Zástupné Služebníkovo utrpení. Kázání J.Š. z 30. 3. 2018 (Velký pátek)

  • Posted on: 2 April 2018
  • By: Jiří Šamšula

Izajáš 53

I.

Květná neděle: to byl slavný, byť poněkud výstřední vjezd Ježíše do Jeruzaléma. Velká radost z naplněného očekávání. Ale také vědomí, jak je tato radost vrtkavá, jak lidské očekávání může být lehce zklamáno, lehce se obrátit ve smutek, útěk či vztek.

Velký pátek: to je den plný dějů, o nichž by člověk raději nehovořil. A nejraději by je nikdy ani nezažil. A ty děje se dějí právě na tom, s nímž bychom je nejraději nespojovali vůbec. S Ježíšem. S Bohem. Smrt. „Být vyťat ze země živých.“ Ježíš zemřel. Ten, který přece zemřít nemůže, je přeci mesiáš, mesiášové neumírají. Ale I největší superhrdinové jsou křehcí. A když už i oni, tak což teprve my. I my umíráme, jsme koneční. Vše je konečné. Už na počátku devatenáctého století se Evropu šíří myšlenka: dokonce i Bůh zemřel. Často ve smyslu: ani nikdy nežil. Je to lidská iluze. Vždyť se podívejte, jak to ve světě vypadá. Copak by nějaký Bůh mohl být?

Velký pátek: to je den plný dějů, o nichž by člověk raději nehovořil. Jako třeba utrpení. Na jednu stranu se utrpení vytěsňuje. Utrpení vlastní či druhých. Či je v tom člověk selektivní, vybírá si, kde a u koho utrpení vnímá, a u koho ho přehlíží. Utrpení lidí zasažených teroristickými útoky v Evropě či USA nás zasáhnou, zatímco zprávy o utrpení zabitých mimo náš civilizační okruh necháme bez povšimnutí. Utrpení člověka nás leckdy však fascinuje, stejně jako ta smrt. I ten mluvčí byl fascinován služebníkovým utrpením. Fascinován, zděšen i znechucen. Chce to vytěsnit, ale přesto o utrpení hovoří:„ Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.“ (Iz 53, 3) Podobně fascinováni byli utrpením i zevlouni u Ježíšovy popravy. Uhranutí se u nich mísila s cynismem. Kromě těch několik žen, které se dívají zpovzdálí, které se o Ježíše staraly….

Velký pátek nám připomíná skutečnost toho utrpení, které je způsobené mravním selhávání lidí. Ježíš neumírá proto, že je těžce nemocný – tak jako ten starozákonní služebník. Ježíš umírá kvůli nemocné lidské vůli, kvůli lidské slepotě, kvůli lidské nepravosti, kvůli „nevěrnosti jeho lidu“, resp. kvůli nevěrnosti vrcholných představitelů Izraele. O to je to paradoxnější, že Ježíš trpí z tragického přesvědčení jeho žalobců, že oni slouží Bohu, že na jejich straně je boží spravedlnost. Velký pátek nás odkazuje ke skutečnosti bezpráví, křivd, ano páchaných ve jménu svévolného výkladu spravedlnosti, řádu, zákona.

Velký pátek nás však nechce nechat se utrpením zdeptat. Natož se jím nechat fascinovat. A že církev často byla místem, kde takový postoj k utrpení byl a je přítomen. Že oslavuje utrpení: to se vyčítalo i tomu filmu Mella Gibsona Utrpení Krista, který před lety vzbudil rozruch svou realističností a násilnými scénami. I temný velký pátek odkazuje ke světu bez utrpení. K tomu, že svět bez utrpení, naplněný láskou je tou skutečnou křesťanskou hodnotou. O služebníkovi se říká: „zbaven svého trápení, spatří světlo“. Spatří svět, kde nebude smrt, kde nebude zlo, tedy skutečnost lidského selhávání na osobní i kolektivní rovině.

II.

Co pozitivního je tedy na Velkém pátku? Vede nás k sebereflexi, k pokání: ukazuje nám temné a křehké stránky našeho lidství a našeho světa. Hlubinu, až kam může dosáhnout to, čemu se tradičně říká hřích. Ale to není vše. Ježíšův kříž bezpochyby odkazuje k tomu, co je na křesťanství důležité: Kristova cesta na kříž nám dává příklad, že i my se máme obětovat, nasazovat pro druhé. Že i my máme žít v souladu se svým nejhlubším přesvědčením – tak jako služebník, tak jako Ježíš, tak jako mistr Jan Hus, nevzdat se svého přesvědčení o tom, co je správné, o tom, co pomáhá budovat ten svět, kde nebude bolesti, utrpení a nespravedlnosti.

Mám za to, že ten nejpozitivnější moment velkého pátku je ten zvláštní, pohoršlivý motiv, který se v textu o služebníkovi objevuje a který posloužil pro pochopení golgotského dění: myšlenka zástupného trestu, zástupného nesení cizího hříchu. Oběť nevinného, která který přináší záchranu. „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal. (...) Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. (...) On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.“ Apoštol Pavel potom napíše: „Bůh neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?” (Ř 8,32)

Tento motiv je po celé dějiny křesťanství pro mnohé pohoršením. Bůh, který požaduje lidské oběti? Bůh, který potřebuje aby jeho hněv uchlácholila oběť nevinného člověka? Co to je za obraz? O to takovém Bohu mnozí by nejraději ani nemluvili.


 

III.

Motiv zástupného utrpení Krista. O tom by mnozí raději nemluvili. Ale to je srdce velkopáteční zvěsti. Je za tím tato myšlenka. V Izraeli byl obětní kult. Izraelci věřili, že obětování zvířat v chrámě zřídil Bůh sám proto, aby Izrael neztratil s hospodinem sopjení, i přes své bloudění. V tom kultu obětník položením rukou rituálně ztotožnil se zvířetem ty, za které obětoval, ty, kteří potřebovali usmířit, kteří potřebovali obnovit vztah s Bohem. Smrtí zvířete došlo k propojení toho, co bylo oddělené. Boha a jemu odcizeného člověka. Souvisí s tím také víra Izraele, že že hříšník si za svůj hřích zaslouží smrt. Ale také pozitivně: víra, že jedině smrt uvede člověka do plného, nerozděleného společenství s Bohem. Je mostem do věčného života. Není to konečná, ale přestupní stanice. A smrtí zvířete, tak se věřilo, dojde k zástupnému přechodu po tomto mostu ne do smrti, ale do života.

O Ježíšovi nový zákon vyznal, že byl také takovou obětí. Ovšem obětí zvláštní. Ježíš byl člověk a Bůh. A protože byl právě Bohem a člověkem, v něm bylo přítomno celé lidstvo. A v jeho smrti se toto lidstvo jednou provždy dostalo do plného, nerozděleného společenství s Bohem. Zvláštní myšlenka viďte? Možná vyvolává možná více otázek, než na kolik jich odpovídá. Ale já ji nějak věřím. Věřím, že právě na Velký pátek smrtí nevinného Krista, se stalo něco, co nevratně změnilo běh světa. Protože na kříži zemřel a trpěl sám Bůh.

Snad s k této myšlence dá přiblížit takto: smrt spravedlivého či nevinného či dobrého člověka, který vědomě či nevědomě žije z Kristově Ducha, často dokáže přimět druhé lidi k akci, k zápasu o to, aby k něčemu podobnému již nedocházelo. Nebo dokáže přimět druhé, aby žili autentičtější život. Často to vyjde do ztracena. Ale často už běh světa není stejný jako před tím. Třeba hnutí mladých lidí za zpřísnění zákona o držení a nákupu zbraní v USA po opětovném masakru na škole.

A nebo smrt novináře Jána Kuciaka (a jeho snoubenky), pravděpodobně kvůli jeho práci novináře, odkrývajícího struktury korupce na Slovensku, sahající až do vysokých pater politiky. Kolik lidí to vyhnalo do ulic!

A nebo nedávná smrt francouzského policisty Arnauda Beltrama, jenž v městě Trébes vyměnil sám sebe za rukojmí islamistického teroristy a který za to zaplatil životem.

Nebo jako třeba jako u nás tolikrát zmiňovaný Jan Palach. Smrt nevinných a spravedlivých lidí může motivovat k proměně. K proměně utvářet náš svět jinak, lépe. Tyto smrti nevinných, či statečných a věrných mají však své omezení. Nedokáží jednou provždy proměnit člověka, či celé masy. To dokážou jen tak a zvláště tehdy, jestliže dokáží odkázat na smrt (a vzkříšení) toho, který jediný proměnil náš svět skutečně nevratně, do hloubky. Jen Kristus, Bůh a člověk, svou zástupnou smrtí, dokáže skutečně motivovat k překonávání nevěrností, nepravostí nás a našeho světa. Pravda, tato myšlenka se zdá vlastně bláznivá. Pavel hovořil o bláznovství kříže. Kdo této zprávě uvěří. Vždyť ani Smrt Boha na kříži viditelně ten svět v mnoha ohledech neproměnila. Ale tato zpráva je jediný zdroj změn, které jako jednotlivci a jako lidstvo máme, abychom spatřovali světlo. Amen.