1.Samuelova 16,14-23 (1. čtení: 1. Samuelova 16,1-13)
I.
Sestry a bratři, říkám to každý rok:
o 4. neděli po Velikonocích, zvané Cantate, se dostává do centra naší pozornosti hudba. Hudba jako jeden z projevů, kterým člověk oslavuje Boha, prohlubuje svůj vztah k němu. Hudba jako jeden z Božích darů člověku.
Všichni známe to, jak je hudba pro nás důležitá, jak nás ovlivňuje, doprovází celý život. Prostě, obecně řečeno, nám činí život krásnějším, barevnějším, přináší povznešení, úlevu, přináší radost, pouštíme si ji, vytváříme ji v souladu s našimi emocemi, na naše emoce působí. A je součástí naší víry, prohlubuje ji. Reformace byla (a stále je) s hudbou úzce spojena. Martin Luther si cenil hudby velmi, protože zažíval její útěšnou moc v depresi a pokušení. Hudba se nám může stát takovým průhledem, prů-slechem do nebe. (A to ještě nemluvím o tom, že pro každého je to vždy hudba různá)
II.
Dnes tu máme jeden z nejznámějších starozákonních příběhů o propojení hudby a nebe. Ale než se k té hudbě dostaneme, zastavme se ještě u několika aspektů toho vyprávění:
Trochu mi ten příběh o počátku Davidova kralování připadá jako pohádka o popelce – ti, o nichž se očekávalo, že by si je král vybral, Davidovi starší bratři – Hospodinem ti vybráni nebyli, když se Hospodin rozhodl, že krále Saula zavrhne. Byl vybrán ten nejmladší, David, zdánlivý outsider. Toho si Hospodin vyvolil. Ale David nebyl žádná šedá myš, žádný podivín v tesilkách, ani dlouhá sukně, bledá líčka: „Byl ryšavý, s krásnýma očima a pěkného vzhledu.“ Ale ani jeho fyzická atraktivita neměla vliv na to, že právě on byl vyzván, povolán, zavolán, aby vstoupil do velkých dějin svého národa.
Tohle je myslím takový typický motiv Božího příběhu s lidmi – začíná to nenápadně, ne snad úplně tiše, ale mimo hlavní proud, mimo objektivy kamer. Takový byl ostatně právě i příběh Ježíšův. Člověku se na jeho cestě víry samozřejmě může stát, že se potom dostane na hlavní pódium, na hlavní stage, do záře reflektorů, na přední stránky novin. A že takhle začínali i mnozí slavní hudebníci. Takový život bývá, právě i život víry. S tím roste ovšem také zodpovědnost, potřeba pokory, a právě vědomí, jak nenápadně, skromně to začalo, a že život není jen o tom být v tom hlavním sále, v záři reflektorů.
III.
Jak tedy začal David svoji kariéru na královském dvoře? Jako odvážný válečník? To ne, epizoda o Davidu a Goliášovi není tou epizodou první. A vůbec celé to vyprávění o Davidových počátcích je poněkud nesourodé. Ale když odmyslíme všechny literární nejasnosti, prostě podle konečného znění 1. Samuelovy David začíná svou kariéru na královském dovře jako hudebník. Jako „kytarista“, hráč na strunné nástroje. A ne hudebník ledajaký, jako hudebník-terapeut, jako starověký muzikoterapeut. A ne náhodou právě čteme u hesla muzikoterapie na české wikipedii: „Nejstarší zmínky o spojení hudby a medicíny pocházejí ze Starého zákona, kde je popisováno, jak David léčil hrou na harfu deprese krále Saula.“
Tak tento „statečný bohatýr, bojovník i muž hbitý v řeči a pohledný“ je povolán na královský dvůr, ale ne tedy kvůli svému bojovému umění, ale kvůli svému hudebnímu nadání.
Všimli si ho královští služebníci – to je v životě také často klíčové: že si mě někdo všimne a řekne o mém nadání dalším, rozpozná ho ve mně, a nebo že to člověk dokáže poznat u druhých. Tohle známe z populární kultury právě u hudby, hledáme nové talenty, Česko hledá superstar a tak dále. Ve firemním žargonu se někdy užívá slovo headhunting (lovení hlav), vyhledávání specializovaných pracovníků na různé vrcholové pozice ve firmách.
IV.
V tom vyprávění je zvláštní ambivalence, která asi člověka při jeho čtení (poslechu), praští, zaujme: Duch od jednoho a téhož Hospodina, který jak je „zlý“, napadá, působí deprese, těžkomyslnost, tak i ten Duch, který léčí. Saula netrápí nic, co by bylo mimo boží moc, mimo Boží působnost.
Asi si nedokázali tehdejší vypravěči představit, že by duchové, resp. duchovní či duševní stavy lidí, měli jiný původ než u Boha. Očividně starověký vypravěč chápe Saulovy potíže teologicky – jde o formu trestu, o náznak toho, že Saul se pomalu bude klidit ze scény dějin, že tu je místo pro jiného, pro Davida. V předchozím vyprávění se totiž praví, jak Saul neuposlechl jistého Hospodinova příkazu, trestem toho byl Hospodinův odvrat od něj, právě i v politické rovině.
Nemusím snad dlouze dodávat, že chápání psychických potíží, neuróz, depresí jako důsledek Božího trestu, jako projev Božího trestajícího působení je velmi ošemetná věc a člověk by se takových soudů měl zdržovat.
Spíše je důležité, že nám byly dány do rukou nástroje, jak psychické, i spirituální, duchovní krize zmírňovat, napravovat, léčit. To platí pro případy těžkého provinění, kdy je skutečně o vinu a její potrestání, kde se jedná o provinění se proti boží lásce. Ale i v takových případech je možná i nutná pastorace, je možná pomoc, která má a může i v případech zjevné viny ulehčit, odlehčit, vězeňští kaplani by mohli vyprávět.
Takovým kaplanem se v tomto příběhu stává Saulovi David. Je to očividně ta situace, kde slova nestačí, kde se musí nasadit jiné prostředky, aby bylo pomoci dosaženo. To může být třeba mlčení, tiché soubytí s druhým v případě nějaké tragické a absurdní události. A nebo třeba právě společné muzicírování, nebo jen poslech hudby.
A nedá se jednoznačně říci, která hudba má léčivé, terapeutické, k bohu odkazující účinky. Život se jen velmi omezeně dá stanovit podle nějakých tabulek, a podle tabulek se také nedá stanovit, při jaké příležitosti má jaká hudba znít a kdy ne. Hudba je různorodá. Má tolik žánrů. A tolik podob. A každému se libí trochu něco jiného. Tak jako život. Každý její projev, tak jako každá jiná aktivita, se však může a má stát průhledem té boží duchovní léčivé síly, která přináší úlevu do zápasů a napětí života, která přináší odpuštění tam, kde se lidé provinili.
Prosme za toho Ducha, který přináší úlevu, který vede k oslavě, ke zpěvu, k hudbě, k radosti, a děkujme za něj, kdykoliv ho zaslechneme, u sebe či u jiných.