„A tak zůstává: víra, naděje a láska. Ale největší z té trojice je láska.“
Apoštol Pavel ve svém listu do Korintu
Českobratrská církev evangelická je nejpočetnější protestantskou církví v České republice.
Jsme křesťané – kristovci. To znamená, že základem naší víry a našeho jednání je život, učení, smrt a vzkříšení Ježíše z Nazareta, zvaného Kristus (tedy mesiáš). Věříme, že v něm zvláštním a specifickým způsobem působil sám Bůh, který v Ježíšově příběhu zjevil svou lásku, odpuštění a cestu k láskyplnému životu jednotlivce i společnosti – Božímu království.
Jsme evangelíci. To znamená, že navazujeme na církve vzešelé z reformace – hnutí vznikající v 16. století na základě učení Martina Luthera. Základním obratem ke kterému u Luthera došlo, bylo rozpoznání, že Boží milost, zjevená v Kristu, se každému nabízí zdarma („sola gratia“ = pouhou milostí jsme spaseni). Není možné si Boží lásku vysloužit dobrými skutky, ta je bezpodmínečná. Nikdo není dokonalý a přesto jsme všichni Bohem přijati. A teprve pro toto Boží odpuštění jsme osvobozeni k lepšímu jednání a působení ve světě.
Slovo evangelík odkazuje k evangeliu, tedy radostné, dobré zprávě o vkříšení Ježíše Krista – tedy o naději Boží lásky, která přemáhá smrt i pro nás. Knižní evangelia – 4 spisy o Ježíšově životě (Marek, Matouš, Lukáš a Jan) jsou pro nás nejdůležitější částí Bible a jsou pro nás mírou jejího výkladu.
K celé Bibli má naše církev uctivý vztah, nikoliv však nekritický. Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy, se kterou naše církev úzce spolupracuje, patří k mezinárodně uznávaným vědeckým špičkám v oboru kritického studia Bible. Uvědomujeme si dějinnou podmíněnost biblických knih. Litera Bible pro nás není automaticky Božím Slovem. Je lidským svědectvím o Bohu a Božím Slovem se vždy nově stává, když se čte, vykládá a když se její obsah za působení Ducha svatého zpřítomňuje v našich životech. A to vše na základě vědomí, že trojjediný Bůh, jak se zjevil v Ježíši Kristu, je větší než jakýkoliv text o něm svědčící. Jsme si vědomi, že nám Bible možná nedokáže odpovědět na úplně všechny otázky, které si dnes klademe ohledně víry, Boha a světa, v němž žijeme. Ale veškerou další věroučnou a teologickou tradici, z níž se učíme, vždy „knihou knih“ poměřujeme (reformační zásada „sola scriptura“, „pouhé Písmo“).
Jsme církev českobratrská. To neznamená, že bychom víru spojovali s nacionalismem či mužským šovinismem. Tím názvem se hlásíme k tradici české reformace, která jedinečným způsobem doplňovala reformaci světovou. Navazujeme na Jana Husa i Petra Chelčického, ale zejména právě na ‚české a moravské bratry‘ z malé Jednoty bratrské působící v českých zemích od 15. století až do násilné rekatolizace po roce 1620. Hlásíme se tak k velikánům českých dějin jako byl Jan Blahoslav (jeden z překladatelů Bible kralické) nebo Jan Ámos Komenský („učitel národů“ a poslední biskup původní Jednoty bratrské)
Tato tradice nás zavazuje k úctě ke vzdělání, vzdělanosti a svobodomyslnosti. Významně naši církev formovala i světová evangelická teologie 19. a 20. století s jejím obratem k liberalismu i existencialismu. S tím souvisí, že naše církev se snaží dbát nejen na co nejpravdivější přijímání a tlumočení toho poselství a té události, která se nám stala v Ježíši Kristu, ale také na její pochopení v podmínkách moderní a postmoderní doby.
ČCE vznikla v roce 1918 spojením dvou evangelických církví povolených tolerančním patentem roku 1781: a sice Reformované a Lutherské církve.
Mezi členy ČCE patřili mimojiné Tomáš Garrigue Masaryk (byť ten jen pasivně), Milada Horáková, Jan Palach či Sváťa Karásek.
Bohoslužbám (nejen) v našem sboru dominuje biblické čtení, kázání a zpěv. Večeře Páně (eucharistie) se u nás slaví zpravidla první neděli v měsíci. Naše církev je demokratická (tzv. presbyterně-synodní zřízení). V čele sborů, seniorátů (krajů) i celé církve stojí volené kolektivní orgány. I své faráře si jednotlivé farní sbory volí na shromáždění všech svých členů.
Nejvyšším správním orgánem ČCE je šestičlenná synodní rada složená z duchovních i laiků. Nejvyšším shromážděním je synod, který zasedá jednou ročně a jehož rozhodnutí jsou i pro synodní radu závazná. K farářské službě pověřuje církev muže i ženy. Ti se vzdělávají na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.
Vedle bohoslužebného života farních sborů, náboženské výchovy a církevního školství se naše církev zaměřuje na služby sociální péče a duchovenskou činnost v nemocnicích, armádě, sociálních službách, nápravných zařízeních či uprchlických táborech. Např. od našeho litoměřického sboru je neoddělitelné středisko Diakonie, s nímž sbor žije již přes 30 let.