Mt 21, 1–5 (1. čtení: Iz 42,1–9)
Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a u ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: ´Pán je potřebuje.´ A ten člověk je hned pošle.“ To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: ´Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.´“
I.
Na první adventní neděli mnohé začíná. Začíná nový církevní rok. Začíná obdobím, které je v církvi i mimo ni obecně chápané jako předvánoční doba. Jako příprava na Vánoce. Příprava na svátek, který si zase připomíná událost, kdy se – dle křesťanské víry – započala nová éra lidských dějin. A kdy se také začal jedinečný pozemský život malého chlapce Ješuy z Nazareta, známého později jako Ježíš Kristus. Začíná adventní období, od nějž si mnozí ztišení, zastavení, duchovní inspiraci. Období, od nějž jiní spíše očekávají nárůst stresu, shonu. Čas, kdy se vědomí ambivalencí lidského života (i života s Bohem) spíše prohlubuje.
V přečteném oddílu (který se také čte o květnou neděli) Ježíšova pozemská pouť pomalu končí. Očekávání mnohých vzhledem k jeho osobě se na konci jeho života stupňuje. Evangelista líčí Ježíšův příchod do Jeruzaléma jako vjezd krále. Ježíšovi učedníci uvádějí svého mistra do Jeruzaléma tak, jak se do měst uváděli panovníci.
„Hle, král tvůj přichází k tobě.“ S Ježíšem byl spojen titul král od počátku. On sám k tomu byl pravděpodobně zdrženlivý. A bylo to právě toto označení, Král židů, které Ježíše přivedlo na kříž. Obvinění, že je politický mesiáš, bojovník za osvobození Palestiny od římské nadvlády.
Zatím očekávání lidí nabývá na intenzitě. Také polarizace tehdejší izraelské společnosti nabývá na intenzitě. Byli uchváceni jeho slovy a mocnými činy, svědčícími o přicházejícím Božím království. Jeho nejbližší od něj očekávali mnohé, očekávali to intenzivně a netušili v tu chvíli, co je ještě čeká. Že za chvíli od něj již nebudou čekat nic. Jak budou zklamáni tím, jak Ježíš skončí. Netušili však také, jak to jejich zklamání bude zrušeno a pozdvihnuto novou nadějí, zázrakem Vzkříšení. A to platí pro generace křesťanů poté: také často netušili, co vše je čeká. Také od Boha leckdy očekáváme mnohé, pak jsme zklamáni, a Bůh poté našemu zklamání čelí novými zásahy – i když to často trvá, než je pochopíme, než je přijmeme.
II.
Na označení Boha a Ježíše jako krále jsme zvyklí. Možná ho tak oslovujeme i v modlitbě. Zpíváme píseň (dnes ne) „Bůh je náš pán a král.“ (EzD 607) Král: to jedněm zní pohádkově. Byl jednou jeden král (nejlépe král dobrotivý) a tak dále. Král to může znít i zastarale. V době, kdy je převažující státní formou republika. Králové v současných konstitučních monarchiích nemají dnes de facto žádnou moc. Politický pojem „král“ poněkud zastaral. Byť po monarchiích někteří stále touží. Král jako titul Boha a Krista se v náboženské řeči ozývá bez přestání dodnes. Zatím nepadl žádný návrh, že by se třeba tyto výrazy nahradily výrazy republikánskými: třeba Bůh jako prezident. Proč? Král byl – pokud nebyl ještě podřízen císaři – v monarchiích absolutistických předseda vlády, nejvyšší zákonodárce, soudce ve své zemi. V jeho rukou byla soustředěna veškerá moc: výkonná, soudní, zákonodárná. Byl suverénem, jemuž nebylo rovno. Který má totální moc, jehož moc není omezena a vyvažována mocí jinou. A takový je přeci Bůh, v nějž věříme. Ne snad ve smyslu svévolného totalitního vládce. Bůh jako král znamená vyznání: On vládne nad celým světem, jemu je podřízeno vše.
Hovoří se i o královském úřadu Kristově (vedle jeho úřadu kněžského a prorockého).[1] Bůh v Kristu činí velké věci. Ježíš vykonává moc. Velké věci máme od něj očekávat. Působí ve světě a v lidských dějinách. Působí ve své církvi, proměňuje lidské životy, vchází do nich. A na konci časů se prosadí jeho univerzální moc navěky. Ta moc, která působí již nyní. Žádná oblast lidského života z této není vyňata. Přichází k nám. A tento Ježíš, tak adventní zvěst, přichází (co jiné obrazy: třeba přilétá, přijíždí?) jako král. K tobě, k nám.
III.
Ježíš je zvláštní král. Tuto zvláštnost od něj odpárat nemůžeme. Je to král, o němž se zde na pozadí citátu z proroka Zacharjáše (Za 9,9) říká, že je „tichý a sedící na oslici“. Král na oslu. Kdo to kdy tehdy viděl? Osel dříve bylo zvíře válečné. V Ježíšově době obyčejný dopravní prostředek. Užitkové zvíře. Král: když už tak jedině na koni. Co znamená tento happening? Záměrná parodie na krále a vše cokoliv, co je spojené s politikou? Nebo dokonce urážka majestátu hlavy státu? Karneval, v jehož rámci se mění role? To celé však spíše není zesměšňování. Jde o to, aby(chom) si uvědomili, že v konfliktu týkajícím se celého lidstva stojí a vždy bude stát Ježíš na vítězné straně. Ježíš na oslu ukazuje k Bohu, jehož příchod mezi lidi si o Adventu připomínáme: Bohu který vlastně tak snadno může zklamat lidská očekávání. Může také pobouřit.
Který svým přijížděním „na oslu“ může provokovat k otázkám: nemáme čekat někoho jiného? Nemáme mít jiný obraz Boha? Jiné náboženství? Vždyť leckdy můžeme mít dojem, že Ježíšovým působením, utrpením, smrtí se nic nezměnilo. Vždyť stále čekáme. Až se něco podstatného ve světě změní.
O tomto králi se také zde říká, že je tichý. Ježíš v době svého působení rozhodně tichý nebyl. Konal a hovořil. Uzdravoval, přinášel světlo do života. Ovšem v určený čas se Ježíš zřekl toho, cokoliv říkat. Nárokovat pro sebe zvláštní zacházení. Odmítal, aby byl lidmi vzýván. Chtěl, aby mu lidé naslouchali, aby přijímali jeho zvěst. Ale aby byli zdrženliví k jeho uctívání. V okamžiku svého odsouzení se hlasitě neobhajoval, ale byl klidný. A tichý. Tichý, to zde znamená: pokorný. Opak křiklouna, opak demagoga, jak náboženského, tak politického. Ježíš je Bůh, který včas utišující, u nějž člověk může najít odpočinutí.
III.
Na tohoto krále se vyplatí čekat. Toho krále se vyplatí vítat. On ukáže, na koho a co se v životě čekat vyplatí. Na co čekat je zbytečné, tak jako na autobusové zastávce, kde autobusy již dávno nestaví. Tento král, Ježíš, našim očekáváním nikdy nebude zcela odpovídat. Často jsme a budeme zklamáni. Že nepřichází hned, že se ne hned vyřešilo, rozvázalo to, co nás svazuje. Že zůstávají palčivé otázky. Že jeho království někdy příliš málo se zdá zasahovat do království a republik našeho světa. Ale toto zklamání bude jiné, než když nás zklame člověk, nebo instituce nebo cokoliv jiného. Protože Ježíš, a to je také naše adventní zvěst, že nakonec on vždy naše očekávání aktivizuje a také předčí. V beznadějné situaci může vzejít naděje. V každodennosti se najednou objeví něco mimořádného, co nám každodennost, plnou oslů, může ukázat v její hloubce a smyslu. Objeví se nové alternativy, nové osvobozující myšlenky. Ježíš: král na oslu. Bůh na kříži. Bůh v jeslích. Přichází k nám, přichází k tobě. Na toho čekejme. Amen.
[1] S učením o trojím Kristově úřadu (munus triplex Christi), dle nějž Kristus vykonává ve světě trojí úřad (kněžský, prorocký a královský) přišel poprvé Martin Luther, rozvinul ho však především kalvinismus. Toto učení se dá stručně shrnout takto: Ježíš vykonává prorocký úřad obsahem své zvěsti; kněžský úřad vyjadřuje, že Ježíšova smrt měla lidstvo spásný význam; královský úřad vyjadřuje, že lidstvo od vzkříšeného Ježíše jakožto Pána může a má co očekávat v přítomnosti i budoucnosti.