Českobratrská církev evangelická

Českobratrská církev evangelická je dle sčítání lidu (stále ještě) druhou největší církví v České republice a nejpočetnější protestantskou církví. Vzhledem k římsko-katolické církvi, největšímu církevnímu a náboženskému společenství u nás – či vzhledem k tomu, kolik členů mají sesterské evangelické církve v Německu či ve Skandinávii – je však naše církev církví velmi malou a pro mnohé takřka neviditelnou. Její modlitebny a kostely jsou často skryty ve útrobách měšťanských domů a jejich vnitrobloků či sídlí v budovách jako třeba bývalé měšťanské vily. To je případ i našeho litoměřického sboru. Název naší církve se také mnohým plete, nejčastěji s církví Československou husitskou a Církví bratrskou.

 

Za základ víry a života považuje naše církev – tak jako všechny církve vzešlé z reformace – bibli, soubor knih Staré a Nové smlouvy. K bibli má naše církev tedy uctivý vztah, nikoliv však nekritický. Uvědomujeme si dějinnou podmíněnost biblických knih. Litera bible pro nás není automaticky Božím slovem, ale Božím slovem se vždy nově stává, když se čte, vykládá, když se její obsah za působení Ducha svatého aktualizuje v kázání při nedělních bohoslužbách. A to vše na základě vědomí, že trojjediný Bůh, jak se zjevil v Ježíši Kristu, je větší než jakýkoliv text o něm svědčící. Zároveň však vyznáváme, že jen bible je ta kniha, které o objevení se Boha v Kristu svědčí nejadekvátněji, byť nám nedokáže odpovědět na všechny otázky, které si dnes klademe ohledně víry, Boha a světa, v němž žijeme. Veškerou další věroučnou a theologickou tradici, z níž se učíme (či se o to snažíme) vždy „knihou knih“ poměřujeme (reformační zásada „sola scriptura“, „pouhé Písmo“).

 

Naše církev navazuje jednak na tradici české reformace, na husitské hnutí i Jednotu bratrskou, proto „českobratrská“. Jednak (či především) navazuje na tradici evropské reformace, kterou podstatně incioval Martin Luther, Huldrych Zwingli a Jan Kalvín. Naše církev se také hodně učila od moderní protestantské theologie 19. a 20. století (spojené se jmény F. Schleiermacher, Karl Barth, Paul Tillich či Dietrich Bonhoeffer). S tím souvisí, že naše církev se snaží dbát nejen na co nejpravdivější přijímání a tlumočení původního zjevení, které se stalo v Kristu, ale také na jeho pochopení v podmínkách moderní a postmoderní doby.

ČCE vznikla v roce 1918 spojením dvou evangelických církví povolených tolerančním patentem roku 1781: a sice Reformované a Lutherské církve. Jde tedy o církev tzv. unionovanou. Její ráz je však spíše reformovaný. Především co se týče rázu chrámových prostor a bohoslužebného života. Bohoslužby ve sborech naší církve mají zpravidla prostý, ne tak „košatý“ ráz jako v církvi římsko-katolické. Bohoslužbám (nejen) v našem sboru dominuje biblické čtení, kázání a zpěv. Večeře Páně (v katolickém prostředí se užívá slovo eucharistie) se u nás slaví zpravidla první neděli v měsíci.

Nejvyšším správním orgánem ČCE je šestičlenná synodní rada složená z duchovních i laiků. Nejvyšším shromážděním je synod, který zasedá jednou ročně. K farářské službě pověřuje církev muže i ženy.

Vedle bohoslužebného života farních sborů, náboženské výchovy a církevního školství se zaměřuje na služby sociální péče a duchovenskou činnost v nemocnicích, armádě, nápravných zařízeních či uprchlických táborech. Např. od našeho litoměřického sboru je neoddělitelné středisko Diakonie, s nímž sbor žije již 25 let. 

 

Ke 31. 12. 2015 měla Českobratrská církev evangelická 75 318 členů, 254 farních sborů ve 14 seniorátech a 207 kazatelů (160 mužů a 47 žen).