Lukáš 19, 37–40 (1. čtení: Exodus 15, 1-3.11-13)
Když už se [Ježíš] blížil ke svahu Olivové hory, počal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy, které viděli. Volali: „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ Tu mu řekli někteří farizeové ze zástupu: „Mistře, napomeň své učedníky!“ Odpověděl: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“
I.
Co to je nová píseň, o které je ta dnešní neděle? Možná nás nejdřív napadne: nová náboženská, církevní píseň. Jako aktuální vyjádření chvály, oslavy Boha. V tomto čase čekáme na nové písně, na nový Evangelický zpěvník. Který nahradí zastaralé nápěvy, staročeštinu, komická vyjádření, které k nám dnes už nemluví, moc nás neinspirují, vyvolávají úsměv na tváři. Třeba i to „v garáži máš žiguli“, ve stále populární a aktuální písni Miloše Rejchrta (Sv 368).
Píseň, zpěv, bez toho si život nedokážeme představit. Ale co to je zpěv? To nejsou jen ty písně ze zpěvníků. Písní můžeme vyjádřit každou část tohoto světa. Emoci…
Zpíváme, protože nás to povznáší. Posloucháme hudbu, někdo metal, jiný Mozarta, jiný techno, protože nás to k něčemu přivádí. Hudba nás může na chvíli odvést od časných problémů k něčemu, co nás přesahuje. Hudba nás může nabít pozitivní náladou -> třeba nás nakonec přivede ke statečnosti, dodá nám kuráž. Třeba husitům údajně Kdož jsú Boží bojovníci (Ez 467). Jiného Handlův Mesiáš. Hudba také umí zesměšnit to, čeho se bojíme. Nebo umí zvláštně integrovat, vytváří společenství, posiluje sounáležitost, buduje společenství.
Hudba bývá mnohohlasá – každý můžeme najít svoji polohu hlasu: hladinu, výšku, barvu. Chytnou se i ti, kteří neumí zpívat, nebo se necítí jako zpěváci. Stačí jeden, kdo to ostatní povede. Hudba Božího žánru ale nepotřebuje školené hlasy, naše hlasy naopak školí pro něco…. Pro něco nového!
Ta naše hudba, náš koncert i náš zpěv má svůj konec. Nová Boží píseň ale ne, ta nekončí.
Boží hudba – ta trvá.
Jeden teolog mluvil o svaté hudbě.[1]Nová píseň v našem světě – to je možnost a naše schopnost připojit se k té nebeské písni, která věčně trvá a nakonec umí rozezvučet i kamení, když na to přijde!
Co je základem tohoto zpěvu? Proč zpíváme? Základem zpěvu jsou Boží podivuhodné činy – to jak Bůh zasahoval do našeho života, do života tohoto světa… To je ta naše hudba závislá/odvislá na Bohu! Odraz Boží slávy v našich životech. To neznamená, že zpíváme o Bohu, ale z Boha. Naše slova, činy a také naše písně jsou jeho řečí inspirované. Nese-li nás jeho řeč, inspirujeme druhé, anebo to třískne…
II.
Četli jsme o učednících, kteří vstupují s Ježíšem do Jeruzaléma (obvykle se čte tento text na Květnou neděli). Učedníci, kteří mají čirou a čistou radost. Jako děti, co jsou zabrány do hry. Prožívají – Flow effect. Propojení v radosti – propojení radostí. Společně chválí, jsou povznesení, vytržení do jiného světa, jsou doslova neseni svatou hudbou.
Ale oni v tu chvíli tímto zpěvem riskují. A vytváří tak něco nového. V tu chvíli veřejně, radostně a nahlas na hranici hlavního města vyznávají neslýchanou novinku: Tento Ježíš – jejich Rabi – tento tesař je ten očekávaný Král. Nám už to tak nepřijde, ale to byla provokace.
Dělají to, co každý člověk asi někdy musí udělat: kdy něco prostě musíš udělat. „Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?” Bůh a ti kteří se jím nechají zmocnit, jsou jako valící se kameny, rolling stones. Kteří třeba i s vypláznutým jazykem říkají světu něco podstatného, radostně vážného. Neohroženě spontánního, protože to vzbuzuje důvěru.
Co se děje, když takto člověk začne zpívat? Má radost. Vidí pravého mesiáše. Má naději. Nenechá se odradit farizeji své doby. Má zastánce. Čirou radostí připravuje cestu něčemu, čemu uvěřil, a zároveň to není slepé následování. Naopak je to vědomé. Ví, že je to riskantní. A ví, že na cestě budou překážky. Dokonce i pozná, že zklame…
Ale právě v těchto časech se stává jakousi zvláštní píšťalou. Trubkou. Klarinetem. Dudama. Šófarem. Proudí skrze něj – tu Boží troubu – vzduch, který je ve světě slyšet.
A nebo to třískne, narazí. Stojí tu farizeové. A ti nemají radost. Mají docela určitě strach. Ježíš a hudba okolo něj je jim kamenem úrazu.
Mají strach: Co až to uslyší Římané? A jak na tohle – z jejich pohledu – rouhání učedníků, na tu jejich kakofonii zareaguje Bůh?
Ježíš učedníky ani náhodou nenapomíná. Ale mluví směrem k farizeům o kamení. Když učedníci budou mlčet, bude křičet kamení… Ty, které považujete za “natvrdlé”, budou křičet, chválit, zpívat! Ty to vezmou za vás, protože vy jste to vzdali. Protože vy se bojíte, vezmou to za vás ti, kteří podle vás na to nemají nebo se na to nehodí.
Boží věc nelze umlčet. Nemyslete si, že nějakým zdviženým prstem, Boží věc umlčíte. Možná na chvíli ano. To se stává. Jsme lidé slabí, bojíme se. Ne každý je odvážný. Ani učedníci nebyli žádný vzor odvahy Ale Boží píseň neskončí§
I když vypnete proud, vyznání Božích mocných činů – radosti a pokoje – nezastavíte!
III.
Je píseň tohoto našeho světa slučitelná s písní Boží – s jeho Novou písní? Zpíváme vůbec jako církev tu píseň Novou, každý jeden z nás?
Svět a my s ním chceme být v bezpečí, v zajištění. Chceme pro všechno plán, trasu, mapy, kompas – a děláme pro to všechno možné. Je to ale to co nás nakonec opravdu provede životní nejistotou? Není ta nabízející se nová píseň jinak zajištěná – jinak nás zajišťuje než to, co tady budujeme? Nová píseň je riskantní, opovážlivá, narážející, protože obhajuje bezbranné, opatruje stvoření, hledá společenský smír, hlodá naše svědomí, ale nenechá nás padnout. Naopak – zve nás ke zpěvu nových slok! Tam, kde někdo říká “Tohle nemá budoucnost!”, tak tam nová píseň troufale narazí na verš a na nový rým. Tam, kde straší strach s nenávistí , tak tam se schází naděje s láskou a křičí: “Táhněte do háje všichni pryč!”
Boží nekonečnou písní jsme i dnes zmocňováni a vyzváni otevírat prostor, kde nikdo nikoho neumlčuje, ale naopak je mu nabídnuto slovo pokoje. Pokojný Boží hlas. Prostor, ve kterém ti, kteří zpívají, nalézají pokoj. Znělostí nové písně je svoboda – nadechnutí – harmonie s Boží vůlí.
Online: https://youtu.be/d4kZEKhq6us (Litoměřice), https://www.youtube.com/watch?v=LDmoidmyD5g (Praha-Vršovice)
[1] Je to zakladatel moderní protestantské teologie Friedrich D. E. Schleiermacher. Ve svém průlomovém spisu O náboženství (1799) napsal tato slova: „Všechno vlastní jednání má a také může být morální, náboženské pocity však mají jako svatá hudba všechno lidské konání provázet. Člověk má všechno konat s náboženstvím, nikoli z náboženství.“ (SCHLEIERMACHER, F.D.E. O náboženství. Promluvy ke vzdělancům mezi jeho utrhači. Přel. Jan Kranát, Praha, 2012, s. 80)