Lukáš 23, 32-49 (1. čtení: Lukáš 23,1-31)
I.
Na Velký pátek si připomínáme smrt Ježíšovu. A už vždycky předpokládáme: to nebyl konec. Kdyby ano, vůbec bychom o Ježíšovi neslyšeli. Kristův příběh dobře dopadl. Kristus, náš Spasitel, pravý Bůh a pravý člověk, zemřel. Ale třetího dne vstal z mrtvých.
S Kristovým křížem je to potom podobné, jako když se díváme na reprízu televizního seriálu. Nebo si znovu čteme příběh, o němž víme, jak dopadl, že dobře dopadl. A nebo jinak: když vzpomínáme na těžké chvíle v našich životech a víme, že to tehdy dobře dopadlo. Nebo lépe řečeno: že se do té zamotané situace, do toho začarovaného kruhu, do chvil úzkosti, opuštěnosti a ohrožení prolomilo světlo, řešení, opuštění, láska. Že Bůh vzbudil novou naději.
O Velký pátek ale obracíme svou pozornost na Kristovo utrpení a smrt. Vzpomíná se na ni především proto, že tato smrt byla něčím výjimečná. Že v Kristově smrti se stalo něco s námi, s naší smrtí. Že se zde stalo něco, co se týká naší záchrany.
Od jedinečné události Kristovy smrti však Velký pátek obrací pozornost k naší smrtelnosti, naší konečnosti. Ale také k naší porušenosti, nedokonalosti. K odcizení našeho světa. Že všechno v našem světě stále dobře nedopadá.
Příběh našeho života ještě neskončil. Jako Boží lid máme naději, že má smysl a bude to mít smysl, i když vše třeba tady dobře nedopadne, abych parafrázoval Havlova slova. Nevíme, s čím se v životě ještě budeme potýkat. Kolik radosti ještě zažijeme, ale také kolik starostí. Nevíme, jaké náš příběh bude mít vyústění. Nevíme, jak dlouho a jak moc na nás budou třeba dopadat projevy pandemie, jaké to bude mít důsledky v ekonomické, politické oblasti. Jaké důsledky to bude mít na duše nás všech. Ale velký Pátek nám zvěstuje: v těch tíživých situacích bude a je Bůh s námi.
II.
A tam tehdy pod křížem to moc nevypadalo, že to dobře dopadne. Nevypadalo to, že by Bůh byl s Ježíšem a jeho přáteli. Jako by samotné nebe bylo proti nim. Těžké chvíle prožíval Ježíš, kterého možná trápily pochybnosti, zda jeho cesta byla správná. A zda i Bůh ho neopustil. To dokládají podle svědectví slova z kříže. Mnozí Ježíšovi přátelé asi měli pocit, že to špatně dopadlo. A byli v nejistotě, zda nebude ještě hůř, zda bude ještě někdy lépe.
V dění velkého pátku se objevovaly záblesky, znamení naděje. Malé, nenápadné, ale přesto naděje, že Bůh je přítomen, že neopouští, že Ježíše netrestá. Nebyli tam jen ti, kdo se Ježíšovi posmívali, ti, kdo ho odsoudili, protože se ho báli, ale také protože chtěli zachovat společenskou stabilitu a pořádek.
Byl tam také kající se lotr a dokonce zástupy přihlížejících, vyznávající setník, Ježíšovi přátelé. A Ježíš, který podle svědectví Lukáše nakonec neztrácí naději.
První záblesk. Ježíš byl ukřižován spolu se skutečnými zločinci, kriminálníky. Tvrdými muži, s kterými se život nemazlil a oni se životem. A jeden z lotrů se kaje. Jeden z nich poznává tváří tvář spravedlivému Ježíši svou nespravedlnost. Nestal se z něj cynik. Nehledí smrti hrdě a s pohrdáním do očí, nerouhá se. Vidí v Ježíšovi i přes jejich společné ponížení naději. Naději, která jde za hranici životů, které právě končí.
Druhý záblesk naděje. Je tu voják, pohan, setník. Možná jeden z těch, kdo Ježíš přibíjel na kříž. Dívá se na umírajícího Ježíše. Takových umírajících odsouzenců už asi viděl. Rutina, pro něj běžná věc. Teď je to ale jiné. Něco je jinak. Viděl, co se stalo a velebil Boha. A rozpoznává v něm spravedlivého člověka. Podle Markova evangelia v něm ten setník dokonce viděl přímo božího Syna. Ne nestal se mocný zázrak. Třeba že by si většina z těch okolo stojících, těch kdo Ježíšovu smrt zavinili, uvědomila, co způsobili. Ale aspoň jeden z nich si to uvědomil. A i kdyby viděl jen to, že to, co se tu děje, je nespravedlnost, páchaná na spravedlivém. Tak to už stačí. Někdy právě takové rozpoznání v našem životě je to malý zázrak, malý záblesk naděje. Rozpoznání, že je páchána křivda vůči bezbrannému. Rozpoznání, že třeba i já se nějak, byť třeba nečinností, spolupodílím na páchání bezpráví. Takové rozpoznání je vždy důležitý počátek ke změně. A když se děje u lidí mocných a vlivných, to je potom zázrak veliký.
Třetí záblesk naděje. Všichni jeho přátelé stáli opodál. (L 23,39) Výslovně jsou zmíněny také ženy. Při zatčení se zdálo, že Ježíše opustili všichni. Jidáš zradil, Petr zapřel, o ostatních ani vidu, ani slechu. Ale nebylo tomu tak. Úplně Ježíš přáteli opuštěn nebyl. Neutekli daleko ode všech svých zklamaných nadějí. Stále pro ně Ježíš něco znamená, byť možná mají zmatek v tom, co. Ale byl to jejich přítel. A na to nezapomněli. Neměli možná odvahu, báli se, ale nepřidali se k většině, nenechali se strnout k výsměchu, nezapřeli. Možná i v těžké chvíli, kdy se zdá ztraceno, možná ne vše, ale třeba mnohé: Tak tu je snad někdo, kdo třeba zdálky se ukáže jako naším přítelem, bližním. Kdo se za nás modlí, kdo na nás myslí. Takové zázraky se prostě dějí.
Čtvrtý velkopáteční záblesk naděje: Ježíš v posledních chvílích svého pozemského života: se obrací v odevzdání k tomu, nad nímž si zoufal, že ho opustil: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého Ducha.“ Ježíš, který se stále modlí. Odraz toho, že šňůra mez ním a Otcem se nepřetrhla. Otec i v této těžké chvíli zůstává Ježíšovou oporou. Zůstává tím, kdo svého Syna neopouští.
Tak i do Velkého pátku se pomalu v těchto drobných dějích odráží světlo velikonočního rána. Jen takové kapičky naděje, že i v této těžké chvíli může přijít nadějný, nečekaný, radostný zvrat. To je naděje pro naše životy, pro našich dějiny. Ty stále nejsou u konce. Nejsou seriálem, o němž bychom už věděli, jak dopadne. Jsou otevřené a často plné nejistoty, otázek a stínů. Ale Bůh do nich přináší nepatrné, ale mocné záblesky naděje, záblesky svého věčného života.