Jer 1, 4–10 (1. čtení: Mt 7, 24-28)
Stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.” Nato jsem odpověděl: „Ach, Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.“ Ale Hospodin mi řekl: „Neříkej: Jsem chlapec. Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikážu, řekneš. Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův.” Hospodin vztáhl svou ruku a dotkl se mých úst. Pak mi Hospodin řekl: „Hle, vložil jsem ti do úst svá slova. Hleď, tímto dnem tě ustanovuji nad pronárody a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel.“
I.
Člověk potřebuje být přijímán, potřebuje mít zakotvení ve vztazích. Potřebuje, aby ho někdo znal. Aby ho někdo znal skutečně dobře. Aby někdo někoho znal skutečně dobře, do hloubky, pravdivě, s jeho stíny i světlinami, k tomu potřebujeme někoho zpravidla znát zpravidla dlouho.
Hospodinovo slovo k proroku Jeremjášovi začíná právě ujištěním: Znám tě velmi dlouho. To slovo reaguje na základní lidskou potřebu lásky a přijetí, na tu potřebu, kterou vložil do celé naší existence právě Bůh. Bůh Jeremjášovi říká: „Vím o tobě, znám tě.“ A zná Jeremjáše skutečně velmi dlouho. Zná ho ještě více, do hloubky, než jeho rodiče. „Dříve něž jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě.“
Člověk má ve svém životě různé typy vztahů, které umožňují dlouhodobé, hluboké poznání. Vedle vztahů partnerských a přátelských, jsou to vztahy rodinné. Rodiče právě bývají často ti, o nichž bychom měli říci, že nás znají, znali nejlépe. A naopak. Naše děti jsou ty, které znají dobře nás. Ale jak často tomu právě je, že rodiče své děti neznají, nerozumí jim – i když si leckdy mohou myslet opak. A jak i potomci často mají pocit, že si s rodiči nerozumí, že je a jejich svět neznají. Pokrevní příbuznost zkrátka důvěrnou známost nezaručuje. To platí pro úzký rodinný okruh, ale i pro takovou „rodinu“, jako je společenství církve. Nebo národa.
Jsou okamžiky v životě lidském, kdy je potřeba uznat a prožít, že tím, kdo nás zná nejhlouběji je právě Bůh. Zvláště v okamžicích nepřijetí, samoty, či soužení. „Nikdo tu nezná soužení mé, to zná snad jenom Ježíš,“ zpívá se ve známém spirituálu.
II.
“Prorok není beze cti, leda ve své vlasti a ve svém domě.” (Mt 13,57) To je Ježíšův výrok, v němž shrnuje osud proroků, těch mužů –, mezi něž patřil Jeremjáš a kam byl počítán i Ježíš. Jsou to ti, kteří nebyli mezi nejbližšími přijímáni, kterým se nerozumělo, které asi mnozí nemohli poznat, kvůli tomu co vyřizovali. Nebyli přijímáni pro novost či tvrdost toho, co vyhlašovali. A kvůli tomu že přicházeli navíc k tomu v božím jménu. K této nevděčné úloze je nyní Jeremjáš volán.
Jeremjáš povolání za proroka přijímá. Neutíká před Bohem jako jiný prorok, Jonáš. Ale není z toho svého povolání příliš nadšen.
Slovo povolání má dnes většinou význam ve smyslu zaměstnání, profese. V církvi se do reformace chápalo jen v náboženském smyslu: povolání od Boha k nerozdělené službě Bohu. Což znamenalo naprosté rozloučení se s dosavadním životem. A to v klášteře, v chudobě, celibátu, poslušnosti církevním představeným.
I prorok Jeremjáš je do jisté míry k takovéto službě volán. Kvůli ní se bude muset vzdát, alespoň co víme, rodinného života. A vůbec života nějak poklidného. Pokud se vůbec toto hodnocení dá užít na život ve starověku, před dvěma a půl tisíci lety, kdy něco jako poklidný život zažívali opravdu jen ti nejmocnější.
Jeremjáš není volán ze světa do mnišské komunity. Naopak je posílán do středu dění, mezi příslušníky vlastního národa.
Reformace zdůraznila, že člověk může žít ryzí duchovní život i mimo zdi kláštera, ani se nemusí stát naprosto vydaným potulným kazatelem či prorokem. Duchovní život, slyšení Božího volání je možné i v běžném životě, ať jsem rodič, ať jako ten, kdo vykonává určité zaměstnání (ne samozřejmě každé). I to se může chápat jako povolání od Boha. Jako to, čím na daném místě může sloužit Bohu a lidem.
A je na člověku, aby to vlastní Boží životní určení, hledal. Obecně je člověku určeno milovat a nechat se milovat. Ale jak se to má uskutečnit v jedinečném příběhu jednoho každého z nás, a jak to propojit se složitostí života, zvláště se světem práce, a se světem třeba politiky, to je často hledání nesnadné. A je při tom často pokory, odvahy, jít do neznáma, ochoty riskovat. Ochoty chybovat a z chyb se učit.
III.
Ten jedinečný životní příběh Jeremjáše však skutečně byl výjimečný, v mnohém extrémní. Totiž být „prorokem pronárodům“. Zvěstovat slova soudu a zaslíbení boží milosti jak vlastnímu židovskému národu, tak lidem z národů okolních. Jak lidem prostým, tak mocenským elitám, náboženským i politickým.
Jeremjáš na to Boží povolání neodpovídá: „Hlásím se do služby! Použij mě!“ Nýbrž: „Nevím, jak bych mluvil.“ A tento svůj handicap zdůvodňuje svým nízkým věkem: „Jsem přece chlapec.“ Myslím, že i přes cizost, s níž jsou starozákonní postavy spojeny, nám právě v tom může být Jeremjáš sympatický a můžeme se do něj vcítit. Cítíme v tom jeho „nevím“ hlas člověka jako my, který má strach z toho, co se na něj valí. Je to hlas člověka, který si je vědom rozporu mezi svou aktuální situací a tím, k čemu je volán. Kdy má za to, že je ještě příliš mlád, příliš nezkušený, má málo praxe, nemá nic načteno, nic pořádně promyšleno, a najednou má být hozen do vody. Ale do jaké „vody“. Ta se zdá být pořádně hluboká a široká. Má být prorokem, vidoucím Božím heroldem, Boží troubou. A kdyby třeba šlo jen o vlastní život, o vlastní nejbližší rodinu, nejbližší sociální prostředí. Jeho úkol je Bohem určen takřka giganticky: má být prorokem pronárodů, Hospodin ho ustanovuje dokonce nad královstvími. Jednomu by se zatočila hlava.
Hospodin Jeremjáše ale zároveň povzbuzuje a ujišťuje. Není to nemilosrdný rozkaz nemilosrdného Božského suveréna. Neboj se, slyšíme. Já budu s tebou, vysvobodím tě. Budu s tebou: to je jeden ze základních promluv Boha člověku do života. Slyšíme ji zde, slyšíme ji ve slovech vzkříšeného Ježíše: já jsem s vámi až do skonání tohoto věku. Jsem s tebou. To je to první, co člověk od boha uslyší a co ho drží na cestě víry.
To, co má Jeremjáš vykonat, vykoná, ale jen díky tomu, že Hospodin bude s ním. On bude za garantem toho, že Jeremjáš vytrvá, že neodpadne, že necouvne, že nebude stavět na písku, že se nebude nadarmo namáhat. Byť v té chvíli možná byla jeho duše plná pochybností: to nezvládnu, určitě couvnu, „to nedám“, jak by se řeklo dnes mezi mládeží.
A co je Jeremjášův úkol? Hovořit Hospodinova slova, která „vložil“ do jeho úst. Budou to slova o hrozící katastrofě, která se na Izrael žene v podobě okolních velmocí. Budou to slova odkrývající bezbožnost izraelského lidu, často bezbožnost maskující se velkou zbožností. K tomu prorok vnímavě, jakoby v Božím pohledu, musí viděl do hloubky života vlastní společnosti.
IV.
Ta jeho slova mají působit dvojí: jednak ničit, jednak budovat. Ta jeho slova mají být kriticky konstruktivní. A to je jedno z kritérií pravého proroctví, které přichází od Boha. Prorocká slova, ať je vyřkne kterýkoliv člověk, ať o tom ví či nikoliv: ta slova jsou nesena Boží hlubokou znalostí člověka. A tak odkrývají hlubiny skutečnosti, skutečnost nepřikrášlují, nebarví na růžovo. Tepou. Často se může zdát nemilosrdně. Neboť poznat vlastní bídu, odkrývat bídu druhých, ať jako jednotlivců, ať jako kolektivu, to často bolí. Ale prorocká slova jen u boření nezůstávají. Snaží se nabídnout, byť často jen koktavě, vizi, Boží alternativu. Tato Boží vize pak odkrývá i to překvapivé a dobré ve světě, v nás, v druhých lidech. Kéž v životech našich, životě naší církve a naší společnosti zaznívá více takovýchto slov. Amen.