Jan 5, 39-47 1. čtení: Efezským 2, 14-18
Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život. Nečekám slávu od lidí. Ale o vás jsem se přesvědčil, že v sobě nemáte lásku k Bohu. Přišel jsem ve jménu svého Otce, ale nepřijímáte mne. Kdyby přišel někdo ve svém vlastním jménu, toho přijmete. Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte! Nedomnívejte se, že já budu na vás u Otce žalovat; vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož jste složili svou naději. Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?“
I.
Naše doba má vícero výzev a úkolů. Jak spojovat rozdělenou společnost, rozdělenou sociálně, kulturně?
Jak spojovat rozdělené – usmiřovat znepřátelené? Tak, aby došlo ke skutečnému smíření, narovnání, pojmenování případných křivd? To je problém odvěký, díky médiím, sociálním sítím, jsme si ho vědomi možná více než kdy dříve.
Hlavní zvěst křesťanství – smíření Boha se světem, založená na životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista, je, chce být odpovědí na tyto úkoly. „V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár,“ píše se v Listu Efezským (Ef 2,14) Tahle zvěst platí a v ní spočívá naděje pro náš svět. Zároveň vidíme, jak působení této zvěsti v našem světě, v dějinách není jednoduché, přímočaré.
Křesťanství samo je rozděleno do konfesí a různých církví, což bylo a je zdrojem konfliktů. Konfliktů, které pocházejí z hledání a nacházení pravdy – ano, protože i v evangeliu se píše, že pro Kristovu pravdu k rozdělení dochází. Ty konflikty často ale jsou eskalovány zbytečně. Nemají s hledáním pravdy nic společného a slouží jiným zájmům. Slovy Janova evangelia – konflikty v našem světě, mezi církvemi, mezi náboženstvími leckdy, byť ne vždy pocházejí z touhy člověka po vlastní slávě, že se sám chce stát Bohem, stavět se mu na roveň.
II.
Ježíšova slova z dnešního evangelia jsou slova jsou dost ostrá, polemická kritická, rozdělující. Snad se zdají až příliš tvrdá. Obracejí se k židům, Ježíšovým protivníkům z řad židovským náboženských elit, farizeů a zákoníků. Stručně řečeno Ježíš říká: vy v Boha nevěříte, kdybyste věřili, věřili byste mně. Nevěříte v Boha, věříte v podstatě v sebe, oslavujete sebe. Jste zacyklení do vlastních vnitřních rozporů a konfliktů. To zní tvrdě tváří tvář křesťansko-židovské minulosti.
Tahle slova odráží zápasy, kterými procházel během svého života Ježíš sám. Ale také první generace křesťanů, kteří žili v napětí nejen s okolním pluralitním náboženským světem římské říše, ale i v napětí se svými židovskými staršími sourozenci. Tahle slova jistě odrážejí i tu skutečnost, když křesťané – tehdy ještě jako menšina, než se to ve 4. století obrátilo – byli vyloučeni ze synagog, došlo k nevratnému rozdělení a křesťané se museli hájit.
Tahle ostrá Ježíšova slova v příběhu, kdy Ježíš uzdraví nemocného u rybníka Bethesda. A kvůli tomu je popotahován jak ten uzdravený, tak uzdravující, Ježíš sám. Problém nejdřív je, že to uzdravení Ježíš provedl v sobotu. Ale jak to ve světě bývá a jak to známe i z dnešních dní, když někdo někoho šikanuje, když někdo na někoho zaklekává kvůli bagatelním, podružným věcem: to že Ježíš uzdravil někoho sobotu je spíš zástupný problém. Vadí především to, že Ježíš o Bohu hovoří jako svém Otci, hovoří o jejich blízkém vztahu, příliš svobodně vykládá danou tradici – a to je rouhání, a na to je trest smrti.
III.
Musí to být tvrdé, když mi někdo řekne – ty jsi úplně mimo, ničemu nerozumíš, jak v těch běžných věcech života, tak v těch nejzákladnějších, týkajících se celé životní orientace, životního slohu, životního nasměřování, toho, na čem nejvíce záleží.
Pikantní na téhle disputaci je, že vlastně obě strany si tak trochu vyčítají totéž. Farizeové Ježíšovi, že je mimo, protože se staví Bohu na roveň. Ježíš farizeům, že jsou mimo, Boha nikdy nepoznali, nechápou ani jeho, ale ani vlastní svatá Písma, jejímuž studiu se tak intenzivně věnují
Zkusme se však do té pozice, proti níž se Ježíš obrací vcítit – ostatně vcítění se do druhého je jedním z kroků ke smíření a je to jeden z projevů Kristova Ducha. Nemusím s druhým souhlasit, můžu ho odmítat, ale přesto můžu pochopit, proč říká to, co říká.
Židé, co Ježíšovi vyčítali, že staví na roveň Bohu, nebo židé, kteří vyčítali první křesťanské generaci, že uctívají Ježíše a nedovoleně ho zbožňují – ti pro to mohli mít důvody, které se dají pochopit.
Platilo a platí první tři přikázání z Desatera: nezobrazíš si Boha, nebudeš jeho jméno zneužívat, jen jeho budeš uctívat. Tenhle princip se odevždy obrací proti čemukoliv, proti komukoliv, kdo sám sobě připisuje Božské vlastnosti, a nebo mu to připisují druzí lidé.
Známe třeba v politické oblasti kult osobnosti. Kult osobnosti politických lídrů, kult osobnosti zpěváků a jiných umělců, ale i kult osobnosti náboženských vůdců. Když se pozornost lidí soustředí na jednu, konkrétní charismatickou osobnost, které jsou připisovány Božské vlastnosti nebo mimořádné mravní nebo kvality. A tuhle osobnost mezi obdivovateli není radno kritizovat. A kdo se o kritiku někdo pokusí, je zle, jak ze strany kritizovaného, tak jeho podporovatelů.
A tomuhle kultu osobnosti samozřejmě nepodléhá jen ten svět venku. Tomuhle kultu osobnosti vždy podléhali i mnozí lidé v církvi, i evangelické církvi, když viděla zdroj božského zjevení v Hitlerovi, a nebo někteří američtí protestanti, kteří podobného zachránce viděli a mnozí asi ještě vidí v Trumpovi.
IV.
Pikantní je, že právě ostatní tzv. abrahámovská náboženství tak trochu považují křesťanství založené na kultu osobnosti – kultu osobnosti Ježíše z Nazaretu. Jak pro židovství i islám je pohoršením, že uctíváme Ježíše jako Boha.
Křesťanská víra tohle si má uvědomovat, má si dávat pozor na jakékoliv zbožšťování druhých lidí a lidských výtvorů, ale od toho ustoupit nemůže – ano nemůžeme vidět Boha jinak než ve tváři Ježíšově. Nemůžeme Boha oslavovat jinak než v něm.
Ale i tahle slova nás varují, ale spíše upozorňují, že právě na Ježíše, jeho božství, jeho průchod k Bohu, Otci se musíme každý den vylazovat, nalazovat, prosit o to, abychom v Ježíši Boha uctívali v Duchu a pravdě. Ostatně i z Ježíšových úst zní ta známá slova. „Ne každý, kdo mi říká Pane…“
Jak jsem řekl na počátku, naše doba má mnoho závažných úkolů. My křesťanky a křesťané nemáme odpovědi na všechny složité a konkrétní otázky a problémy našeho světa. Ale co máme, je Kristův Duch, který nás vylaďuje k naději, že ty konflikty mohou být překonány. I ty společenské, i ty církevní, i ty osobní.
Kristův Duch nás vede k tomu věřit jeho slovům, díky tomu rozumět druhým, vciťovat se do jejich situace, byť s ní třeba nesouhlasíme nebo ji prudce odmítáme. Kristův Duch nás může vést někdy, za určitých okolností i k tvrdému vymezení. Kdekoliv se něco lidského povyšuje do božské sféry.
Kristův ale vždy nakonec vede k alespoň k částečnému, fragmentárnímu dorozumění, odpuštění a odpouštění, lásce, smíření a smiřování.