Mt 25, 31–45
I.
Zdá se, že toto podobenství mluví jasnou řečí: každý křesťan a každá křesťanka, každý člověk má pomáhat, sloužit, konat diakonii. Jasněji a jednoznačněji se to snad v bibli neříká. Nebo slovy římsko-katolické tradice: samozřejmým a nezbytným důsledkem křesťanské víry je konání skutků tělesného milosrdenství. Těch je sedm, šest z nich je formulováno přímo na základě tohoto známého textu: sytit hladové, dávat pít žíznícím, oblékat nahé, ujímat se lidí bez domova, navštěvovat nemocné a vězněné. (Pohřbívat mrtvé, poslední z oněch skutků, v Matoušově podobenství chybí).
Pasáž o skutcích tělesného milosrdenství je součástí obrazu posledního soudu. To se leckdy vytěsňuje. Možná právě proto, že ten poslední soud je zde příliš jednoznačný a jasný. Říká se zde, že lidské jednání má nezvratné důsledky pro život na věčnosti. Všechny národy, každý člověk, bude Bohem souzen a odsouzen podle toho, nakolik ve svém životě činil něco pozitivního pro lidi v nouzi. Kritériem spásy či zavržení je zde poskytnutí či odmítnutí skutků tělesného milosrdenství. Na základě toho jedni vejdou k Synu člověka, k Bohu, do věčného života, „do nebe“. Druzí, prokletí, nevejdou. Půjdou do věčných muk, „do pekl“a. Představa dvojího vyústění lidského života na věčnosti. Typický či tradiční pohled, často lidí stojících mimo církev, na křesťanství: musíme se dobře chovat, abychom nešli do pekla, ale šli do nebe.
II.
Podívejme se na to podobenství blíže. Co se zde děje? Na začátku máme těžko představitelnou, monumentální scénu: poslední soud na konci dějin. A děje se zde velké rozdělení. Bůh rozhoduje, vynáší rozsudek. Měřítkem toho Božího rozhodnutí je lidské jednání či opominutí. Nikoliv víra, jak se píše na jiných místech bible (J 3,16–18). Tenhle text se zdá v rozporu s tím na co položila důraz reformace: jen vírou jsme spaseni. Biblický důraz však je nepřeslechnutelný: dobré ovoce roste z dobrého stromu. Skutky jsou dobré proto, že jim odpovídá dobrá motivace lidského nitra. Asi se zde předpokládá, že motivace těch spravedlivých byla zcela autentická. Konali skutky tělesného milosrdenství, ne kvůli sobě. Nebo kvůli potřebě uplatňovat skrze pomáhání vlastní moc. Ani to není tak, že by to vše činili, aby si zasloužili spásu. Tedy něco za něco. Pomáhám, aby Bůh pomohl. Jejich jednání bylo zcela altruistické. Vycházelo z pravé víry.
A co ti proklatí, ti kozlové na levici? Ti „levičáci“ (a to říkám skutečně jen s nadsázkou) byli odsouzeni za „hřích opominutí“: nenasytili, nenapojili, nenavštívili, neoblékli. Ovšem copak si nedokážeme představit horší provinění, které by zasloužilo tak hrozný konec? Nepotřebovalo by to více než jen opominutí? Třeba že někoho nespravedlivě uvrhli do vězení. Nebo dělali vše pro to, aby ti nepatrní lidé v nouzi měli hlad.. Způsobovali – třeba vojensky – že lidé museli uprchnout ze své vlasti. Způsobovali vlastní touhou po moci a majetku, že druzí museli žít v nedůstojných podmínkách, plných materiální nouze a nakažlivých nemocí. Ne nic takového: oni prostě jen něco neudělali. Podobně jako levita či kněz, když šli okolo zbitého Samařana.
A dále: Ani se nic neříká o vnitřních motivech, proč nepomohli. Že třeba nechtěli. Nebo nemohli. Prostě to neudělali. Žádné polehčující okolnosti. Neučinili, a byli za to potrestáni. Proklatci své opominutí nezapírají. Nebrání se, že přeci pomáhali jinde.
Můžeme tady namítat. My, kteří přeci tušíme, že se poměrně lehce můžeme s s těmi proklatými ztotožnit. Tušíme přeci: člověk tak často opomíjí. Tolik toho je v našem okolí a v našem světě třeba udělat pro potřebné. Ale copak to není složitější? Nezjednodušuje se zde příliš? Máme to chápat tak, že máme celý svůj život zasvětit pomáhání potřebným, abychom obstáli? Ale leckdy je pomoc nad naše síly. Leckdy máme problémy sami se sebou, či s nejbližšími vztahy. To přeci není výmluva, když uznám, že prostě nemohu neustále pomáhat lidem v nouzi. Jezdit do uprchlických táborů, trávit dni ve vězení či alespoň psát dopisy pro vězně, tak jak se to dělá, i naše diakonie či charita. Nebo odjet do Afriky a tam být součístí nějakého humanitárního programu, který bojuje s hladomory a nedostatkem vody.
Všimněme si toho zvláštního detailu ve vyprávění: onen soudce se ztotožňuje s těmi potřebnými, kterým buď pomoženo bylo či nebylo. To je zvláštní identifikace. Zvláštní ztotožnění s „nejmenšími bratry“. Neříká se zde: protože jste jim pomohli, budete zachráněni, protože jste tamtěm nepomohli, budete navěky potrestáni. Protože jste to neučinili jim, neučinili jste to mně, Bohu. Očividně je Bůh přítomen u lidí, kterým se děje bezpráví, kteří jsou v nouzi. Ale je Bůh spojen s člověkem jen v jeho akutní, mimořádné, tělesné nouzi? Podobenství asi chce říci: to z toho nutně nevyplývá. Bůh je s každým člověkem, ale zrovna v nouzi nějak obzvláštně. Zrovna v nouzi – zde se hovoří o materiální, ale jde i o tu duchovní a duševní – se člověk může obracet k Bohu jako svému bratru. A k těmto lidem vysílá Bůh ty, kteří jsou mu zavázáni, aby aby těm v nouzi byli bratry a o Božím bratrství těm nuzným svědčili. Aby svým dělným bratrstvím či sesterstvím svědčili o tom, že Bůh je lidem v nouzi bratrem (a sestrou?). Ať se to dá chápat jakkoliv, opět to jde proti zavedeným představám, že Bůh v nouzi člověka právě že přítomen není. Pro mnohé je nouze člověka a komplexní nouze přítomná v našem světě právě empirický argument pro to, že žádný Bůh není (a je to jen konstrukt člověka, kterým si tuto nouzi zakrývá).
Překvapuje nás ta myšlenka ztotožnění Boha s nuznými. Stejně jako ty souzené národy v podobenství. Ty tato identifikace Krista s lidmi v nouzi je také zaráží. Jsou překvapeni z toho, že tam, kde konali skutky milosrdenství či na milosrdenství blokovali se setkávali s Bohem samým.
III.
Celá Ježíšova mise, jeho navštívení a jeho slova vedla k tomu, aby lidstvo nasytil, napojil svým milosrdenstvím, aby hříšného člověka navštívil ve vězení jeho zapouzdřenosti, jeho bohorovnosti, pýchy, ale i jeho lenosti. S jeho příchodem do světa se Bůh solidarizoval s celým lidstvem. My, kdo Kristu věříme jsme, toto nějak zakusili. Celé Ježíšovo navštívení člověka vedlo a vede k tomu, abychom nebyli nepříjemně překvapeni: až se bude bilancovat. Ať na konci mého života, ať na konci dějin. Ježíšovi šlo a jde o to abychom byli překvapeni. Při setkání s Bohem je člověk vždy překvapen. Bůh chce, aby to bylo překvapení „příjemné“. Ovšem k tomu poznání může být leckdy cesta trnitá. Bůh nechce odvažovat na vahách, kolik kdo učinil dobrých či zlých skutků a potom se to sečte a uvidí. Bůh činí vše proto, aby z jednoho každé člověka oddělil toho jeho vnitřního kozla, který od Boha a od lidí odděluje. Bůh nás potom posílá za lidmi, abychom jim svědčili skutky ať duchovního, ať tělesného milosrdenství o jeho bratrství. On nám i napoví, kde ty „nepatrné bratry hledat“. Někdo se za nimi může vydat daleko. Někdo je může nalézt v nejbližším okolí. Třeba i v sobě. Naši nepatrní bratři a sestry na nás čekají. Bůh tam na nás čeká s nimi. Amen.