Lukáš 22,47-53 (1. čtení: Matouš 26,47-56)
Ještě ani nedomluvil, a hle, zástup, a vpředu ten, který se jmenoval Jidáš, jeden z Dvanácti; přistoupil k Ježíšovi, aby ho políbil. Ježíš mu řekl: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“ Když ti, kteří byli s Ježíšem, viděli co nastává, řekli: „Pane, máme se bít mečem?“ A jeden z nich napadl sluhu veleknězova a uťal mu pravé ucho. Ježíš však řekl: „Přestaňte s tím.“ Dotkl se jeho ucha a uzdravil ho. Pak řekl Ježíš těm, kteří pro něho přišli, kněžím, velitelům stráže a starším: „Jako na povstalce jste na mne vyšli s meči a holemi. Denně jsem byl mezi vámi v chrámě, a nevztáhli jste na mne ruce. Ale toto je vaše hodina, vláda tmy.“
I.
Zatčení pachatele – to bývá vrcholná scéna kriminálek. Předchází jí většinou vyprávění o neúnavné, někdy trnité práci kriminalistů, kteří se snaží najít pachatele, většinou vraha. Kriminalistů, které žene touha po pravdě a prosazení spravedlnosti. Když taková chvíle nastane, – je to vyvrcholení, oddechneme si. Člověk si může říci – je to takový okamžik světla.
Kdybychom se však přenesli do jiného žánru – a život sám vypráví takové příběhy – může být zatčení teprve začátkem dalšího vyprávění. Vyprávění o následném soudním procesu, kde teprve vychází pravda najevo. Nebo o utrpení hlavního hrdiny, které po jeho zatčení následovalo. A ukazuje se, že toto zatčení nebylo důsledkem projevení pravdy a spravedlnosti, pomoci a ochrany. Ale svévole, nespravedlnosti, vlády tmy. Takové příběhy se dnes vyprávějí třeba v Bělorusku (zmiňuji tuhle nám blízkou zemi již po několikáté), kdy jsou lidé zatýkání a souzeni jen proto, že si dovolili projevit nesouhlas s tamním režimem. Takových příběhů známe dost i z našich dějin.
Takovým vyprávěním o vyhřeznutí vlády tmy provždy zůstane i tato scéna, o níž vypráví všechna evangelia – Ježíšovo zatčení.
II.
Učedníci byli připraveni se za Ježíše bít, bránit ho. Nesložit ruce do klína. Nechtěli hodit zprvu ručník do ringu. To je vlastně na jednu stranu obdivuhodné. „Lze si stěží představit, že by se v nás něco nebouřilo, když vidíme, jak je násilí užito k tomu, ne jak jiné násilí zastavit, ale někoho umlčet, anebo když je užito, a my netušíme proč.“[1] Učedníci jsou pobouřeni. A možná také doufali, že onu přesilu zvládnou za pomoci Ježíšovy zázračné moci. Že se Ježíš promění v superhrdinu, svlékne si oblek a pod ním se objeví barevný trikot s velkým S na hrudi. Každý z evangelistů tenhle příběh vypráví trochu jinak, každý něco přidává, něco vynechává. Evangelista Matouš traduje Ježíšova slova, v nichž tuhle superhrdinskou možnost Ježíš však odmítá. Podobně jako na začátku, tehdy na poušti při setkání s ďáblem. Ježíš odrazuje své učedníky od ozbrojeného odporu a dodává: „Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned dvanáct legií andělů?“ (Mt 26,53)
Násilí se mu přeci jen však zabránit nepodaří. Všichni evangelisté shodně zmiňují, že jeden z jeho učedníků (podle Jana to byl sám apoštol Petr) usekl jednomu z členů té zásahové jednotky ucho.
III.
Ježíš vyzývá k zastavení násilí. A jen podle Lukášova vyprávění činí něco nečekaného. Ucho uzdravuje. Byl to poslední Ježíšův zázrak. Ne nebeská bitva, ale uzdravení. V osobně bezvýchodné situaci. Ježíš v ní zůstává tím, kdo pomáhá a zachraňuje. A uzdravuje svého nepřítele. Toho, kdo v Ježíšovi nevidí svého bližního. A tak svým jednáním dává příklad lásky k nepřátelům.
Co potom svým uzdraveným uchem setník uslyšel? Zaslechl potom z celého svého uzdravení znamení, že ten, které přišli zatknout, si žádné zatčení nezasloužil? A naopak by – když už by na to přišlo – potřebovalo zavřít ty, kteří ho na Ježíše poslali? Uvědomil si, že Ježíš není jeho nepřítel, ale naopak přítel? Na tyto otázky text nedává přímou odpověď.
Ale možná si církev tento příběh čte právě proto a tehdy, protože má zkušenost: ano, v našem světě, ano právě že i v církvi vládla, vládne v mnoha kontextech a ohledech nepochopitelná tma. Ale ta tma nemá stálost. Je vždy překvapivě, nečekaně prorážena světlem. V osobní, i společenské rovině.
Ježíšovo zatčení: to je příběh, kde je vše temné. Ale i tenhle příběh může být nadějí ve chvílích, kdy se zdá, že jde do kopru, že se hroutí skutečně vše. Kdy se situace zdá skutečně beznadějná. Ale i v takových situacích je tu malinké světélko naděje. Ne možná legie andělů. Ale „uzdravené ucho“.
To Boží světlo nemá podobu násilí. Ale uzdravování, prosvětlování toho, co je temné. Zacelování toho, co je zraněné.
IV.
O našem světě rozhodně nemůžeme říci, že by se v něm projevovala vláda světla. Ani osvícenství, za nějž vděčíme mnohému dobrému, to nedokázalo. Ani církev, která měla být tou nositelkou božího světla, tohle prosvícení díky svým mnohačetným selháním nedokázala.
Ale tento příběh nám ukazuje – síly světla se prosazují i navzdory tmě. A ukazují, že náš svět je světlem nesen. Světlo Boží lásky také orientuje ke světu, který Ježíš, vtělený Bůh, nám otevřel, a který není jen zbožným přáním, nedostižným ideálem, ale již dnes je fragmentárně, ale jednoznačně mezi námi.
Je to svět, kde nikdo nikoho nezrazuje, ale je věrný a drží slovo. Nebo kde i přes zradu je možné odpuštění, nový začátek. Je to svět, kde polibky slouží výlučně a jen projevení blízkosti, vášně, náklonnosti, vzájemného respektu. Je to svět, kde se lidé právě že nepoplácávají po ramenou a za zády proti sobě nekují pikle, neintrikaří. Ale když spolu nesouhlasí, tak si to dokážou vyříkat. Kde ani pro dobrou věc se nikdo nebije mečem, ale jen mečem slova.
Je to svět, kde si silnější netroufá na slabšího. Kde zásahové jednotky nepronásledují bezbranné demonstranty. Svět, kde, pokud už někdo někoho zatýká – tak ve jménu pravdy, spravedlnosti, třeba s nadějí na nápravu.
Svět, kde zaznívá to uzdravující Boží „přestaňte s ním”. A ono to přestává a začíná něco nového, Božího.
[1] MACEK, Petr. Effata, otevři se, Praha, 2019, s. 117.