Amos 5, 20–24 (1. čtení: Marek 8,31-38)
Což není den Hospodinův tmou, a ne světlem, temnotou bez jasu? Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění. Když mi přinášíte zápalné oběti a své oběti přídavné, nemám v nich zalíbení, na pokojnou oběť z vašeho vykrmeného dobytka ani nepohlédnu. Pryč ode mne s halasem tvých písní, tvé brnkání na harfy už nechci slyšet. Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok.
I.
Ta slova proroka Amose, která vyřizoval svým souvěrcům, nezní příliš útěšně. Naopak. Hospodinův hlas, o kterém prorok svědčil, byl hlas soudu a hněvu.
Jsou to slova – a je jich v bibli víc –, které vyjadřují, jak židokřesťanská tradice dokáže být sebekritická. Kritika ne od těch druhých, ale z vlastních řad. Možná právě to je jeden z duchovních darů židovství, které Ježíš prohloubil: schopnost poukázat (a vidět) vlastní pochybení, umět poodstoupit od vlastní zbožnosti, víry. A umět zapochybovat, zda i to nejdražší, víra v Boha a její praxe, je v pořádku. A změnit se, změnit smýšlení, „činit pokání“. Obecně: Hledat to, co mi brání v plném životě, nejdřív u sebe, a až potom u druhých.
Z některých biblických míst, třeba jako tohoto, je ta sebekritika tak silná, že by se dalo říci, jakoby si věřící lidé podřezávali pod sebou větev.
II.
Prorok mluví ve jménu Hospodina. Proti tomu, v co Izraelité věřili, že Hospodin sám ustanovil, co on sám založil, co Izraeli sám daroval. Připomínají ta slova první stránky bible. Tam Bůh vidí zlo na zemi a lituje toho, co (vše) dal lidem. A připravuje jim potopu. V Amosových slovech již Bůh nelituje. Zde jsou slova daleko drsnější. To, co se Hospodinu nelíbí, je – zjednodušeně řečeno – jejich bohoslužba, jejich náboženská praxe. A ne snad, že by byla prováděna v rozporu s kultickými nařízeními.
Bůh nenávidí bohoslužbu, protože nevede k plnění boží vůle. Je zřetelné, že se mluví proti rituálům, které od Boha odvádějí, a ne k němu přivádějí. To je s vírou spojeno odevždy: To, co má k následování Boha přispívat, k němu motivovat, se stává zábranou, překážkou. „Chození do kostela“ se stává zábranou života v lásce, víře, naději. Naši předkové ve víře to nazývali jadrnými slovy jako pobožnůstkářství, ritualismus, „obřadnictví“. To je stálé nebezpečí života, víry, náboženské praxe, života v církvi. Únik do „svátostného prostoru“, od konání dobra a služby, do vyprázdněného, byť možná efektního náboženského života.
Víra, náboženství, „spiritualita“ je totiž bohužel dvojznačné pole Kéž by nebylo! Kéž by náš svět měl alespoň tu jistotu v moři nejistoty, že když se něco týká víry, zbožnosti, církve, tak tam je jednoznačný zdroj a jednoznačné pole práva, spravedlnosti, světla! Není tomu tak. Následování Krista není prosto těchto nebezpečí.
Hospodin zde odmítá jednak tehdejší obětní kult. Jednak, v nadsázce řečeno „hudební doprovod při bohoslužbách“, „církevní hudbu“. „Neslyší ji“. Je zde představa, že lidé se mají Bohu hudbou „připomenout“. My dnes víme (víme?), že hudba při bohoslužbách neslouží hlavně tomu, aby si nás Bůh všiml. Ale aby my si skrze zážitek s krásou hudby a také zpívaných slov si všimli Boha, abychom formulovali své prosby a vděčnost a nářky. A tak zvláštním způsobem prožili jeho přítomnost. Nebo abychom prožili krásu a hloubku toho, co nám dává, právě třeba náš svět. To je ostatně hluboký smysl umění obecně: abychom se jinak podívali na sebe, na náš svět, na Boha nově, prohloubeně, jinak. Umění je v tom často podobné náboženství: dokáže otevírat oči pro hloubku skutečnosti. Ale – a to je jeho dvojznačnost – dokáže od života odvádět do říše iluzí, a snů v tom záporném slova smyslu.
III.
Tento oddíl bychom asi nepochopili správně, kdybychom z toho chtěli vyvozovat, že bohoslužby, „chození do kostela“ nemají žádný smysl. Nemá nás to vést k falešnému dilematu: buď chodit do kostela, nebo konání dobra ve světě. (To byla a je vize nenáboženského křesťanství.) Není to tak, že naše víra má být zcela nenáboženská, prosta jakýchkoliv skutků zbožnosti. Tak tomu nikdy v dějinách křesťanství nebylo. A právě my dnes objevujeme sílu a význam modlitby, bohoslužby, rituálů (i v diakonii).
Ta slova drastickým způsobem spíše ukazují na pravý smysl bohoslužby, projevů zbožnosti, spirituality, obecně rituálů. Že to jsou prostředky. Nikoliv cíl. Právě když se zapomene, že zbožnost a její praxe je stále něco předposledního (v Novém Jeruzalémě již nebude chrám!, srov. Zjevení 21,22), stává se tahle praxe kamenem úrazu. Projevy zbožnosti, projevy naší víry jsou prostředky, dobré prostředky!, kdy se setkáváme s Bohem, kdy si jím můžeme nechat posloužit jeho Slovem, jeho blízkostí, abychom takto posíleni vyrazili do světa jako potoky práva a spravedlnosti.
IV.
Na konci své naštvané řeči Hospodin skrze Amose vyzývá ke konání jeho vůle: právo a spravedlnost jsou přirovnány k proudící vodě. V novém zákoně je mnoho míst, kde se o Boží přítomnosti hovoří jako o překypující skutečnosti, jako o živé vodě, která napájí člověka. Od Boha se valí k nám vody práva, spravedlnosti, které pročišťují stoky našeho lidského duchovního marasmu. A ty naše zakalené vody života, i toho náboženského máme nechat prostupovat tou Boží vodou.
O společnosti, kde se valí proudy práva a spravedlnosti, snil (v tom dobrém slova smyslu) díky těmto Amosovým slovům také metodistický kazatel Martin Luther King ve své slavné řeči ve Washingtonu 28. 8. 1963, v níž předestřel svou vizi o rovnosti ras a konci diskriminace A sice uprostřed americké společnosti, která již po několik staletí byla formálně křesťanská, a kde přesto byla rasová segregace, něco hluboce nekřesťanského, normální. Ta sice dodnes nezmizela, ale přesto bylo na tomto jeho tomuto v jeho zemi mnohé vykonáno a mnohé se změnilo. To je naděje i pro naše osobní životy, naši církev, i naši společnost a její politiku, kde absenci práva a spravedlnosti pociťujeme asi nejpalčivěji.
Kéž právě naše bohoslužby (v celé naši církvi) přispívají k tomu, že i u nás se stále více budou valit osvěžující vody, spravedlnosti a lásky.