Zápas o důvěru. Kázání J.Š. a M.O. z 28.2. 2021 (neděle Reminiscere)

Matouš 26, 36-40     (1. Čtení: Matouš 26, 30-35)

 

Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: „Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil.“ Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Potom přišel k učedníkům a zastihl je v spánku. Řekl Petrovi: „To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé.“  Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, není-li možné, aby mne tento kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“ A když se vrátil, zastihl je opět spící; nemohli oči udržet. Nechal je, zase odešel a potřetí se modlil stejnými slovy. Potom přišel k učedníkům a řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje!“

 

Video

I.

Dnešní přemýšlení nad příběhem o Ježíšovi modlícím se v gethsemanské zahradě bude provázet několik myšlenek německého evangelického teologa Dietricha Bonhoeffera, který pro svou žitou víru byl vězněn v nacistickém vězení, a který krátce před koncem druhé světové války byl svými vězniteli na pokyn Hitlera zavražděn.

 

První zní myšlenka takto:

“Boží vůle může být skryta velmi hluboko mezi možnostmi, které se nabízí.”

Tak si to představte: zahrada, noc. Tušíte, že vás nic moc hezkého nečeká. Vaši přátelé se zdají být odhodlaní, ale vy na nich vidíte, že jejich tělo je slabé. Vidíte, že jejich odhodlání je na nejistém základě. Tušíte, že na to nakonec budete sami. Sami na rozhodnutí, kudy se vydat. Resp. přijmout to, že ta cesta nebude nejpříjemnější. A stále tu jsou možnosti, které jsou lákavější. Ale ty musíte vyloučit a hledat pod povrchem.

Vždyť Ježíš chce žít. V tu chvíli Ježíšova vůle je, aby se mu vyhnulo zatčení, násilí, potupa. Prostě nechce umřít. Ježíš prosí také o zachování vlastního života. A vlastně všeho, co k životu patří. Ježíš prosí o konkrétní záležitost: o zachování svého života na zemi. Chce žít a touží po tom, co k životu patří. Po vztazích, přátelství, třeba i těch hostinách, u nichž zažíval s druhými hezké chvíle. Možná si do hloubky uvědomil, že svůj život má rád a nechce ho ztratit.

 

II.

Další Bonhoefferova myšlenka:

Věřím, že Bůh není nadčasový osud, ale že na upřímné modlitby a odpovědné činy čeká a odpovídá.

Ježíš se obrací ke svým nejbližším: ke svému nebeskému Otci, a ke svým učedníkům. Nebeský Otec ale nereaguje… Zbývají učedníci. Hrdina svých učedníků, jejich velitel a Pán, se jako obyčejný člověk obrací na ně, na své přátele, aby s ním byli, bděli a modlili se. Co se honí hlavou překvapeným učedníkům? Nevíme. Jen uslyšíme, že na to nestačí… a usnou. I přesto, že před tím slibovali věrnost až za hrob, nyní spí.

Co to je za spánek? Je to spánek těch, kteří chtějí utéct před tíží situace? A nebo je to spánek odhodlaných, kteří se chtějí vyspat před rozhodující bitvou? A pro něž je možné nepochopitelné, jak někdo teď může být smutný, a ještě se chce modlit? Teď není čas na modlitbu a smutek, teď je třeba se pořádně vyspat na to, co přijde! Třeba právě ve spánku promluví Bůh…

Jenže teď je čas modlitby. Čas modlitby k živému Bohu. Ježíš se nesvěřuje něčemu, co už bylo dávno právě takto naplánované, co by bylo napsáno ve hvězdách, a co ho rozdrtí a semele. On nejedná jako kolečko v nastaveném stroji, Ježíš se modlí. Neztrácí důvěru, že Boží jednání s ním počítá jako s člověkem, který tu má své místo. A tak dospívá k vyznání: “Ne jak já chci, ale jak ty chceš.”

Ježíš touží po odpovědi, možná takové, jakou uslyšel při svém křtu: „Toto je můj milovaný syn, v něm jsem našel zalíbení.“ Ježíš touží po jasném potvrzení, že jeho cesta je správná.

A možná právě tady, když se odpovědí shůry hned nedostává a přátelé utichají, přichází největší pokušení. Možná i ten pokušitel z pouště právě na tuhle chvíli čeká…

 

III.

Křesťan ví, že ho v hodině pokušení pokaždé všechny jeho síly opustí. Proto je pro něj pokušení temnou hodinou, která může být neodvolatelná. Proto nehledá osvědčení své síly, nýbrž se modlí: Neuvoď nás v pokušení.

Ježíš je v pokušení, zda Otci důvěřovat. Zda neměl ďábel nakonec pravdu, zda se nakonec nevyplatilo před ním pokleknout. A tak Ježíš sbírá síly, ale ne svoje, nýbrž ty Boží. Vkládá svůj život do vůle nebeského Otce. „Ty víš, Bože, dej mi vyjít z mých pokušení. Nenech mě v nich utonout.“ A tak Ježíš ďábla uspí a modlí se. „Otče můj, není-li možné, aby mne tento kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“ Ježíš odráží pokušení. Pokušení nedůvěřovat (Bohu, životu, světu). Neupadá do vnitřního vzdoru, nebo do cynismu, „stejně všichni umřem”. Ne, zůstává Boží.

Nevystupuje ani jako ten, kdo jistě ví. Není tu jako ten bezpochybný fanatický hrdina, který jde přes svou vlastní mrtvolu vstříc zářným velikonočním zítřkům. Spolehne se na to, že jeho Otec ví, že právě tahle cesta, cesta utrpení, vydání se do rukou nepřátel, cesta ztráty kontroly nad situací, má budoucnost.

 

IV.

A v tom je velká naděje. V Ježíšově cestě, kterou pro nás prošel. Neztratil svou důvěru v Otce, neztratil svou důvěru ve své učedníky. Oni důvěru v Ježíše ztratili a po jeho zatčení a ukřižování si mysleli, že je po všem. Ale Ježíš je ve svém vzkříšení obnovil a probudil. Probudil jejich ztracenou či nahlodanou důvěru v Boha, ve svět. Leccos bylo jinak, než si mysleli. Leccos je jinak, než my plánujeme. Leccos nemáme ve své moci. I naše důvěra v dobrotu Boží a ve smysluplnost světa je nahlodávána a pokoušena, že je Boží vůle příliš hluboko mezi možnostmi, které se nabízí. Toho se ale můžeme držet, že Ježíš nám dává životodárný zdroj, který naši důvěru v Boha a ve svět vždy znovu občerství, povzbudí. Na tom vlastně vše záleží.