J 4, 19–27 (1. čtení: J 4, 1–18)
Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“ V tom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl ‚nač se ptáš‘ nebo ‚proč s ní mluvíš?‘
I.
Ježíš se dává do řeči se ženou. A to nebylo samozřejmé. Ač to tak nevypadá, mluví s ní o věcech víry, o Bohu. Do toho ženy neměly co mluvit. Tehdy a ještě dlouho poté. Díky Bohu, že s Ježíšem přišla do našeho světa ta duchovní revoluce, že ženy s konečnou platností byly v duchovních věcech zrovnoprávněny. Ač by jim tuto rovnoprávnost mnozí muži stále rádi upírali. Ať ve věcech náboženských, nebo politických.
Další nesamozřejmostí je, že ta žena je příslušnicí národa Samařanů. S tímto starověkým národem, s kterými se židé nestýkali (jak se píše i v textu, v. 9) se pravidelně setkáváme při výkladu podobenství o milosrdném Samařanovi. Ten Samařan se stal symbolem toho jak funguje Boží milosrdenství. A také jak se chová člověk,který je Božím milosrdenstvím zasažen. Neohlíží se na původ, ale jde mu o to konkrétně a ihned o pomoci člověku v nouzi. Pomáhá jen a jen proto, že to je člověk, Boží stvoření. Samařani v Novém zákoně jsou prostě převážně viděni pozitivně. Podobné je to i v tomto oddílu.
Ježíš hovoří se Samařankou. Ovšem: jak je ten příběh vyprávěn, není to zrovna takový rozhovor, kde by jeden druhému naslouchal. Kde by se kladly otázky. A společně by se hledaly odpovědi. Cítíme z Janova Ježíše jistou nadřazenost a autoritativnost. Spíše to vypadá, že si oba nerozumí. Jeden o voze, druhý o koze. Jeden o vodě obyčejné, druhý o vodě Ducha. Ježíš tu ženu vyzve, aby mu dala napít. O vodu, H2O, a hašení tělesné žízně, tu tedy v první řadě nejde. Ježíš začne symbolicky, obrazně hovořit o vodě živé. A to znamená Boží spásu, něco navýsost nefyzického, co vše pozemské a předběžné přesahuje. Žena mu příliš nerozumí. Nanejvýš ji Ježíš přivede k myšlence, že asi Ježíš hovoří o nějaké zázračné, magické vodě. Která způsobí, že nebude již mít fyzickou žízeň. Nebo že bude nesmrtelná?
Cílem toho Ježíšova rozhovoru je, aby jí naznačil, že je ve své víře a vůbec ve svém životě vedle. Začne hovořit o jejím soukromém životě. Muž, s nímž nyní ta neznámá žije, pravděpodobně není její zákonitý manžel. Složitost jejích vztahů však oba dva dále nerozebírají. Ty její problémy jsou na jednu stranu vedlejší, na druhou stranu důležité. A to tomto smyslu: ženu ohromí, že o nich Ježíš ví. Není se čemu divit. Člověk je vždy ohromen, když zakusí, že Bůh o něm ví. A když si člověk na základě toho něco uvědomí o svém životě. Když se mu projasní ty osobní těžkosti, problémy a otázky, kterými prochází. S kterými se potýká. Jak v osobním, tak společenském životě. Člověk je ohromen, když zahlédne cestu, kudy z životních starostí a problémů vyjít. Byť tomu rozumí zatím jen nedokonale, málo, útržkovitě.
II.
Co žena třeba pochopila až tak nevíme. Byť mu moc nerozumí, přesto se jí něco dotklo. Pochopila však něco z toho, kdo Ježíš je. Žena Ježíše nazývá prorokem. To její vyznání je odrazový můstek pro další rozhovor. Co je jeho cílem? Ukázat, že to s čím přichází Ježíš, k té ženě, ke všem lidem, znamená otřes dosavadních náboženských jistot. Ovšem nikoliv otřes naprostý. Zvláště pro první křesťany v okruhu evangelisty Jana bylo důležité vyrovnat se s tou nesamozřejmostí, že křesťanská cesta přesahuje židovské náboženství. Jde za něj, ale zároveň na něj nemůže zapomenout. Vyvázat se z něj zcela.
Ježíš otřásá ženinou náboženskou jistotou. Jejich Samařská náboženská tradice je před tím, s čím Ježíš přichází, kým Ježíš je, nepodstatná. Jejich uctívání Hospodina na hoře Garizim (centru náboženského života Samařanů) nemá žádnou cenu. A také ten starý věroučný spor mezi Samařany a židy nepodstatný, nemá budoucnost. Uctívání Hospodina není vázáno ani na horu Garizim, ani však – pravověrně – na Jeruzalém, na Jeruzalémský chrám.
Janův Ježíš, resp. Janovo evangelium má mnoho zvláštností. Jednou z nich je i jeho ostrá kritika židovství, resp. židů. Kritika toho, že židé nepřijali Ježíše jako mesiáše. Že nepoznali, že v něm se zjevil Bůh. Že neuvěřili, že milost a pravda se stala právě v životním příběhu Ježíše z Nazaretu. Tato kritika je skrytě obsažena v celém Novém zákoně. Ale ne všude jsou tak ostré, až snad pro nás dnes, kteří víme o hrozném utrpení židů ve 20. století, nepřijatelné pasáže. V některých pasážích Janova evangelia Ježíš svým židovským protivníkům říká, že jejich otec je ďábel a podobně. Tato a dalších několik pasáží nepochybně v dějinách církve a vůbec západní civilizace posloužily jako základ křesťanského agresivního antijudaismu1 a antisemitismu2.
Křesťanská kritika židovství je obsažena i v tomto příběhu o Ježíšovi a Samařance. Evangelistu Jana však jako antijuadistu jen tak označit nemůžeme. Tak jednoduché to není. V tom příběhu je zde jedna velmi důležitá zmínka, která se vyznavačsky nakonec k židovství hlásí. „My uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.“ Právě na to, že „spása je ze židů“, křesťané ve svých dějinách často zapomínali. Jedním ze smutných vrcholů byla ve 30. letech 20. století snaha německých nacistických „křesťanů“ vypreparovat z bible vše židovské. A učinit z Ježíše germánského hrdinu.
A právě po II. Světové válce se křesťané a křesťanky na tento aspekt, že spása je ze židů, začali o to více rozpomínat. Z dějin a náboženství židovského národa se máme stále co učit, byť s nimi nemůžeme sdílet jejich odmítání, že Ježíš je mesiáš. A také rozpomínat na to, že a v čem byl Ježíš z Nazaretu židem, příslušníkem svého národa. To ve svých pracích ostatně připomnělo mnoho židovských učenců, pro něž byl Ježíš inspirativní osobností. (Např. židovský filosof Martin Buber)
III.
K čemu obecnějšímu nás tahle Ježíšova, resp. Janovská polemika s židovstvím, ale zároveň i přihlášení se k němu odkazuje? Víra se nikdy nemůže vyvléknout ze své konkrétní, jedinečné tradice. To také znamená: nikdy, dokud bude svět světem, nebude zcela jedno, v jaké tradici stojím a jaký to má vliv na můj vztah k Bohu. Což znamená také: jak se k Bohu vztahuji, jak o něm přemýšlím, jak o něm hovořím. Nikdy nemůžeme jen tak říci: Bůh je jen jeden a je jedno, jestli ho uctívám jako křesťan, muslim či žid či hinduista. Jako křesťan či křesťanka nemůžu než vyznat: spása je ze židů a z Ježíše Krista.
Znamená to však, že jen křesťan uctívá Boha v „duchu a v pravdě“? Zatímco nekřesťané či židé „v těle a ve lži“? Život každého z nás a dějiny naší civilizace jasně ukazují, že takto jednoduše se odpovědět již nikdy nedá. V Janově evangeliu je sice kritériem víry jeho přihlášení se ke Kristu. Ale zároveň je zde i další kritérium, a to je praxe lásky (a milosrdenství). Netřeba rozvádět, že praxe lásky, ono anonymní křesťanství, jde za daleko za hranice církví do sekulární společnosti a jiných náboženství. Vědomí toho dává nám křesťanům pokoru, která vede k otevřenosti Boží otázce: znáš toho, koho uctíváš? Uctíváš Boha skutečně v Duchu a v pravdě? Vede tě tvá víra nejen k čerpání pramene živé Kristovy vody, ale také k napájení svých bližních? Právě takový vnitřní postoj, takové uctívání je to, které si nebeský Otec, abychom ho tak ctili. Amen.
1 Nábožensky argumentující nepřátelství vůči židům.
2 Rasisticky motivované nepřátelství vůči židům.