1 Královská 10, 1-9.13 (1. čtení: Matouš 2, 1–12)
I královna ze Sáby uslyšela zprávu o tom, co Šalomoun vykonal pro Hospodinovo jméno, a přijela ho vyzkoušet hádankami. Přijela do Jeruzaléma s velmi okázalým doprovodem, s velbloudy nesoucími balzámy, velké množství zlata a drahokamy. Přišla k Šalomounovi a mluvila s ním o všem, co měla na srdci. Šalomoun jí zodpověděl všechny její otázky; ani jedna otázka nebyla pro krále tak tajemná, že by ji nezodpověděl. Když královna ze Sáby viděla všechnu Šalomounovu moudrost a dům, který vybudoval, i jídlo na jeho stole, zasedání jeho hodnostářů, pohotovost jeho služebnictva a jejich oděvy, jeho číšníky i jeho zápalnou oběť, kterou přinášel v Hospodinově domě, zůstala bez dechu. Řekla králi: „Co jsem slyšela ve své zemi o tvém podnikání i o tvé moudrosti, je pravda. Nevěřila jsem těm slovům, dokud jsem nepřišla a nespatřila to na vlastní oči. A to mi nebyla sdělena ani polovina. Překonal jsi moudrostí a blahobytem pověst, kterou jsem slyšela. Blaze tvým mužům, blaze těmto tvým služebníkům, kteří jsou ustavičně v tvých službách a naslouchají tvé moudrosti. Požehnán buď Hospodin, tvůj Bůh, který si tě oblíbil a dosadil tě na izraelský trůn. Protože si Hospodin zamiloval Izraele navěky, ustanovil tě králem, abys zjednával právo a spravedlnost.“
I.
Dnes máme 1. neděli po Zjevení Páně. Zjevení – co si představíme? Zanesou nás myšlenky a fantazie více do oblasti nadpřirozena, do oblasti náboženství? Jako třeba mariánské zjevení? Nebo zjevení ducha (strašidla)? Přelud, vidina? A nebo více do všedního života? „Já se z toho zjevím!“ Někdo spíše pohrdavě i ironicky řečeno o nevábném zevnějšku někoho – vypadá jak zjev?
Zjevení – to je důležité slovo bible a křesťanské tradice. Zjevení to z biblického pohledu odhalení. Zprůhlednění, hluboké poznání skutečnosti. Skutečnosti Boží, a potom také té naší skutečnosti lidské: jak se to v pravdě má s člověkem a stavem světa. S jeho pravou situace. Je to odhalení toho, jak na tom jsem sám se sebou, jak na tom jsou jiní. A jestliže bylo něco zjeveno, odhaleno, bylo to předtím zahaleno, skryto. Nebylo to znát, viditelné. Až musí přijít příhodný okamžik, kdy pravda vyjde najevo. Když už zmiňuji to slovo pravda. Řecky slovo pravda znamená ne-skrytost. To, co je odhaleno.
Zjevení – to je – zjednodušeně řečeno – dění pravdy. Pravda může vycházet najevo v různých situacích. Často v těch krizových, jako je třeba ta naše (covidová). Ale z hlediska křesťanské víry se pravda vyjevuje, děje do hloubky, podstatně teprve v setkání Boha a člověka. Když Bůh mluví a člověk jeho slovo ve svém srdci slyší a nechává se jím proměňovat. Toto odhalení pravdy o sobě, o světě, o Bohu má také charakter soudu. A je té povahy, že se nás to odhalené bezpodmínečně dotýká, nemůžeme před tím jen tak odvrátit zrak. Už zůstáváme jiní, nemůžeme se vrátit zpět.
V bibli a tradici se však slovem zjevení nazývá ta hlavní událost, o níž vypráví Nový zákon, a na níž závisí naše víra církev: příchod Ježíše Krista na náš svět. Je to slovo, které označuje něco podobného jako advent.
II.
Slyšeli jsme dva biblické příběhy o takovém zjevení. Jeden notoricky známý, o třech mudrcích z východu, co se přišli poklonit novorozenci Ježíšovi. A druhý možné známý pro mnohé z vás už méně – o příchodu královny ze Sáby k izraelskému králi Šalomounovi.
Co mají mudrci z východu, tři králové, a královna ze Sáby, společného? Mají vůbec něco společného?
Tak jednak jsou to takové tajemstvím zahalené postavy, o nichž toho moc nevíme. Královna ze Sáby: neznámá, legendami a tajemstvím opředená panovnice. Možná z Etiopie, možná z Jemenu, v Koránu je tato žena pojmenována Bilqis. A mudrci, tři mágové z východu, v pozdější tradici potom jako tři králové Melichar, Baltazar a Kašpar.: také o nich nevíme nic.
Jak královna, tak mudrcové nepatří k Izraeli, jsou pohané. Mimo církev. Ze světa, řeklo by se. Ti, co nežijí v Boží pravdě. A ti přesto, navzdory očekáváním se vydávají na cestu za Hospodinem. Jsou přitahování Boží přitažlivou silou. Bůh je pro ně atraktivní.
Liší se ovšem okolnosti a osoby, skrze něž k tomuto Božímu vyzařování, k této Boží radiaci dochází. Královnu ze Sáby přitáhl král Šalomoun, a to co dokázal (lidově řečeno). Královna ze Sáby ale vycítila, že z Šalomouna vyzařuje víc než charismatická osobnost, resp. že jeho charisma je založeno na něčem, co krále přesahuje a čemu vděčí a odpovídá.
A dokázal toho hodně: je řeč o Šalomounově moudrosti, královská moci a rozhojňování přepychu, jeho stavební činnost. Šalomoun je zakladatel chrámového kultu. Šalomoun se zdá být vykreslen jako ideální panovník. Ideálně Bohem požehnaný člověk, člověk, kterému se Bůh zjevil a který z toho zjevení naplno žije.
To je asi častá představa Božího ukazování se v našem světě. Aby se Bůh ukazoval v síle, prosperitě, moci nás lidí. Navíc zde v tom příběhu o Šalomounovi nejde jen tak o nějaké primitivní pojetí Božího požehnání, s nímž se také někdy můžeme setkat: že Boží přízeň rovná se život v luxusu, pohodlí a bohatství, zajištěnosti. Je zde totiž řeč o Šalomounově moudrosti, intelektuální hloubce, na níž právě královna byla zvědavá a která ji přiměla k vyznání, že s Šalomounem je Hospodin.
I vnější úspěch někdy může být projevem Božího požehnání. Ale je s tím, jako se vším v životě, spojena i velká zodpovědnost a možné kameny úrazu. A ty třeba bible u Šalamouna rozhodně netutlá. Netutlá, že Šalomoun byl hříšný člověk, který selhával. I přes svou moudrost, i přes to, že uváděl druhé lidi do Hospodinovy pravdy. Ale přesto přese všechno i jeho víra vydala plody, které přesahovaly hranice Izraele.
To je i vzpruha pro nás – navzdory našim chybám i skrze nás může Hospodin udělat mnohé, aniž bychom si to leckdy uvědomovali
III.
Rozdíl příběhu o třech mázích z východu od toho o královně je zřetelný. Ty nepřilákalo nic pompézního. Na první pohled úspěšného, velkolepého. Ten král, kterého nacházejí, je zcela jiného rázu než Šalomoun. Je to král skrytý, král jiného řádu. Král ne v paláci, ale ve stáji. Ale jim se přesto v té vzácné chvíli pravda a bezmocná moc tohoto krále zjevuje, objevuje.
Ježíš během svého dospělého života nebyl jen bezmocný a neúspěšný. Naopak: byť nikdy nebyl bohatý, i on byl atraktivní pro mnoho lidí: i on zaznamenával úspěch u zástupů, které žasly nad jeho moudrostí. Lidem otevíral přístup k Otci, do Božího království.
A i po jeho ukřižování, kdy se ukázalo, jak hluboko to Ježíšovo zjevení vzali vážně, i po jeho vzkříšení, když vnikla církev: i ta byla úspěšná, navzdory ústrkům a pronásledování. Nárůst členstva, proměna životů mnohých, kteří se k církvi přidávali. Jak to bylo dál v dějinách, to sem nepatří. Ale i my dnes stále nějak potřebujeme obraz „úspěšné církve“. Církve, která úspěšně a viditelně prostředkuje, zjevuje Kristovo evangelium: církev, která také roste, s funkčními a spolehlivými strukturami, mnoha sbory, pestrým životem, dost penězi na vlastní provoz. Ale také církev štědrá a solidární, která i ze svého materiálního bohatství může dávat, kde je to ve světě potřeba.
IV.
Zjevení: dění pravdy, odhalení skutečnosti, která nebyla známa, byla zastřena. To se děje v těchto příbězích. Děj, za nímž stojí Bůh, děj, který je osobní, oslovující, a který člověka nenechává stejného. Obrací ho na nové cesty života. Jak královna, tak i mudrcové se vrátili stejnou cestu domů. Vrátili se změnění? Nevíme.
Nevíme, jaké to zjevení mělo na královnu ze Sáby, a ty tajemné tři mudrce vliv. Je to otevřený příběh. A odkazuje na tajemné zjevování Božího slova. Někdy působí na nás, na ostatní svět viditelně jasně, působivě. Někdy to ale nevidíme, je nám to skryto. Třeba že to působení Božího slova nemusí v našem světě být tak přímočaré, že lidé Bohem zasažení přijdou do církve, stanou se pravidelnými účastníky bohoslužeb a členy sboru. Boží zjevování člověku má různé cesty. Ale jednu cestu od něj už odpárat nemůžeme: tu cestu, kterou se Bůh zjevil nám lidem v Ježíši. A ta jeho cesta nás vede vždy k pravdě. Do dění lásky, naděje, moudrosti. K novým začátkům.