„Člověk uvažuje v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin.“ (Přísloví 16,9)
„Ne že bych si naříkal na nedostatek; naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladový, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ (List Filipským 4, 11-13)
I.
Na konci občanského roku i na jeho počátku uvažujeme v srdci, ve svým vzpomínkách, rozhovorech o své cestě minulým rokem a předjímáme rok nový. Víra nás vede také k uvědomění, kde jsme na těch našich cestách prožili, že naše kroky řídil Hospodin.
O uplynulém roce bylo řečeno dost v médiích, ve veřejném prostoru. Pro nás všechny to byl, troufám si říct, náročný rok. Kolik plánů jsme museli v minulém roce odpískat, změnit, proměnit je. Kvůli onomu viru, který rozhodně není žádná chřipečka. Pro jedny to bylo těžké více proto, že sami onemocněli. Pro druhé, protože ztratili blízké lidi. Kteří by tu s námi stále mohli být. A pro jiné zase uplynulý rok bylo náročný kvůli tomu, co přinesla ta antivirová opatření, která – byť chaotická – byla a jsou potřebná. Mnozí se trápili kvůli náhlé samotě, distanci od blízkých, sociální izolace. Mnozí zase upadli do potíží existenčních. A na někoho zase mohla tíživě dopadat otázka, kde v tom všem jsou viditelné kroky Hospodinovy.
Kde v dějinách a děních našeho života najít Hospodinovy cesty a kroky. Někdy jako bychom šli neprobádaným terénem, kde nic není pořádně poznat a kde se špatně orientuje. Někdy – a Bůh zaslibuje a dává tyto okamžiky – se však rozsvítí a my máme jistotu, že on jde s námi. I navzdory tomu, že mnohé mluví proti tomuto vyznání.
A snad i v tom roce 2020 jsme zažili takové okamžiky jistoty Božích cest k nám. Nebo jinak: okamžiky, kdy jsme si byli jisti, že po té Boží cestě jdeme. Třeba ve chvílích nečekané lidské pomoci, solidarity, výjimečného nasazení pro druhé. Nebo ve chvílích, kdy uprostřed krize člověk nachází nová východiska.
II.
S jistou nadsázkou by se dalo říci, že jsme rok 2020 prožili tak trochu jako ve vězení. Tedy s omezeními v novější historii naší země nepoznanými. Slyšeli jsme také slova apoštola Pavla křesťanům ve Filipech. Psal je tehdy ve vězení. V těžké životní situaci, řekli bychom. Jednou z možností, s kterou počítal, byl i trest smrti. Pavel v této situaci je však podivuhodně dobré mysli. Vyznává, že si nenaříká na nedostatek a je spokojen s tím, co má. To jsou slova obdivuhodné duchovní zralosti.
Pavel v tom také uvažoval o Hospodinových cestách. A vyznává, že ta jeho situace není nic, čím by ho Bůh trestal, nebo něco, kde by Bůh nebyl. Pro Pavla to tehdy konkrétně znamenalo, přijmout svou situaci, v jaké se nachází. Ve smyslu Otčenáše: „buď vůle tvá“. A to není žádná trpná rezignace. Zvyknutí si. Ohnutí hřbetu. Je to spíše to, co by se dalo nazvat odevzdání. Odevzdání, které je pevnou a jistou základnou třeba i pro případný odpor. Nebo pro případný produktivní čin.
Pavel vyznává, že oporou mu v té jeho vnější nesvobodě není jeho vnitřní síla, jeho čisté srdce, pevný charakter. Ale je to Kristus. Kristus a Pavlova důvěra v něj je jeho pevnou oporou v objektivně těžké chvíli.
Na počátku roku 2021 asi jen tak ta vnější omezení neustoupí. Ať ta virová, ať ta, která na tuto situaci reagují. Vstupujeme do nejistoty. I jako sbor, i jako církev se jen tak nevrátíme do normálu a budeme spolu stále spíše on-line. Budeme muset se stále umět „trpět nouzi“, byť v relativní hojnosti.
S nadcházejícím rokem si ale také spojujeme naději. Že se vrátíme do normálu. Přijde vakcína. A třeba také, že přijde politická změna, že to bude „rok změny“. Rok politické změny. A budeme se ptát: Co dělat, až se vrátíme k normálu? Co dělat jinak? Ale možná také: Co dělat, když se k normálu nevrátíme? Co dělat jinak, protože se třeba v mnoha oblastech k normálu nevrátíme? Právě i v církvi.
Také se budeme muset chránit přehnaných očekávání. Třeba že případnou změnou v politické oblasti se všechny naše problémy vyřeší. Neboť politika, i ta demokratická, se nevyhne ambivalentnosti. A jsou oblasti v lidském životě, které politika, byť sebelepší, učinit prostě nemůže.
Třeba právě dát tu sílu, která nás nese přes všechny neznámé a hrozivé cesty našich dějin, našich životů. To je právě ta Kristova síla, která vyučuje lidské srdce, aby člověk dokázal v tom svém životě podle svých sil a schopností „všechno“. Vše, co je potřebné k životu. Aby měl naději, víru a lásku. A také jasné uvažování a vidění těch Božích cest, které protínají ty naše cesty lidské. Právě tohle vám přeju do nového roku. A samozřejmě také pevné zdraví.