlo věčné. Protože začátkem všeho neštěstí v tomto světě je právě to, když se někdo, ať člověk, ať lidský kolektiv začne považovat za zdroj světla a spásy a naděje pro svět. Když se přestane rozlišovat mezi světlem Božským a jeho odleskem v člověku. Proto s tím křesťanským svícením jde vždy ruku v ruce pojmenování toho, od něhož to světlo pochází. Ovšem samozřejmě, a to jsme zpět u té soli, ve vhodnou chvíli, když na to přijde čas.

IV.
Podstatnou součástí křesťanské víry je to, že jedině skrze Krista, ve jménu trojjediného Boha, v jeho silovém poli je možné, abychom jak se také obrazně říkalo v prvním čtení, překovávali meče svých rozporů a konfliktů na radlice. Svět bude ještě více prosvětlen a prosolen pokojem a milosrdenstvím, jestliže si stále více křesťanů bude uvědomovat, že sůl Ducha se má užívat obezřetně, citlivě a s ohledem na konkrétní situaci. Svět bude stále více prosvícen Božím milosrdenstvím, pokud stále více křesťanů bude uvědomovat, že jsou Božím darem, městem ležícícm na hoře Božího pokoje. Ať i my ty své dary rozvíjíme a solíme a osvěcujeme co možná nejvíce lidí okolo sebe. Amen.