Matouš 4,1-11 Židům 4,12-16
I.
Obvykle si na začátku postní doby připomínáme, že je to čas, kdy se máme nechat proměnit. Máme změnit smýšlení. Činit pokání. Máme prožít obrácení v našem životě. Prohloubit svůj vztah k Bohu. To platí.
Dnes ale budeme mít před očima ale příběh o Ježíšovi pokoušeném na poušti ďáblem. A tento příběh má zcela opačný záměr. Jde v něm totiž o to, aby se Ježíš nezměnil, neobrátil, nenechal proměnit. Sledujeme Ježíšovo setkání s někým, nebo spíše s něčím, čemu bible říká ďábel, někdy satan. Jakési zhmotnění, zosobnění temných sil. Ježíš právě přijal křest, znamení Boží moci v jeho životě. A je vyveden na poušť. Do míst, kde takřka nic není. Vyprahlo. Ticho. Horko. Prázdno.
Je to ale zdánlivé prázdno. V samotě Ježíš nezůstane, v jeho hlavě, nebo před ním vystupuje postava, která ho chce změnit. Sotva Ježíš nastoupí tu svou cestu, už ho z ní chce ďábel svést. Chce mu nabídnout svoji vlastní cestu. Ježíš má zapomenout na křest, má zapomenout na svůj úkol, na Boha, na trnitou cestu, která se před ním otevírá a má přijmout zkratku ke slávě.
Jako pečliví posluchači tohoto příběhu se ocitáme v roli diváků. Nemůžeme Ježíši pomoct, nemůžeme mu fandit, nemůžeme křičet: “Ďáble běž pryč!” Můžeme jen sledovat, jak se náš hrdina popasuje s těmito pokušeními. Obstojí? Najde odvahu k argumentům? Nenechá se zahnat do kouta? Řekne ďáblovi ne? Nesedne mu na lep? Vysekne mu poklonu? V tom horku, v té samotě, když člověk má k tomu navíc hlad, moc času na přemýšlení nemá…
Ďábel je zde postava svůdná, a rádoby mocná. Má svou sílu a přesvědčivost. Ten boj není předem jasný. Jeho nabídky nejsou slepé, nezajímavé. Pro člověka, který je „předurčen” k velkým věcem to jsou velká pokušení. Nesmíme zapomenout, že Ježíš je na začátku své cesty. I on teprve hledá, kudy půjde jeho příběh. A ta ďáblova smlouva je reálná příležitost k úspěchu. Ke snadnému životu, k vlivu, nezávislosti na Bohu. Tahle nezávislost má ale svůj háček: ten háček je napsán jakoby drobnými písmeny pod textem lákavé nabídky hrnců: tím háčkem je závislost na ďáblu. Protože ďábel, ten arcišmejd, vždy za své služby něco chce. Není to zadarmo, člověk za tu exkluzivitu něčím zaplatí. (A v tu chvíli to obvykle není vidět.) Proto člověk rád, jak to je v pohádkách podepíše listinu brkem namočeným do své vlastní krve. Ďábel chce, aby mu Ježíš byl zavázán, aby se mu poddal.
Ježíš má tedy před sebou dvě cesty. Dlouhou, komplikovanou, bolavou, kdy se musí snažit přesvědčit lidi o tom, čemu je dobré věřit. Kdy i on sám stále hlouběji musí prožít, promyslet, přijmout svůj jedinečný úkol.
A cestu krátkou, snadnou, jakoby oddělenou, nezávislou, vznášející se nad problémy nás běžných lidí. Protože mu to vlastně někdo zařídí, daruje, předloží na stříbrném tácu a on jen bude udílet pokyny a přinášet rady do života. Raketová kariéra už startuje. Vezmeš to Ježíši? Plácneš si?
II.
Co vlastně prožívá člověk, který takový zápas sleduje!? Okouše si nehty na kost? Nechá ho to chladným? Co se tu vlastně, tady v poušti, v samotě děje pro nás?
Tady se hraje o duši našeho pastýře. Velekněze. Syna Božího, který vstoupil před Boží tvář. Ale teď je před tváří jinou. Před tváří ďáblovou. Před vlastním pokušením stát se synem Božím, ale podle ďáblova receptu. Je před pokušením stát se karikaturou sebe sama.
Co je ďáblův recept? Jeho záměr? Ďábel z pouště nestraší. Naopak! Je to vlastně milé, hezké, rychlé. Ďábel Ježíši ukazuje obrázky, videa, záběry z těch nejkrásnějších míst světa. Ukazuje jako průvodce památky UNESCa jejich slávu a říká: „Pojď si to projít!“ „…když je krásný, chytrý, mocný, nevadí, že je tak zlý!” zpívá Sváťa Karásek ironicky.
III.
Ďábel byl mocný, krásný a chytrý, ale Ježíš mocnější a moudřejší. Odmítá ďáblovy svody superhrdinské a mocenské. Stát se supermanem, superpapalášem či ředitelem zeměkoule nechce. V příjemném vábivém hlase mocně a ostře rozeznává škleb ďáblův. Vidí do morku jeho kostí, mocně a ostře. Ďábel se se svým vztekem a zničující mocí nemůže před ním skrýt. Ježíš drží svoji nastoupenou cestu, a ani ďábel s ním nepohne.
Ježíš se v tomto nezmění. Zůstává svůj. Zůstává, ovšem opět o něco hlouběji ve víře v toho, kterému uvěřil. Drží se toho, co vyznává a chce to uplatnit, jak mu bylo ukázáno při křtu. Ježíš se nezměnil. Nezměnil se ve své věrnosti tomu, kdo ho poslal a komu byl zavázán.
Ale protože byl člověk jako my, možná se přeci jen proměnil. Proměnil v prohloubeném vnímání zlosti ďáblovy, ale především proměnil ve vnímání velikosti Boží. A třeba i ve zostřeném vnímání výšin i nížin našeho světa. Náš zápas není ten Ježíšův. Ten on bojoval místo nás a vlastně pro nás. Ale i my jsme zváni zůstat prohloubeně neměnní v naší víře v toho, který nás povolal.
List Židům to řekne vlastně jednoduše. Před námi je trůn milosti, teď je ten dobrý čas se pro něj rozhodnout a předstoupit před něj. Ďáblovy síly jsou zde pryč. Tady panuje Kristus.