2. Korintským 3,18-4,7
Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně. A proto, když nám byla z Božího slitování svěřena tato služba, nepoddáváme se skleslosti. Nepotřebujeme skrývat nic nečestného, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme slovo Boží, nýbrž činíme pravdu zjevnou a tak se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí. Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.
I.
Téma dnešního setkání je „odrážet Boží tvář“. A to doslova na své tváři. „Tvář“ to je silný biblický obraz. A není divu. Tvář, obličej je to první, s čím jsme u druhého člověka konfrontováni. Na základě výrazu tváře druhého usuzujeme, často bezděčně a nevědomě a často i chybně, jaký ten druhý člověk je. Směje se – je to dobrý člověk! Mračí se či je zamračený – asi to bude podivín. S tváře druhého usuzujeme, jak na tom s druhým člověkem jsme. Když tvář nevidíme, třeba za rouškou, jsme znejistěni. A nebo vystrašeni, protože často člověk, který skrývá svou tvář, nemá dobré úmysly. Ne náhodu se potom říká příslovečně „ztratit tvář“.
Jde v životě tedy „zachovat si tvář“. Ale ne v tom vnějším smyslu – zachovat fazónu. Tvář, to je podle francouzského filosofa židovského původu Emmanuela Lévinase, to na člověku, z čeho na nás probleskuje – filosoficky řečeno – transcendence. S Pavlem řečeno „slavná zář Páně“. Když se setkám s tváří druhého, to potom znamená nepodmíněnou odpovědnost. Přijetí, že tím druhým nemůžu manipulovat, že ho nemohu zabít, protože on odráží tu Hospodinovu tvář. Tu tvář, po jejímž rozjasnění a obrácení toužíme, když např. vyslovujeme Áronské požehnání.
Pavel v dopise Korintským mluví o tom, že tato Boží tvář byla skryta jeho židovským ex-souvěrcům. Ne že by neviděli nic. Ale ustrnuli na závoji přes tuto tvář, na roušce, která byla odstraněna v Ježíši Kristu. Na tváři Kristově jsme mohli poznat Boží slávu. Pavlova slova znějí slavnostně, je v nich také vymezení. Mluví tvrdě o těch, jimž bůh s malým b, bůh tohoto světa zaslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy.
Lidská zaslepenost – to je to, co podle Pavla zakrývá tvář Kristovu. Pavel přitom nekritizuje zaslepenost těch druhých, třeba právě židů. Střílí tak řečeno do vlastních řad, k těm, kteří se také hlásili ke Kristu. A asi nepochybovali o tom, že právě na té jejich tváří se Kristova tvář zrcadlí. Pro tyto křesťany byla málo zářící, málo duchovní i ta Pavlova tvář, jeho slova, jeho misijní konání. Byl pro ně slaboch. Pavel to asi s jistou sebe ironií reflektoval: „Říká se, že mé listy jsou závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá.“ (2 K 10,10)
A Pavel se v celém listu obhajuje a snaží se na svém životním příkladu ukázat, co to znamená odrážet tu Boží tvář, být transparentní, průhledný, průsvitný pro Boží slávu, pro Boží záři. Co to znamená nebýt zaslepený světem, sám sebou, ale vidět tu Boží tvář.
III.
Tato Boží sláva, tahle viditelnost Boží tváře je vždy spojena s Kristovým křížem. S nesením znamení Kristovy smrti. Jen tak je pro Pavla zjevný Kristův život. To také znamená, že tahle zjevnost nemusí být hned vidět. Nepojí se s ní vždy a za každých okolností konání mocných skutků a zázraků, ani z ní automaticky neplyne naprostý životní úspěch, zdar a prosperita, absence starostí, otázek a pochybností. A v žádném případě nemůže být spojováno odrážení takové Boží tváře s násilím, manipulací a touhou ovládat, být lhostejný ke slabším a znevýhodněným – jak toho bohužel byly a jsou dějiny křesťanství svědectvím. Kdo tohle vydává za odrážení Boží tváře, jen tu Boží tvář pitvoří, zkresluje.
Odrážení Boží tváře, Kristova světla: to má vždy povahu pokladu v hliněné nádobě. Je to něco křehkého, viditelného jen očima víry, ale přesto v našem světě působícího. Děje se tam, kde lež ustupuje pravdě, nenávist ustupuje lásce. Tam, kde člověk říká ďáblu Ne. Tam, kde i uprostřed vřavy života člověk nepoddává skleslosti. A že i apoštol Pavel o skleslosti jistě věděl své.
Odrážení Boží tváře, to může být doslova i obrazně nastavování tvé své tváře, mluvili jsme o tom včera. Pavel na jiném místě ve svém listu Korintským to vystihuje známými slovy: „A tak se raději budu chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2 Kor 12,10)
Odrážet svým životem Boží tvář – to samozřejmě nemusí znamenat život v neustálé vnější vydanosti a nezajištěnosti, jak v ní žil Pavel. Tohle zvláštní napětí, síly a slabosti, zjevnosti a skrytosti, které je spojeno s Boží tváří, s následováním Krista však jako církev nemůžeme nikdy ztratit ze zřetele, pokud chceme našemu okolí odrážet tu tvář Kristovy slávy.
Modleme se: Díky, Bože, že ty nás ke své tváři stále znova a překvapivě přivádíš. Díky, že nám dáváš vnímat v druhých lidech jejich jedinečnost, velikost, jejich obdarování, které jsou odleskem tvé tváře. Ať i my tvou tvář odrážíme. Amen.