Lukáš 9, 46-50
(1. čtení: Numeri 11, 24-29)
Přišlo jim na mysl, kdo z nich je asi největší. Když Ježíš poznal, čím se obírají, vzal děti, postavil je vedle sebe a řekl jim: „Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mne poslal. Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký.“ Jan mu na to řekl: „Mistře, viděli jsme kohosi, jak v tvém jménu vyhání démony, a bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my.“ Ježíš mu řekl: “Nebraňte mu! Kdo není proti vám, je pro vás.“
„Dobrá, Pane, máme být nejmenší, být jako děti, povídáš trochu provokativně, ale my si umíme přeložit do řeči dospělých, že bychom měli být pokorní, otevření tvé lásce a podobně. To dává smysl.“ Přemítá možná apoštol Jan či někdo trochu podobný. „A přijímat otevřeně druhé – i ty takzvaně maličké… Ale být jako děti přece snad neznamená být úplně naivní? A přijímat děti neznamená snad přijímat každého úplně naivně? Vždyť s Tebou už tak dlouho duchovně rosteme. Rozvinuli jsme už i systematickou teologii přímo o Tobě. Rozvinuli jsme tradici a naše zvyklosti jsou dobře odůvodněné. Už celou věčnost víru v Tebe vyznáváme, a vyznáváme ji vypilovaně. A navíc jsme si ji už xkrát obhájili vzdor protivenstvím a četnému útlaku z jedné i z druhé strany. Co jsme se pro Tebe v dějinách natrpěli. A jistě nám tato dobrá víra také za další obhajobu do budoucna stojí. A za ochranu nám stojí, aby se nerozmělnila v současném zmateném světě. Ohlídáme ji chrabře. Uznej sám, Pane, že ke všem přece nemůžeme přistupovat dětinsky otevřeně. Vždyť navíc víme, že i ďábel se umně převléká za anděla světla; tím spíš bychom měli preventivně ohlídat, aby nám do Tvého Ducha nefušoval kdekdo. Pane a Mistře, Ty jsi šéf, a my Tě bereme bezvýhradně vážně, následujeme Tě jako nepochybnou autoritu, ale tím pádem bychom si přece i my sami nastolit co nejvíc respektu, a to i ve Tvém zájmu. A v neposlední řadě mezi těmi, kteří Tě nenásledují tak vytříbeným způsobem jako my.“ Rozvíjí Jan své pochybnosti. „Jak ovšem nastolit pořádek a jak ho obhájit? Dobrá, přece nikoho neukřižujeme ani neupálíme pro víru, nic podobného by křesťana ani ve snu nenapadlo, ale bylo by dobré těm druhým alespoň trochu zabránit v působení. Zrovna jsme viděli někoho, kdo vyháněl démony – pravda sice, nepřiznávám to (ani sobě) příliš nahlas, ale vyháněl je ve tvém jménu, ve sféře Tvého vlivu – nicméně bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my. Tak bys nás mohl za tento extra vytříbený postoj docenit aspoň trošku?“
„Nebraňte mu!“ Odpoví Ježíš úsečně. „Kdo není proti vám, je pro vás.“
S tímto jednoduše znějícím pokynem si církev mohla vystačit už po staletí. Až někam k úrovni toho jednoduše znějícího pokynu má církev po staletí šanci dospět.
Chce se mi pravda okamžitě po boku apoštola Jana dodat, že věc se má přece trochu složitěji. A přiznávám, že v hloubi duše nejsem s rozpolcenými otázkami hotov. Vždyť zanedlouho sám Ježíš říká svým učedníkům při jiné příležitosti: „Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.“ Nemůže jeden z těch výroků v konkrétních případech úplně popřít ten druhý? „Kdo není proti vám, je pro vás“ a „kdo není se mnou, je proti mně.“ Kde až se smysl obou výroků setká?
Lze třeba dodat, že vůči Ježíši nelze být koneckonců v posledku neutrální, vždycky se člověk přikloní nakonec buď pro něj, nebo proti němu. Lze také dodat, že proti Kristu se postaví především lidé, kteří si natolik egocentricky zakládají na dojmu, že kdo není s námi, je proti nám, až nakonec i samotného Krista považují za nepřítele. Lze také dodat, že ani církevní organizace není totéž, co Kristus sám, takže když někdo nepatří k našemu společenství nebo ke kartotékové církvi, nemusí to ještě zdaleka znamenat, že není s Kristem. A pokud i člověk úplně odjinud jedná v Kristově Duchu, jedná tím pádem ve společném zájmu. Nadto lze dodat, že existují i oni přísloveční vlci v beránčích převlecích a pole zaplevelená, a mnohdy bohužel nevíme jistě, kdo je kdo, ba hlavně ani, kdo jsme my sami. A někdy je na místě i ostřejší konfrontace ve prospěch vzájemného tříbení, jde-li o ústřední záležitosti života víry. Ale definitivně si nás přetřídí až Pán Bůh – ani zde tedy není naší odpovědností definitivně druhé vyplít. Někdy má smysl s lidmi odlišných přístupů ve víře polemizovat a snažit se nazývat pravými jmény přístupy zcestné, od Krista odvádějící. Jindy si těch druhých už bohudíky nevšímejme. Mnohdy má v konkrétních situacích smysl prokazovat sjednocenou lásku nezávisle na tom, co rozděluje. Nicméně zřejmě se dlouhodobě neosvědčuje snažit se nastolit pořádek v království Božím násilím. Církev už v této oblasti nasbírala bohatou zkušenost.
I o tu bohatou zkušenost mohou být někdy výzvy k toleranci složitější. Například pokud jde o sbližování katolické a evangelické církve, k němuž dochází zejména v posledních desetiletích… Obyčejní věřící mají z pozitivních změn na tomto poli mnohdy radost. V necírkevním prostředí potkávám i lidi, kteří se nám dost diví, že ono sbližování neprobíhá mnohem rychleji a že okolo něj naděláme tolik problémů. Opačně argumentuje například Františka Jirousová v rozhovoru pro Český bratr (7 + 8/2017, str. 17.): „…ta cesta musí být pomalá a taková, aby dialog a společná činnost prohlubovaly, nikoli rozmělňovaly to, v co věříme… Hledání nějaké neutrální nauky, která by rozdíly zahladila, není cestou… Ve skutečném dialogu se totiž stává, že se pojmy prohlubují právě tím, když pochopíme do hloubky stanovisko druhého – což znamená prožít situaci jeho smysly a jeho pojmy…“ Prožívat v kůži druhého – už to vlastně znamená nebránit si navzájem – byť nestíráme vzájemné odlišnosti. Teologické rozdíly jsou tedy jedna věc. Popřípadě i vleklá nedorozumění, anebo prostě odlišné nálady a vkus. Další důležitá věc: Existují evangelické rodiny udržující pohnuté rodové vzpomínky na nucenou rekatolizaci. Tehdy se rozhodně nedalo říct, že by ti druzí nebyli proti nám. A stále existují i věřící fanaticky mocichtiví – na obou stranách – kteří jsou i těm vstřícnějším z druhé strany stále kamenem úrazu. A tak dál. Proto ani v tak snadno přístupné oblasti, jako jsou evangelicko-katolické vztahy, není úplně jednoduché dojít smíru. Přestože podle Ježíše měl zřejmě panovat už dávno. Pod tíhou nahromaděných zkušeností může mít i celkem pokorný evangelík občas problém dohlédnout, co všechno vzchází od katolíků dobrého. Kéž ony bolestné zkušenosti aspoň dál nenásobí předsudky. Kéž nám Kristův Duch proměňuje vnímání, abychom si i přínosu z katolické strany nadále všímali a nebránili mu ani trochu.
Nemenší problém můžeme jako tradiční evangelíci pocítit s letničními křesťany či evangelikály. Někteří z nás jsou ještě osobně zasaženi rozkoly ve vlastních sborech nebo někdy i ve vlastních rodinách. Kéž nám Kristův Duch dopřává i zde neúnavně nacházet, jak se můžeme navzájem doplňovat a v čem by bylo ke škodě obou stran si navzájem bránit.
I když se jakožto tradiční evangelíci zrovna zvládneme dohodnout s katolíky i s evangelikály, existují zde také společenství typu Svědků Jehovových, v jejichž teologii odhalujeme zásadní problémy, a kteří hlavně sami deklarují, že s námi ani nechtějí mít nic společného. Navíc nám dobře slouží k tomu, abychom si trochu zlepšili tvář před okolní společností, která chvílemi rozpoznává, že aspoň nejsme „jako ty jehovisti“. Na druhou stranu se mi párkrát stalo například v azylovém domě, že jsem snadněji navázal řeč o Bohu s těmi, kdo byli už předtím ovlivněni misií Svědků Jehovových. Sami měli třeba o jejich teologii pochybnosti, ale měli od Svědků Bibli nebo jednoduchý film pro děti, o čemž jsme docela hezky navázali řeč, popřípadě jsme se spolu vzápětí pomodlili. Přiznávám, že jsem v podobných chvílích Svědkům Jehovovým vděčný za to, že svým neúnavným působením alespoň nahrubo připravují misijní terén. Nezpochybňuji tím poukazy na závažné věroučné rozdíly a odlišnou životní praxi. Lze také dodat, že mezi lidi ze sociálně vyloučeného prostředí mohou chodit i evangelíci častěji a přibližovat jim víru lépe a krásněji. V tom nám v této zemi bohudíky celkem nikdo nebrání.
Okomentoval jsem alespoň letmo složitou situaci na poli mezicírkevních vztahů a v okolí. Neměl bych asi zapomenout dodat, že i uvnitř jediného evangelického sboru může být občas problém vyjít s těmi, kdo vyznávají víru jiným způsobem. Právě zde, v nejbližších vztazích, může být největší problém nebránit si navzájem v dobrém. (Se vzdálenými ekumenickými vztahy může být nakonec jednodušší si poradit, když tato setkání probíhají jen jednou za čas, a nehrozí zde ponorková nemoc.) I lidé blízcí si umějí bránit – i velmi jemně, až téměř nepostřehnutelně, ale v konečném dopadu tvrdě – zlehčováním těch druhých, nevybíravým znevažováním jejich výroků apod. Kéž nám i v nejbližších vztazích Duch svatý nadále otevírá cesty.
Dále lze ještě odvážněji uvažovat o působení Kristova Ducha mimo organizovanou církev. I zde nám život sám bezprostředně klade různé otázky. Například potkáme psychoterapeuta, který bezpodmínečně přijímá pacienta a přibližuje mu smysl smíření a odpuštění, aniž by Ježíše přímo jmenoval. V protipólu vůči němu pak stojí někteří křesťané, podle nichž psychoterapie pochází obvykle od zlého, a chtěli by druhým zabránit v jejím navštěvování.
Nebo se navracejí otázky týkající se vyznavačů jiných náboženství, když zřejmě nesou dobré ovoce v konkrétních případech. Pro různé lidi mohou být inspirativní, zatímco někteří křesťané zde pro jistotu opět vždy hledají démonický původ. Byť lze zároveň dodat, že jako křesťané se nepotřebujeme hlásit k jiným náboženstvím, když jsme nalezli duchovní plnost v Kristu; nemusíme na jiné systémy odkazovat obzvláště ve chvílích, kdy bychom druhé jen mátli a od Krista samého je odváděli. Kéž nám však Kristův Duch pomáhá nebránit si ani omylem s lidmi odjinud navzájem v dobrém.
Kéž nám Kristův Duch v první řadě neustále otevírá možnosti na cokoliv, co se ve světě děje, lépe a lépe navazovat.