To by nikdo nečekal! Kázání J.Š. z 19.8. 2018 (12. neděle po Trojici)

Sk 3, 1–10    (1. čtení: Iz 29, 17–24)
 
Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě. Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli. Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu. Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: „Pohleď na nás!“ Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane. Petr však řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha. A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Boha. Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo.
 
I.
Sestry a bratři,
tento příběh se řadí k těm biblickým textům, kterým se obvykle říká příběhy o zázracích. Ty se v bibli vypráví jednak o některých prorocích, pak předně o Ježíšovi, a také o apoštolech. Tyto příběhy mají mnoho společných znaků – ani tento není výjimkou. Rychlé, neočekávané uzdravení nějakého neznámého člověka. Rozdvojená reakce svědků zázraku – údiv, ale také pochybnosti.
Tyto příběhy také spojuje to, že nám, kteří je čteme dnes, připravují potíže. Ta hlavní potíž je, že něco takového, zázračná uzdravení či dokonce zmrtvýchvstání, není vůbec běžnou zkušeností. Pokud už, tak velmi vzácnou. Nebo pro někoho zkušeností zcela neznámou, cizí. Možná někdo řekne: ano možná v biblických dobách takto Bůh působil. Ale dnes již nikoliv. A možná někdo jiný řekne: nic takového se nikdy nedělo a neděje. Pokud je třeba tyto příběhy si nějak pozitivně přivlastnit, tak zcela obrazně, přeneseně.
V příběhu o uzdravení hendikepovaného u Krásné brány Bůh provádí skrze apoštoly diakonii, misii a pastoraci v jednom. Tělo nějakého muže je slovem a dotekem apoštolů náhle, ráz na ráz uzdraveno. Co by lékaři tehdy nesvedli vůbec, co se nám dnes může povést u nějakých jedinců během dlouhých let, se zde změní v sekundě. Je zde cíl vší křesťanské diakonie: účinná pomoc člověku v nouzi aktem lásky. A je tu také cíl vší křesťanské misie: člověk uvěří v Krista. A také cíl vší křesťanské pastorace: člověk je potěšen, získá vnitřní jistotu o Boží blízkosti a motivuje ho to k pohybu, k vyjití k druhým.
Nejde však jen o mužovo fyzické zdraví. Uzdravení fyzického těla – jako ve všech novozákonních biblických příbězích o zázračném uzdravení – má ještě hlubší smysl. Je odrazem, je předjímkou příchodu Božího království. Je předjímkou širšího, hlubšího, celostného uzdravení. Celého světa, všech lidí, celé společnosti. Ruku v ruce s mužovým uzdravením jde i jeho uzdravení duchovní. Jak Petr říká užaslým svědkům toho zázraku: Ten člověk uvěřil v Ježíšovo jméno, sílu a zdraví mu dala moc Ježíšova a víra, kterou v něm jméno Ježíšovo vzbudilo. (srov. Sk 3,16)
 
II.
Někdy mě však nad takovými texty napadá: Kéž by to bylo tak jednoduché! Přijít třeba k někomu blízkému, koho sužuje stáří či vážná nemoc a říci mu: „Ve jménu Ježíše Krista, vstaň a choď! Ve jménu Ježíš Krista, ať od tebe odejde rakovina!“ A nebo šířeji: „Ve jménu Ježíše Krista, ať máš chuť do života, ať se upneš k budoucnosti, k nějakému smysluplnému cíli, ať tu jen tak nevegetuješ!“ To říci třeba nějakému člověku bez odmova, co tě na ulici žádá o drobáky: „Ať ve jménu Ježíše Krista i přes své aktuální trápení řekneš životu ANO. Ať ve jménu Ježíše Krista najdeš ve sobě dost síly, abys nemusel žebrat na ulici!“ A po těch slovech by mu náhle někdo nabídl práci a on by do ní s radostí hned nastoupil…
Jistě jsou křesťané, pro něž takové texty žádný problém nepředstavuje. Duch působí i dnes tak, že uzdravuje, třeba i smrtelné nemoci, nemoci nevyléčitelné. A je možností každého křesťana, takto ve jménu Ježíše Krista léčit. Mám za to, že k těmto křesťanům my spíše nepatříme. Co si z takového příběhu vzít? V čem je jiný než příběhy ostatní?
 
III.
Ten uzdravený neznámý muž byl „člověk chromý od narození“. Jeho pohybová, resp. opěrná soustava nefungovala. Patřil tak k těm lidem, kteří neznají nic jiného než imobilitu a s ní spojené znevýhodnění. Patřil také k těm lidem, kteří jsou kvůli tomu odkázáni na pomoc druhých, aby jejich život byl alespoň trochu k žití. Tento muž má přinejmenším někoho, kdo ho každý den přinese k jedné z bran Jeruzalémského chrámu. Tento člověk je odkázán na milodary, almužnu, charitu. To ze strany těch, kdo mu takto pomáhají může být autentický čin humanity a milosrdenství. Člověk sedával u brány chrámu, není tedy vyloučené, že mu mnozí dávali jen proto, aby si u Boha něco zasloužili.
Šířeji viděno – ten člověk patřil k lidem, kteří se již narodili s nějakým hendikepem, který ho vylučuje z běžného života. A který nezná nic jiného než to. Kterého ani nenapadne, že by tomu mohlo být jinak. Snad nás to může odkázat na lidi třeba sociálně vyloučené, kteří nemají žádnou jinou životní perspektivu než že zůstanou v těch podmínkách, v jakých vyrostli. V nichž třeba již vyrostli jejich rodiče. V podmínkách, kde se ne jen vlastní vinou nemohou rozvíjet. A kde jsou maximálně odkázáni na milodary jednotlivců, či sociální dávky státu. Odkazují na lidi, kteří si nijak nedovedou představit, že by se jejich situace mohla změnit. Také (ovšem ne pouze) proto, že většinová společnost jim tu šanci nechce dát.
To je na tomto příběhu právě výrazné: ten člověk očekává od druhých jen milodary. I od apoštolů. Že by mohl být uzdraven, dokonce i tam, kde by to z hlediska tehdejší doby bylo možné, tedy u Jeruzalémského chrámu, ho ani nenapadne.
A v tom nám příběh – přese jeho veškerou cizost – klade aktuální otázku: Co očekáváme, že můžeme od Boha dostat? Co očekávat v naší situaci můžeme, máme? A co nikoliv? Směřuje nás to, k tomu uvědomovat si, co by bylo jen očekávání marné, a co nikoliv. Pro toho konkrétního muže bylo možné očekávání, že se jeho zdravotní stav změní a že nově pozná Boha v Kristu. To první očekávání je asi možností jen některých, to druhé je však možností nás všech. Ve své konkrétní situaci doufat, že Kristus nás nějak může napřímit. Byť to třeba nemusí být naše zdraví.
A také nás příběh vybízí k otázce: co může jeden každý z nás vše „ve jménu Ježíše Krista“ vše učinit pro druhé? Co všechno skrze nás Bůh dokáže? Vybízí nás k důvěře, že s Boží pomocí člověk často dokáže věci, o nichž by se někomu ani nesnilo. Že dokáže vyvádět nás lidi – obecně řečeno – z našich osobních a společenského ochromení. Boží moc dokáže napřimovat, abychom i my lidé se navzájem dokázali napřimovat. To se může někdy týkat našich těl, zdraví, materiálních podmínek. Ale vždy se to napřímení, které je neseno Bohem, týká je našich duší, naší touhy žít. Žít smysluplně, s nadějí a trpělivě pro druhé. Amen.