Gn 28, 10–22.

I.

Slyšeli jsme notoricky známý příběh. Izraleský praotec Jákob utíká. Prchá. Uniká. Z tepla domova. Od maminky. Utíká před pokaženou minulostí. Před rozzuřeným bratrem Ezauem, který jej chce zabít. Proč? Jákob totiž připravil Ezaua o prvorozenectví. Připravil Ezaua lstí i o otcovské požehnání. Tato lest mu přinesla velkou výhodu: bude mít v životě zdar a moc. Požehnání jeho otce Izáka však na Jákoba také přeneslo velkou odpovědnost: bude strážcem a správcem rodinné tradice: Jákob bude tím, kdo Hospodinovo požehnání bude předávat dalším pokolením. O tom si však nyní Jákob může nechat jen zdát. Nyní je tu vážná rodinná krize. A tak Jákob musí odejít a kráčí vstříc nejisté budoucnosti.

Pak se unaven uloží pod širákem ke spánku a má známý sen. V tom snu se Jákob poprvé setkává s Hospodinem. Hospodin se mu ve snu osobně zjevuje a Jákob poprvé získává jistotu o Boží přítomnosti. K Jákobovi hovoří tentýž Bůh, který je Bohem jeho otce Izáka, který byl a je Bohem i jeho děda Abrahama. A tento Bůh nevyčítá lstivému Jákobovi to, co provedl svému bratru Ezauovi. Vůbec ho nesoudí. Tento Bůh Jákobovi osobně zaslibuje, že bude Jákobovým ochráncem a průvodcem. Jákobovi se zdá o Bohu, který ho potěšuje, zaslibuje Jákobovi doprovod na jeho nesnadné cestě, uprostřed jeho životní krize.

II.

Sen. Jeden z hlavních motivů příběhu. Ve svém hlavním významu je sen aktivita lidského nitra během spánku. Je to něco, co každý z nás zažívá, co si ne každý pamatuje a o čem ne každý dokáže vyprávět. Něco, čemu se lidé odevždy snažili poroumět a najít v tom nějaký smysl. Sen je dění plné živých fantastických obrazů. I Jákob má ve svém snu fantastický obraz: andělé lezoucí po žebříku nahoru a dolů. To podstatné ovšem je, že tento jeho sen není snem ledajakým: v tomto snu se Jákobovi zjevuje Bůh. Tento sen je prostředkem komunikace Hospodina s člověkem. V biblických vyprávěních věc málo častá, ale pravidelně se opakuje. Ve snu buď Hospodin hovoří přímo, jako třeba k Jákobovi. Nebo přes své zástupce, jako třeba přes anděla k Ježíšovu otci Josefovi. A nebo skrze různá poselství zašifrovaná do obrazů, která potřebují kompetentního vykladače.

Sen a snění má v theologii a v církvi spíše špatnou pověst. Alespoň v našich evangelických končinách. A ono na té špatné pověsti snu a snění něco bude. Sen a snění je víceznačný, ambivalentní jev. Již bible to zná. Sen může být něčím, co lidi svádí, co klame. Co vytváří sebeklam, který má negativní dopad na druhé. Takové sny měli falešní proroci. U proroka Jeremjáše jsme četli: „Slyšel jsem, co říkají proroci, kteří v mém jménu prorokují klam. Říkají: ,Měl jsem sen, měl jsem sen.´ Jak dlouho ještě? Je něco v srdci proroků, kteří prorokují klam, a proroků, kteří prorokují lest svých srdcí?“ (Jr 23, 25-26)

Snové světy jsou často plné bizarností, hrůzy, agrese. Sny jsou prostory, kde Boha a jeho slovo většinou jen těžko nalézáme. Psychologové a psychoanalytikové nás poučili, že snění, pokud již nám něco říká, tak především něco o nás a o naší bídě. O tom, co jsme vytěsnili, zapomenuli, chtěli zapomenout. Boha bychom zde marně hledali. A to nemusí tvrdit jen kritici náboženství. I v církvi jsme tuto kritiku vzali za své: Když někdo dnes vypráví o tom, že k němu ve snu (a ne jen v něm) mluvil Bůh, tak je za tím spíše právě nějaký sebeklam, projev hříšné lidské touhy vyšplhat ve svém nitru se po žebříku do nebe.

Proto se není čemu divit, že pojem snu a snění se často – ať v církvi, ať mimo ni – užívá tam, když se chce popsat odcizená, hříšná a pomíjivá existence člověka. Když se podíváte do Evangelického zpěvníku, tak se tam slovo sen nejčastěji vyskytuje ve spojení se smrtí. Sen, to je potom zástupné slovo pro vyduchlost, bezduchost, ztrátu smyslu pro skutečnost a pro Boha. Takový sen je potom jiné slovo pro únik, útěk z reality, ze skutečného života. Sen je potom jiné pojmenování pro iluze, sebeklam, nerealistický životní postoj. I v běžné řeči to slýcháme: Ten, kdo často a rád sní, ať v noci či ve dne, takový snílek je považován za mimoně, člověka, jenž neví, co je skutečný život. Ostatně, když samo náboženství bylo nazváno opiem, chtělo se říci něco podobného: náboženství údajně zastírá člověku výhled na skutečný život a jeho rozpory. A že na tom byla velká část pravdy.

Je tu ovšem i druhá strana snění. V našem příběhu je sen něčím, co skutečně odkrývá a prostředkuje Boží hlas. A má hluboký pozitivní vliv na životní směřování. A takové sny se lidem prostě zdají. A nemusí to být takový sen, jaký měl Jákob a těch několik málo biblických postav. Takový prorocký sen měl třeba i římsko-katolický katecheta učitele naší církve, profesora Jakuba Trojana. Ten si jednoho dne zavolal nezbedného gymnazistu Trojana, který o zatím Hospodinu nic nevěděl, k sobě do kabinetu. Jeho spolužáci byli potom zvědaví, co se tam od katechety dozvěděl. Cituji z Trojanových pamětí: „Kluci čekali nějakou srandu, ještě lepší než všechny, které zatím z mých opiček měli. A já jsem je žalostně zklamal. Povídám: ,Budete se divit, kluci, ale on mi řekl, že měl sen: , Ty se změníš,´ řekl ,už nebudeš dělat legrácky, co děláš v hodinách mých kolegů. Máš před sebou jiný úkol. Ty se obrátíš a budeš sloužit církvi.´´“[1] Také tato slova potom významně přispěla k proměně Trojanovy životní orientace, z níž jsme mohli načerpat mnoho podnětů.

Sen má však i v tomto pozitivním smyslu širší význam: Sen je také jiným slovem pro naději a vize z ní vyházející. Takto snil ve své slavné řeči ve Wahingtonu 28. 8. 1963 třeba Martin Luther King, když přednesl vizi o rovnosti ras a konci diskriminace.Potom, ještě obecněji řečeno, může být sen jiným slovem pro obrazotvornost, fantazii. Protože ve snech, ať nočních či denních, se překračují hranice možného. A tak sen může být symbolem pro tvůrčí energii člověka, který hledá nové cesty tam, kde se již mnohé zdá neprůchodné. Kdyby lidé takto nesnili, nebylo by tu umění. Knihy, obrazy, poezie, hudba.

III.

A tak i sen může podle mého soudu také vyjadřovat to, o co jde ve víře. Ve víře také předjímáme něco, co není. Co ještě není. Ale může být.. Ano víru můžeme chápat jako jistý druh snu. Je to však zvláštní sen, který to naše „přirozené snění“ proměňuje. Protože snění víry nám prostředkuje Boží přítomnost, byť vždy jen částečně. A tak díky snu víry rozpoznáváme, kde unikáme. Kde jako Jákob utíkáme ze skutečnosti, utíkáme od odpovědnosti. Kde a jak utíkáme před Bohem. A tato Boží přítomnost nám neodkrývá jen to, čím náš život v jeho výšinách a v jeho nížinách je. Boží přítomnost ve snění víry nám otevírá, čím náš život být může a být má. Díky snu víry se nám dostává inspirace, fantazie v našich osobních životní krizích, ale i v krizích a konfliktech našeho světa. Této inspirace se nám dostává od toho, kdo o nás ví, který je na nás laskavý, který nás střeží a který nás nikdy neopustí: Hospodin, Bůh Abrahamův, Izákův, Jákobův a Otec Ježíše Krista. Amen.




[1] TROJAN, Jakub. Rozhovory s pamětí. 1. díl, Středokluky, 2010, s. 45.