Marie a Marta: mnohoznačnost a otevřenost Boží a lidské služby. Kázání J.Š. z 11.2. 2018 (Neděle Estomihi)

  • Posted on: 12 February 2018
  • By: Jiří Šamšula

L 10, 38 – 42     (1. čtení: Iz 58,1–9)

Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: “Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!” Pán jí odpověděl: “Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Je jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde."

I.

Slyšeli jsme opět jeden ze známých biblických příběhů určený pro dnešní poslední neděli před postním obdobím. Tématem této neděle má být následování Krista. V popředí je především činná praxe křesťanské lásky a služby. Chcete-li také diakonie, služba potřebnému. O tomto důrazu svědčilo i naše první starozákonní čtení o pravém postu, který vyžaduje Bůh a který spočívá v konání milosrdenství. Jak do toho zapadá tento krátký příběh o dvou sestrách Marii a Martě? Příběh následuje po snad ještě známějším příběhu: jak Ježíš diskutuje se zákoníkem o podmínce podílu na věčném životě a v jehož rámci mu Ježíš poví podobenství o milosrdném Samařanovi. Milosrdný Samařan je právě jedním z ústředních biblických textů pro znázornění toho, co je základní rozměr následování: totiž láska a služba. A po tom následuje vyprávění o Ježíšově návštěvě u Marie a Marty.

A toto vyprávění je v jistém ohledu velmi ne-diakonické, to co hrálo takovou roli předtím, je zde nedůležité.

Řecké slovo diakonie, služba, či doslova posluhování u stolu, se objeví dokonce dvakrát, ovšem příběh má do jisté míry oproti předchozímu protikladné vyznění: vzorem zde není sloužící, pro Boží království se nasazující člověk. Ale člověk pasivní, který „nic nedělá“, neslouží, jen sedí a naslouchá. Člověk, který si „nechá sloužit“. Člověk, kterému slouží Ježíš sám. A Ježíš neslouží „skutkem tělesného milosrdenství“, o němž byla řeč v předchozím oddíle. Ale skutkem milosrdenství duchovního: těžko říci, který z nich to zde je, zda poučování neznalého, rada pochybujícímu, útěcha zarmouceného, napomenutí hříšníka. Možná od každého trochu. Skutek tělesného milosrdenství tu máme též: sycení hladového a napojení žíznivého. Tím je Ježíš a jeho učedníci. A slouží jim Marta. Její čin však důležitý zde není. Zde je v centru bohoslužba. Bůh slouží člověku. Člověk, který přijímá Boží slovo.

II.

Příběh se zdá být jednoznačný, záleží samozřejmě na perspektivě, komu je která ze sester více bližší. Bližší by nám podle příběhu měla být Marie. Ona je ta, která rozpoznala příhodný čas, která si vybrala to podstatné, to jedno potřebné, „unum necessarium“[1], jak podle toho příběhu nazval latinsky J. A. Komenský bilanci svého života, v níž sám sebe po dlouhém životě plném úsilí (jak zjišťuje, do jisté míry marném) o všenápravu věcí, usedá tichý k nohám Kristovým a pokorně naslouchá jeho slovům.

Marie je tradičně chápaná jako vzor zbožnosti. Je to mlčenlivá učednice u Ježíšových nohou. Marie je tichá, ani slov od ní neslyšíme. Je nenápadná, skromná žena. Přemýšlivá. To je tradiční ideál ženství. A vůbec se to s křesťany často spojuje bez ohledu na pohlaví: tichost, mírnost, skromnost. Pro Luthera byla Marie vzor křesťana, který je nasloucháním Božího slova bez vlastních zásluh ospravedlněn před Bohem. Marie bývá vzorem kontemplativního, vskutku duchovního života. Prototyp všech těch dívek a chlapců, co dětství a mládí stráví v knížkách a potom mnozí z nich potom třeba odejdou do kláštera. Stáhnou se ze světa. A nebo se stanou farářem, knězem či farářkou.

Ale co víme o Marii (a Martě)? Z toho příběhu jen velmi málo. Postavy obou sester zvou k domýšlení. Jejího života. Ale také toho, jak lidské příběhy, jak i ten náš příběh, mohou být nejednoznačné. Zve k tomu uvědomit si, jak právě život víry boří nejrůznější lidské zvyklosti a stereotypy. Zaběhané rámce, kterými vykládáme skutečnost.

Marie je dle mého soudu předobrazem člověka nejen zbožného a věřícího, ale také zasněného, který rád sní a přemýšlí, stále leží v knížkách, má rozvinutou fantazii. O kom ti, kteří se neustále někam ženou, tvrdí, že nestojí oběma nohama na zemi, a to, co takový člověk vytváří, nepřináší společnosti žádný užitek. Na takové Marie mají určití lidé (a není jich v české společnosti málo) tendenci dívat se jako na tzv. „kavárenské povaleče“ (nejlépe z nějaké neziskovky), na kterého údajně druzí jen vydělávají, a kteří by měli jít také pořádně pracovat rukama, aby prý se přestali přiživovat na „slušných lidech“.

A nebo to mohlo být s Marií jinak? Nebyla Marie skutečně osobou pasivní v negativním slova smyslu? Také bez názoru. Možná pro ostatní milou, zdánlivě bezrozpornou, ale také možná trochu sobeckou, línou, která pro nikoho nikdy nic neudělala, která by mohla být předobrazem všech těch přestárlých dětí, které i po své třicítce žijí v mamahotelu a nechají si prát a vařit, které se nechají obsluhovat, ale sami nikomu neposlouží?

A co když tomu bylo Ještě jinak? Co když Marie nebyla nikdy ani převážně zbožná, ani převážně zasněná, ani převážně sobecky pasivní? Co když se třeba otáčela celý svůj život v kuchyni stejně intenzivně jako její sestra Marta? A možná v den Ježíšovy návštěvy přetekl hrnec její trpělivosti. Možná už měla dost tohoto neustálého kmitání v domácnosti, které velela její sestra. Možná už měla dost té podřízené role služtičky, která jen obsluhuje mužské návštěvy. Už měla dost té neustálé práce, podřízenosti a služby, kterou jí předepisovala tehdejší patriarchální společnost. Chtěla od života víc než jen kuchyň.

A co když to s Marií bylo ještě trochu jinak: co když to byla takzvaná průšvihářka. Která si třeba vydělávala vlastním tělem. A její sestra o tom nemusela ani vědět. A tu Marie přichází, opět protože tuší, že s Ježíšem může přijít do jejího života změna, která ukončí ten předchozí život, který je možná do jisté míry vzrušující, ale také spojen s násilím a pohrdáním. A chce od Ježíše přerušení v tomto svém divokém životě. V evangeliích čteme, že za Ježíšem chodilo spoustu takových žen. Ostatně Marie – byla od středověku často omylem zaměňována s Marií Magdalenou[2].

A co Marta? Ta v příběhu není prvoplánovým vzorem. Tím, komu bychom měli v první řadě věnovat pozornost. Ale přesto ji nemůžeme pominout. Ona je tou, která v centru pozornosti stojí. Ona s Ježíšem hovoří, ona mu slouží.

A hledá zastání. Proč? Opět to není jednoznačné. Protože Marie ji jako už obvykle nechává na holičkách a nechává ji vše dělat samotnou? A nebo protože ji provokuje, že doposud ji vždy poslouchající s ní pracující Marie vidí najednou i jinou alternativu v životě než práci, kuchyň, službu bez zastavení? Protože je Marta předobrazem všech workoholiků, všech, kteří neznají odpočinek, a potom končí vyhoření, vymačkaní jako citrón, omrzelí životem a bez radosti? A nemohou za to jen sami osobně, ale i společenské struktury, které zvláště ženy určovaly a dodnes leckde určují k obětování se pro druhé, aby měly čas na ostatní, ale nikoliv na sebe a vlastní potřeby?

A nebo Marta už svou sestru průšvihářku „nezvládá“? Jako když matka si neví rady s nezkrotnými dětmi, kteří nerespektují její autoritu, a tak volá na svého manžela: „Tak řekni mu něco! Už s tím konečně něco udělej!“

A nebo to může být jinak? Marta jako žena sebevědomá, která ví, co chce. Kdybych se to pokusil zobecnit: Marta ne jen jako vzor sebevědomého, silného člověka, ale právě že také člověka silného, zralého ve víře. Člověka, který jen prostě zrovna tuto chvíli nevystihl. Možná i ona by se jinak posadila. I ona znala chvíle usebrání, odpočinku. A možná že ta její nadměrná aktivita vycházela právě z toho, že velmi dobře rozpoznala, koho má před sebou.

III.

Příběhy obou žen jsou otevřené. Jen jedna měla výhodu, že v tu chvíli dala přednost nasloucháním před službou. Odhodila své starosti a nebála se posadit k Ježíšovým nohám, i když tehdejší zvyk byl, že ženy nebyly vyučovány v duchovních věcech (to byla výlučná mužská záležitost). Vystihla příhodný čas.

Otevřené jsou i naše příběhy víry. Otevřené a mnohotvárné je, jak každý z nás slouží druhým, jak jim sloužit může. A otevřené a mnohotvárné je i to, jak Bůh slouží nám, jak se k nám dostává jeho slovo. Které přerušuje náš každodenní koloběh, které nás donutí zastavit se, hodit své starosti ne něj, přemýšlet o Bohu, o světě, o sobě. To je nezbytná součást následování, života ve víře. Asi bych měl říci, že právě nedělní bohoslužby jsou tím nejideálnějším časem, kdy je třeba si toto přerušení Božím slovem dopřát. A věřím tomu, že tak tomu je, zrovna právě v mém životě nastalo toto přerušení, právě v kostele, při poslechu kázání. Ovšem Ježíšovo sloužení lidem fixovat však na nedělní bohoslužby, na slovo a svátost nelze. Nikdy nevíme, kde zrovna v našem životě bude Ježíš procházet, kde ho přijmeme do domu svého srdce, kde se jím necháme obsloužit, abychom mohli dále jít a sloužit druhým. Amen.

[1] Sr. KOMENSKÝ, Jan, Amos. Jedno nezbytné. Unum necessarium (1668). Praha, Kalich, 1999.

[2] MOLTMANN-WENDEL, Elisabeth. Ein eigener Mensch werden. Frauen um Jesus. Gütersloh, 1981, s. 59.