Mt 22, 15 – 22 (1. čtení: Ř 13,1 – 7)
Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku. Poslali za ním své učedníky s herodiány, aby řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? „Ukažte mi peníz daně!“ Podali mu denár. On jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu.“Když to slyšeli, podivili se, nechali ho a odešli.
I.
Sestry a bratři,
na počátku slavného humoristického románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je scéna (kterou mnozí znáte), v níž se tajný policista Bretschneider snaží nejdříve neúspěšně zavést rozhovor s hostinským Palivcem o politice. A to zprvu nevinnými slovy: „To máme ale pěkné léto!“ A nebudu raději zde tlumočit, co hostinský Palivec na to odpověděl. Konkrétně chtěl mluvit ten tajný policista tom, co si hostinský myslí o atentátu na arcivévodu Ferdinanda, který byl krátce předtím zabit v Sarajevu. A hostinský Palivec se snažil být opatrný. Nechtěl o politice hovořit. „Já se do takových věcí nepletu, s tím ať mě (cenzurováno). Dneska se do toho míchat, to by mohlo každému člověku zlomit vaz. Já jsem živnostník, když někdo přijde a dá si pivo, tak mu ho natočím. Ale nějaký Sarajevo, politika nebo nebožtík arcivévoda, to pro nás nic není, z toho nic nekouká než Pankrác.“
Ale stejně se nakonec hostinskému zatčení a obvinění pro velezradu nevyhnulo. Spadl do pasti, protože tam byl prostořeký Švejk, který si pustil pusu na špacír. Stačilo, že Švejk dal císaře pána do souvislosti s nějakým obchodníkem s dobytkem a potom si trochu zaprorokoval o tom, že bude válka a kdo bude s kým a proti komu. To stačilo, aby byl Švejk obviněn z různých zločinů, jako třeba velezrady. A vzali s sebou i hostinského Palivce. Stačilo k tomu jen to, že na otázku tajného policisty Bretschneidera, kde že je obraz císaře pána, řekl že obraz císaře Pána znečišťovaly mouchy, a tak ho dal na půdu. Do vězení za urážku panovníka se dostal Palivec navzdory tomu, protože dělal vše proto, aby se tomu vyhnul
II.
Tato humorná historka je mj. také svědectví o době, kdy se člověk neopatrným slovem, týkajícím se politiky snadno dostal do problémů, do vězení. A je také popis situace neupřímně míněné komunikace. Jejímž účelem je něco jiného než dialog, výměna názorů a informací. Něco jiného, než se něco naučit. Něčemu prohloubeně porozumět. To je stejná situace, do jaké se dostal Ježíš, když se ho izraelská honorace ptá, zda je dovoleno dávat daň císaři či ne. Cílem jejich rozhovoru je obžaloba a zbavení se nepohodlného názorového oponenta. Neupřímná komunikace může mít mnoho podob, třeba takový trolling v diskusích na internetu. To je jev, kdy anonymní uživatelé zasílají záměrně provokativní, urážlivé příspěvky k citlivým tématům. Jejich hlavním smyslem je vyprovokovat ostatní uživatele k emotivní odezvě. Takováto komunikace člověka naštve, ale nemusí mít žádné fatální důsledky. Ale farizeové a herodiáni jsou jak ten tajný policista Bretschneider. Oni chtějí zdánlivě učeným či nevinným rozhovorem dosáhnout odstranění člověka nepohodlného z mocenských, politických důvodů. Maskují to starostí o národní zájmy a náboženskou čistotu.
A jdou na to mazaně. Neříkají sice: „To je ale pěkné léto!“ Ale nejdříve Ježíšovi lichotí. Podkuřují mu, mažou med okolo úst. Dvakrát zazní slovo pravda. Oni tomu, co říkají nevěří. Ale přesto neuvědoměle pravdu říkají. Pravdu platnou dodnes. Ježíš je skutečně pravdivý, učí cestě Boží podle pravdy.
Jejich otázka po tom, zda je dovoleno platit daně. Otázka placení daní nebyla otázkou ekonomickou. Šlo v Izraeli o otázku svědomí. Daň císaři, římskému impériu – to znamenalo národní podmanění, národní podrobení, symbol politické nesvobody. Otázka placení daní v tehdejším Izraeli vyvolala teroristické hnutí zélotů. Pro ně placení daní okupační římské moci znamenalo provinění se proti prvnímu přikázání, zákazu uctívat jiné bohy. Znamenalo to zradu Boha. Na římských mincích byl zpodoben římský císař. Spolu s nápisem, že je ctihodný syn ctihodného boha. Císař, jako ten, který sám sebe zbožšťoval a byl římskými občany zbožšťován.
Kdyby Ježíš na otázku farizeů otevřeně odpověděl, že odevzdávat daň císaři je dovoleno – tak má proti sobě velkou část lidu, která byla ovlivněna terorem a nacionalismem zélotů. Ztratí tvář, odradí mnohé v řadách svých stoupenců. Pokud by odpověděl ne, že odevzdávat daň císaři dovoleno není, mohl by být obviněn z buřičství, z členství v teroristické organizaci. Byla by to záminka pro to, aby ho farizeové udali římské okupační moci, která by proti němu mohla zakročit. Ať by odpověděl jakkoliv, nevyšel by z toho dobře.
Ježíš se dostal do pasti. Tu okamžitě prohlédl. A dodejme, že Ježíšův Duch je ten, který nás chce vést a učit rozeznávat komunikační pasti, do kterých se v životě dostáváme. A ne jen v oblasti věcí veřejných, ale právě také tam. Učí rozeznávat, číst, co je mezi řádky. Když nám někdo říká, že a jak to s námi myslí upřímně. Ježíš jejich zlý úmysl poznal. A odpovídá jinak, než byla otázka položena. Nenechá se vmapnipulovat do postavení odpůrce Římanů či odpůrce vlastního národa.
III.
V té jeho odpovědi je slovo „odevzdávejte“. To, co císaři zákonitě patří, to není vaše. A tak mu to také odevzdávejte. Ježíš tak svým odpůrcům ukazuje, že oni sami činí to, po čem se ptají. Tu minci, kterou se platí daň a na níž je pro židy rouhavý text a obraz, mají ostatně sami u sebe. Vladařský nárok císaře vlastně uznávají.
Co může ono „odevzdávat, co je císařovo císaři“ znamenat pro nás dnes? Pozitivně? Stát, moc, politika je lidská záležitost. A když je to lidská záležitost, je to záležitost nás, „Božích mincí“. Těch, kteří na či v sobě nosí Boží obraz. Jestliže každý člověk je Božím služebníkem, tak i stát, politika, a moc s ní spojená má být při svém výkonu odrazem tohoto Božího znamení, které v sobě člověk má. Odevzdávat to, co je císařovo císaři: to znamená vidět v oblasti moci, státu to, co Bůh chce, aby sloužilo lidem. Aby si tak lidé řádně, spravedlivě a solidárně uspořádávali svoje pozemské záležitosti. Respektovat „císaře“, může v pozitivním smyslu znamenat zcela konkrétně: vidět i v daních dobrý prostředek, jak stát může uskutečňovat svou služebnou funkci. Jak může solidárně podporovat osoby hendikepované, znevýhodněné.
Často se klade otázka, zda se křesťan smí vměšovat do veřejných záležitostí. Je tomu však tak, že nebylo doby v dějinách církve a naší civilizace, kdy by se křesťané a křesťanky nebyli s politikou, věcmi veřejnými spjati. Možná v prvních stoletích církve tomu tak mohlo být, že křesťané nevykonávali žádné významné politické funkce. Ale od té doby, co se křesťanství stalo státním náboženstvím v římské říší, tomu však již bylo jinak. Sami císaři byli křesťany. Návrat do politicky nevinných dob není možný. Křesťané vždy byli nositeli politické odpovědnosti, až dodnes. Co však „dávat, co je císařovo císaři“ znamenat již nikdy nesmí: spojování trůnu a oltáře. Když náboženství je úzce propojeno s oblastí státu. Dnešek má spoustu nebezpečí. Jedním z nich jsou právě pokusy o spojování trůnu a oltáře v našem středo a východoevropském prostoru. Před tím je třeba být na pozoru, a nikoli před „genderovými ideologiemi“. Jimi straší právě ti, kdo si takové směšování státu a náboženství přejí. Směšování, nerozlišování politiky a náboženství, státu a církve vždy škodilo oběma oblastem.
Je však tragikou dějin, že my lidé máme „císaře“, vrchnost, oblast politiky neustále tendenci zbožšťovat. Připisovat této sféře, resp. lidem, kteří se v nich pohybují více než si zaslouží. Kdy člověk to, co má odevzdávat jen Bohu. Totiž naprostou loajalitu, bezpodmínečnou důvěru, svá očekávání spásy, očekávání posledního smyslu vlastního života. To má člověk odevzdává ve svém srdci bohu. A ne státu, moci, vrchnosti. A vůbec jakýmkoliv pozemským skutečnostem.
Ten příběh je tu pro povzbuzení. Rozlišovat oblast duchovní a světskou. Ale tyto oblasti neoddělovat. Neboť i světská oblast je oblast Boží vlády. Ten příběh je tu pro povzbuzení: jde o to ve všem, co život přináší, chtít slyšet Krista. A divit se nad jeho skutečností. A v tom ohledu se divit se nad nesamozřejmostí vlastního života. Vidět ve vlastním životě i v celé šíři lidské skutečnosti, že jsme takové Boží mince. A jde o to, nenechat Krista jít, tak jako ti fareizové. Ale neodcházet od něj, ale jít s ním, jít za ním. On totiž od nás neodchází. Ale k nám stále přichází. S Kristem, tím často naším očím nezřetelným Pánem našeho světa, se člověk nemusí bát. I kdyby se náhodou zase dostal do situací, tak jako ten románový hostinský Palivec, kdy by se musel kvůli politice bát promluvit. Amen.