Leviticus 25, 10n
Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte ke svému vlastnictví a všichni se vrátí ke své čeledi. Padesátý rok vám bude létem milostivým. Nebudete v něm sít ani sklízet, co samo vyroste, ani sbírat hrozny z neobdělaných vinic. Je to léto milostivé. Budete je mít za svaté. Smíte jíst z pole, co urodí. V tomto milostivém létu se každý vrátí ke svému vlastnictví. (Leviticus 25, 10-13)
I.
Téma a vůbec tenhle konkrétní biblický verš (ve svém širším kontextu) nabyl v posledním čase u nás na nebývalé aktualitě.
Ve výslovné návaznosti na tento biblický oddíl bylo státní správou vyhlášeno Milostivé léto v ČR – odpuštění dluhů věřitelů u veřejnoprávních institucí. Mnoho lidí má šanci zbavit se některých exekucí tím, že zaplatí jen původní dluh s malým poplatkem navíc a stát jim odpustí veškeré sankce, úroky z prodlení a další náklady.
Kdo jel na černo, nezaplatil nájem v obecním bytě, nezaplatil odpad, má nezplacené pohledávky u některých zdravotních pojišťoven – ten má teď šanci na nové nadechnutí (do 28. ledna).
Samozřejmě to neřeší obrovský celospolečenský problém zadlužování jednotlivců a domácností, problém, který tak tíží region, v němž žijeme. Neboť tento náš český milostivý podzim, resp. milostivá zima se nevztahuje na pohledávky u soukromých subjektů, především na nebankovní půjčky u těch nejrůznějších lichvářů, kteří spolu s exekutorskou lobby tvoří ty přední hříšníky a celníky naší doby, a není se co divit, že se jim tato akce také příliš nelíbí.
Ale alespoň něco, jsem přesvědčen. Malá jiskra toho, že snad stále žijeme ve společnosti a kultuře, kde je jsou její křesťanské a židovské kořeny přítomny.
II.
V celém tom dlouhém oddílu 25. kapitoly jde vlastně o téma svobody, téma, které je spojeno právě s dnem odpočinku, šabatem. Jako každý sedmý den, tak i každý sedmý rok měl být v Izraeli Hospodinův. Mělo se upustit od setí obilí i od ošetřování vinice, i od sklízení toho, co samo vyroste na poli. To zdůrazňuje, že všechna půda v Izraeli patří Hospodinu, že celá země je Boží a Bůh má dost prostředků, aby dal svým vyvoleným oproti očekávání vše, co potřebují k životu. Je to symbol toho, že člověk není při své závislosti na práci a na přírodě je zakotven do ještě základnější závislosti: totiž na Bohu. Posláním sedmého roku odpočinutí bylo navrátit lid do obecenství s Bohem a předznačit stav budoucí dokonalé nápravy všeho. Každý padesátý rok potom měl být oním létem milostivým (jobel): rokem svobody. Měly se v tom čase v Izraeli napravit poměry a vztahy, aby každý byl plně svobodný. Dodejme, že se to týkalo tedy především členů Izraele, nikoliv celého světa (pohanů), nebylo to dokonalé ale přesto: důrazem tohoto roku odpočinutí bylo nevykořisťovat soukmenovce, brát ohled na druhého, nikdo např. nesmí zneužívat hospodářských potíží svého bratra, nemají se od něho brát lichvářské úroky. „Jde o to, aby každý Izraelec mohl dobře žít v zemi, kterou dostali všichni z boží štědrosti“[1], o níž se nijak nezasloužili, a proto také nikdo nemá zapomínat na bratrskou lásku, na štědrost ke svému bližnímu.
Opouštění dluhů, odpočinutí od práce, propouštění otroků: co bylo zde omezeno na Izraelskou pospolitost, to se v Kristu rozšiřuje na církev a jako duchovní poklad vstupuje do celého světa: princip milosrdenství, odpouštění nejen hříchů, ale i dluhů, solidarita s těmi, kdo jsou v nouzi jakéhokoliv typu. Ten Ježíšův duchovní princip se má promítat právě i do těch nejzapeklitějších mezilidských záležitostí. Štědrost, velkorysost se má stávat symbolem Boží milosti, kterou jsme sami zakusili. Aby se nám třeba. soukromé vlastnictví nestalo modlou, zlatým teletem, což se bohužel až často děje.
III.
Taková štědrost, k níž nás zve evangelium snad někoho může přivést k pochybnostem a etickým dilematům? Nevede to k relativizaci osobní odpovědnosti, vlastní inciativy, k mentalitě natažené ruky, která jen přijímá, zneužívání? Nevede to k omlouvání osobní zodpovědnosti, třeba právě v otázkách finanční gramotnosti a hospodárném a odpovědném nakládání s penězi, jak v oblasti soukromé, tak té státní?
Pointou toho je, že když se opravdu podaří v našem jednání zprostředkovávat tu Boží štědrosti k nám, vede to nejen k vděčnému přijímání, ale také právě že to vede i k osobní odpovědnosti a štědrému přístupu k životu, k bližním, i těm, kdo jsou vzdálení. Ježíš řekl farizeovi, který se pohoršoval, že odpustil ženě hříšnici: „komu se málo odpouští, málo miluje.“ Komu se tedy mnoho odpouští, mnoho miluje a je štědrý? Ano známe hrozivé podobenství o nemilosrdném služebníku, kterému se mnoho odpustilo, a přesto málo miloval…
Ale přesto: modleme se, ať naše církve, naši společnost, a naše srdce pronikne ta boží osvobozující, milostivá štědrost a ať přináší své plody.
[1] Výklady ke Starému zákonu, I. Zákon, Praha, 1991, s. 394.