Kázání Jiřího Šamšuly z 4.6. 2017

Sk 2,1-18

I.

Sestry a bratři:

před sedmi lety jsem se společně s českou výpravou účastnil v Mnichově jedné masové ekumenické akce (2. Ekumenický Kirchentag). Naše výprava byla ubytována ve škole na okraji města. Jednoho večera jsem tam spolu s ostatními českými účastníky jel (pří)městským vlakem, tzv. S-Bahnem. Jako všude ve velkoměstské hromadné dopravě, i zde hlásí zastávky automat. Samozřejmě německy, jen na přestupních ulzech anglicky. Během jízdy se však stalo něco zvlášního. Podivili jsme se nad tím a říkali si, co že to má znamenat. Najednou se totiž po strojovém ohlášení příští stanice začaly ozývat hlášení stanic v češtině.. Nemohli jsme si to vysvětlit, že na nás někdo v tom vagoně z vlakového rozlhasu mluví naší vlastní řečí. Postupně bylo jasné, že ty ohlášky pocházejí od řidiče. Když jsme na naší stanici vystoupili, zvědavě jsme šli k přednímu vagonu, k oknu řidiče. Ten se ostatně sám již z toho okna vykláněl. Vyšlo najevo, že se jedná o mladého člověka s českými kořeny. Slyšel, že do vozu nastupuje početná skupina Čechů. A tak se nás takto rozhodl potěšit a zorientovat. Jeden z nás dokonce potom mohl do kabiny toho řidiče nastoupit a mohl se na s ním pár stanic povozit. Byl to ten okamžik, kdy je člově překvapen, že někdo v cizině hovoří jeho vlastní řečí, jeho mateřštinou. A okamžik, kdy je s člověkem někdo druhý solidární a pomáhá.Ten pomáhající má totiž za to, že se ten druhý potřebuje zorientovat v prostředí, které nezná, které je mu cizí. A okamžik solidarity, který mnozí ani nepostřehnou.

Byl to zážitek vlastně obyčejný, civilní, nenáboženský ve srovnání s tím, co prožili s učedníky oni „zbožní židé ze všech národů“ (Sk 2,5) před dávnými časy v Jeruzalémě. Ti také žasli, že na ně někdo nečekaně hovoří jejich vlastní řečí. Byli překvapeni, že k nim takto hovoří jacísi Galilejci, kteří v židovstvu platili za nespolehlivé burany. Kde by se ty cizí jazyky mohli naučit? Ale především asi také byli ohromeni, o čem jim ti Galilejci vyprávěli: „O velkých skutcích Božích“ (v. 11).

 

II.

Tím největším zázrakem o letnicích podle knihy Skutků, když byl na učedníky seslán Duch svatý, nebyly ony meteorologické a paranormální jevy jako hukot a ohnivé jazyky. Tím největším zázrakem byl ten dar, že apoštolé zvěstovali Boží slovo tak, aby promlouvalo do konkrétní, jedinečné situace lidí. A na druhé straně: tím největším zázrekm letnic byl dar, že lidé byli tímto Božím slovem zasaženi, nechali se jím transformovat, proměnit. Ta první proměna byla dle knihy Skutků skutečně masová, tři tisíce lidí bylo o dni letnic zasaženo Petrovými slovy (Sk 2,37.41).

A to je zázrak Ducha svatého: když člověk cítí, že do jeho osobní, jedinečné situace promlouvá Bůh. Protože Bůh zná jednoho každého z nás. Zná nejen individuální řeč našeho života. Tento rozhovor člověka vždy proměňuje.

A církev se odevždy snažila na to nezapomenout: že Bůh k nám mluví naší vlastní řečí, dává nám najevo, že nás osobně zná, že nám říká to, co my sami si říci nedovedme. Jedním z hlavních důrazů reformace bylo srozumitelně prostředkovat evangelium tak, aby se dostalo ke všem lidem. Aby se evangelium demokratizovalo. Aby Duch nebyl jen záležitostí elit, jen kněží, theologů, kteří mluvili latinsky či ve složité theologické řeči. Jedním z důrazů reformace bylo objevení tohoto novozákonního důrazu: Duch je záležitostí všech. S tím souviselo i úsilí reformátorů přeložit bibli do národních jazyků. I tím se proráželo ono potrubí Ducha. Je známý Lutherův šťavnatý výrok, jakou se při překládání Nového zákona do němčiny řídil zásadou: „koukat se lidu na hubu“.[1] Jak lidé mluví, co si myslí, jaká je jejich „vlastní řeč“.

Tato demokratizace Ducha měla samozřejmě vždy své stinné stránky. I v knize Skutků má onen pohyb Ducha poněkud rozporuplnou reakci: mnozí byli v rozpacích, někteří se apoštolům vysmívali. Z pozdějších dob známe, kam vedl a vede a přílišný entuziasmus vyvolaný dotekem Ducha. Často potom Duch svatý nekriticky směšuje s duchy lidskými. Často se potom zůstává jen u nesrozumitelného hukotu a vytržení, bez stržení zpět k zemi. Ale přesto platí: Bůh dává svého Ducha každému, mládencům i starcům, mužům i ženám. Přichází ke každému. V překvapivých situacích.

 

III.

Událost seslání Ducha zaslibuje, že když Bůh dává svého Ducha, může to být spojeno s „hukotem“, neklidem, úžasem. Vykolejením ze starých pořádků. Když Bůh dává člověku svého Ducha, u vytření a hukotu nezůstává. Duch je také spojen s řádem a rozumem. Se ztišením a nasloucháním. Na otázku „co to má znamenat“ (v. 12), začne odpovídat Petr svým dlouhým kázáním, kde objasňuje, že tato událost seslání Ducha má co do činění s Ježíšem z Nazaretu.

Když skutečně Bůh dává svého Ducha, nezůstává to bez následku. Po úžasu, údivu, zastavení, nepřichází vystřízlivění a kocovina, jak tomu někdy bohužel bývá. Ale přichází akce. Diakonická akce, akce lásky a vzájemné služby. Ta akce prvotní církve byla docela radikální: takový křesťanský komunismus. První křesťané měli všechno společné, prodávali svůj majetek, rozdělovali „podle toho jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem“. (Sk 2, 45n)

Vyprávění knihy Skutků nám tu možná poněkud idylicky, ale přesto ve svém jádru pravdivě líčí, jak vane Duch Boží. Zasahuje lidská srdce, způsobuje úžas, zastavení. Ale také nasměrovává lidi, aby si vzájemně sloužili, pomáhali. Aby se přijímali ve své jedinečnosti, s ohledem na svá omezení, ale také bez ohledu na ně. Chcete-li, aby se vzájemně milovali. A byli se sebou solidární. To se může dít, jak jsem naznačil na začátku kázání, velmi rozmanitým způsobem.

Praxe lásky se již po celé křesťanské dějiny děje také řádně. Strukturovaně, profesionálně, „fortelně“, jak zní jedna z hodnot Diakonie naší církve. Tedy v rámci insituce. Tuto insituční podobu, evangelickou diakonii, si dnes připomínáme. Tato institucionalizovaná praxe křesťanské lásky potom umožňuje lidem, kteří nemluví řečí většiny, najít místo, kde se„hovoří jejich vlastní řečí“. A kde se ti „ne-potřební“, pomáhající, učí „cizím jazykům“ těch, kdo potřebují zvláštní pomoc. A to ty pomáhající také obohacuje. Obohacuje jejich slovník, abych to řekl obrazně. Možná se v rámci této diakonické praxe neprorokuje. Lidé nezakouší nadpřirozené a mimořádné náboženské zážitky. Nemají vidění a prorocké sny. Jsou tu možné však jiné druhy zážitků: přijetí, dorozumění, zmocnění k vlastnímu aktivnímu životu. Vize o tom, jak by mohla být naše společnost humánnější a citlivější k potřebným. I takovýto, zdánlivě nenápadný, a společností často nedoceněný důsledek mají ony velké skutky Boží.

Diakonická praxe se však netýká jen institucí. Ale každé křesťanky a křesťana (a vůbec každého člověka). Protože diakonie, služba, to je jiné označení pro lásku. Ta by nutně vyhasla, ta by se změnila v neochotné plnění povinnosti, kdyby neustále nebyla živena Duchem svatým. Toho Bůh sesílá nám všem. Někdy více skrytě, někdy více viditelně a slyšitelně. Díky Duchu si můžeme vzájemně sloužit. Spolunést naše břemena. Jsou chvíle, kdy se ta břemena zdají obzvlášť těžká. Kdy cítíme, že jsme na tomto světě v cizině a nerozmíme si navzájem. Kéž k nám Boží Duch v těchto chvílích promluví naší vlastní řečí! Amen.




[1] Sendbrief vom Dolmetschen (Dopis o tlumočení) z r. 1530.