Lukáš 19, 1–10 (1. čtení: Ezechiel 18, 1–4.21–24.30–32)
Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ On rychle slezl a s radostí jej přijal. Všichni, kdo to uviděli, reptali: „On je hostem u hříšného člověka!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“
I.
Sestry a bratři,
tento příběh o setkání Ježíše s vrchním celníkem Zacheem – jak asi někteří víte – v rámci českého křesťanství vyzdvihl římsko-katolický kněz a profesor Tomáš Halík svou sbírkou kázání „Oslovit Zachea“1. Se Zacheem srovnal ty lidi, v „jejichž srdci je podivná směsice zájmu a odstupu, viny a plachosti a kdoví čeho ještě“2. Zacheové jsou podle Halíka lidé, kteří hledají Boha, a možná tomu, co hledají ani Bůh neříkají. Hledají smysl v životě, jeho hloubku, tajemství. Jsou to lidé, kteří jsou otevřeni Božímu tajemství, ale zároveň mají odstup od církve. Chtějí si v této věci zachovat nadhled. Protože možná tuší, že tradiční křesťanství často neposkytuje pro hledaní Boha a pro autentický život skutečně svobodný prostor.
Tento příběh, i jeho výklad Tomášem Halíkem, je mi v mnohém blízký. I pro mě bylo na počátku mého křesťanského života, mého v života v církvi, důležité držet si jistý odstup a nadhled. Jednak co se týče církve. Ale také co se týče Boha, tak jak ho křesťanská tradice zvěstovala. Třeba mě rušilo – zvláště před mým vědomým vstupem do ČCE – proč je potřeba, aby se do toho „míchal Ježíš“. Nejde to i bez Ježíše, ptal jsem se? A on šel okolo, oslovil mě při jedné bohoslužbě jménem a já věděl, že bez něho to na cestě s Bohem a za ním nejde. Ale přišly další otázky, třeba: co to znamená, že Kristus za nás umřel? Musí to být?
Ten můj ostych a odstup vůči Bohu, křesťanství a církvi se změnil v blízkost. Ale jak jsem si poté, co ve mně Bůh skrze Svatopluka Karáska jednou oslovil Zachea, často musel uvědomovat, že ta cesta za Ježíšem je nesnadná. Třeba když jsem studoval v Berlíně, kde jsem se intenzivně v rámci studia theologie tímto příběhem zabýval. Tehdy jsem dost čekal na zázrak. Tehdy jsem měl dojem, že Bůh mlčí, že mě nechává v mých problémech. A právě ten příběh o Zacheovi mě oslovil v tom, že Bůh koná zázraky také „civilně“. Že leckdy stačí jen málo, jen je třeba být na jeho přicházení připraven.
II.
Kdo byl vlastně ten hledající Zacheus? Kdo byl ten, kdo toužil poznat Ježíše, aby poznal kým Ježíš je? Byl to celník. Člověk problematický společensky, nábožensky, politicky. A nebyl to žádný intelektuál, student, ani jiný alternativec či disident – jak si dnes hledajícího člověka spíše představím. Byl to člověk spíše neučený. Ale zato se společenským vlivem a bohatý. Věk neznáme, ale mladého člověka, s nímž si spojíme zvědavost, touhu poznávat, si také nepředstavuji. Prostě spíše někdo, koho bychom zařadili mezi ty lidi, kteří hledají senzaci, sledují rádi v televizi životy celebrit, kupují si bulvární tisk atd. Takoví ti lidé, co většinou – z různých důvodů, osobních i společenských – hledají „lacinou senzaci“, rozptýlení v nudě či osamocenosti či rutině všedního dne.
Takovou senzaci třeba hledal král Herodes (L 23, 7n.). S tím se podle Lukášova vyprávění setkal po svém zatčení a před svou popravou. Herodes doufal, že uvidí od Ježíš nějaký zázrak. Ale nic neviděl. Slyšel jen Ježíšovo mlčení, a tak se od něj pohrdavě odvrátil, Ježíšovi se vysmál a nechal ho zbičovat.
Jinak Zacheus. Když se dozvěděl, že tam ten Ježíš, o němž se asi tehdy dost mluvilo, tak se dal do pohybu. Vyvinul fyzickou námahu, vylezl kvůli němu na strom. Potřeboval na Ježíše vidět. Byl totiž malé postavy. A tu Ježíš tohoto muže oslovuje jménem. Muže jednu stranu nenápadného, na druhou stranu toho, komu mnozí nemohli přijít na jméno. Adresně. Dnes by mnozí řekli: Ježíš má k Zacheovi osobní přístup. A zve se k Zacheovi na návštěvu. Naléhavě.
Tak funguje Bůh. Volá člověka jménem. Když Bůh volá, tak adresně, přesně, naléhavě. Ví, jak oslovit, na jakou strunu zahrát. Někdy právě stačí jen málo: jen oslovení. Vím o tobě. Vím, kde jsi. A když člověk toto volání zaslechne, má jistotu: to se týká mě. A takto také zavazuje člověka: znát lidi okolo sebe, znát je jménem, znát jejich svět či světy. Snažit se ve jménu Božím takto osobně zvát lidi k němu (to byl právě Halíkův důraz).
A tak Zacheus slezl a hle, stal se zázrak. Ježíš sice neučinil ten druh zázraku, kdy by někoho neuzdravil z nemoci, nikoho nevzkřísil z mrtvých. Stačilo, že znal Zachea jménem a oslovil ho. A to bylo to, na co asi Zacheus celý život čekal. Možná ani od Hospodina, Boha Abrahamova, doposud toto osobní zavolání nezaslechl. I když musel slyšet, že Bůh Izraele právě takto své následovníky, svůj národ volá. Takto zavolal Abrahama, takto mluvil k prorokům.
A Zacheus Ježíše přijímá s radostí. Je to možná docela obyčejná radost ze setkání s radostným člověkem. Je to také radost člověka, kteří ví a cítí, že jeho dosavadní života běh sice byl špatný. Ale nyní ví, že je na dobré cestě. Protože byl nalezen Bohem, že nalezl sám sebe, že nalezl nový smysl života.
Ježíš byl skutečně hostem u hříšného člověka. V tom měli ti, kterým se toto setkání nelíbilo, pravdu . A Zacheus to ostatně také vyznává: Zacheus lidi šidil, obohacoval se na úkor svých soukmenovců. Kdoví, možná mezi těmi, kdo proti Ježíšově návštěvě reptali, bylo právě mnoho takto ošizených.
Ježíš dal Zacheovi najevo, že ho zná, že mu chce být blízko. Dal mu najevo, že je v Zacheovi více, než si myslel. Když Bůh navštěvuje člověka, když přichází spasení do jeho domu, do jeho života, do domu jeho duše, děje se právě toto: člověk získává nový pohled na sebe. Zná se najednou jinak, než se znal doposud. Uvědomuje si, že v jeho životě je mnoho dalších možností. Možná i takových po kterých se člověk předtím ani neptal. Pro Zachea, bohatého člověka, ovšem duchovně chudého, to znamenalo: duchovní zbohatnutí, a zároveň závazek, slib, že materiálně zchudne. Od této chvíle se chce solidarizovat s těmi, které předtím šidil.
Zajímavost: Zacheus se zavazuje dát polovinu svého majetku chudým. Podle dobové zvyklosti by stačilo, aby chudým dal pětinu celkového svého majetku a potom ještě pětinu ročního příjmu. I odškodnění ošizených ve výši čtyřnásobné částky toho, co Zacheus nekale získal, jde daleko nad to, co se vyžadovalo: stačilo nahradit pětinu této škody. To znamená, že Zacheův slib nebyl hraný, Zacheus se zavazuje činit, co je v jeho silách.
III.
Jak to bylo se Zacheem dál, jestli svému slibu dostál, to už nevíme. Lukáš o něm už nic nevypráví. Ovšem máme naději, že to s ním dopadlo dobře. Neboť ho navštívil Ježíš. Ten k němu a ke všem nám přišel, aby hledal a spasil, co „zahynulo“. Když se člověku postaví do života Ježíš, není možné, aby to s ním dopadlo špatně.
To neznamená, že člověk, který se setká s Bohem, je bezchybný. I jeho možností je stále se stávat oním „zástupem“, který se neraduje, ale jen kritizuje, třeba že druzí jsou hříšní, nebo že Bůh nejedná tak, jak by si představovali. A snad největší problém všech dob – pro Boha i pro člověka – je oslovit nejen Zachea, ale právě ten „zástup“.
Ježíš nás tlačí do toho, abychom také činili něco pro to, aby druzí byli od svých hříchů a zranění osvobozování. Ježíš nás svým Duchem tlačí do toho nezapomenout na to, že jsme také takovými Zachey, které Bůh oslovil jménem, navštívil nás a umožnil nový pohled na život. Zacheovství také znamená, že jeden z plodů duchovního života je také nadhled a někdy i odstup. Odstup od vlastních přesvědčení, třeba i od vlastních představ o Bohu a o světě. Je to blahodárný odstup, který umožní vidět, odkud se k nám Ježíš v naší přítomnosti, v našem životě právě blíží. Jde o to běžet tam, kde nám se chce Ježíš přiblížit a kam se za ním konkrétně máme vydat. Amen.
1 HALÍK, Tomáš. Oslovit Zachea. Praha, 2003.
2 Tamtéž, s. 24.