Jan 16, 16-23a (1. čtení: 2 Korintským 4, 14-18)
I.
To, co jsme slyšeli, jsou slova útěchy. (Než se dostanu k tomu, kdo je komu proč řekl, co znamenají, a co si z toho můžeme vzít) vyskakují mi slova, která bychom v nejrůznějších situacích možná použili, více civilněji: „Je to jen na chvíli!“ „Za chvíli přijde! Za chvíli přijdu!“ „Vydrž!“ „Však uvidíš!“ Představuju si našeho Kubu, když zoufale postrádá maminku a nedá se utěšit, v tu chvíli je reálně zcela zoufalý, že maminka se možná ztratila, už nikdy nepřijde, že čelí naprostému odloučení a ztrátě. A nebo možná úplně beznadějný není, ale ty chvíle, které teď bude muset trávit se mnou, se nevyrovnají těm maminčiným. (A já pravidelně si uvědomuju, že zrovna v téhle situaci slova moc nepomáhají, člověk musí nějak odvést pozornost toho malého člověka od jeho žalu třeba pohádkou nebo nějakými srandičkami).
To byla jedna mikrosituace s malým dítětem, jsou samozřejmě situace daleko závažnější, kdy taková či podobná slova se snažíme k druhému koktat, nebo i kdy my jsme jejich příjemci. Když prochází někdo nějakým těžkým obdobím, ztratil blízkého člověka, sám je těžce nemocný, nebo ho trápí deprese, tíživé myšlenky, traumatizující minulost. A i tam zjišťujeme, že taková slova mají jen omezenou moc.
A jak jsou zázračné, vzácné ty chvíle, kdy řekneme: „No vidíš! Tak to ani tak dlouho netrvalo!“ A nebo: „Trvalo to, ale dočkali jsme se. Třeba to není úplně tak, jak jsme si představovali, ale přeci: je to tu, začalo se to hýbat, radost se navrátila, otázka byla zodpovězena, vztah byl opět navázán, nový vztah byl navázán, zoufalství se proměnilo v naději, třeba právě v naději za hranice smrti.
Podle Janova evangelia ta slova říká Ježíš učedníkům krátce před svým utrpením a smrtí. A učedníci v našem textu ještě nevědí, že se s nimi Ježíš loučí. Nechápou, jaká hodina nastala, že je čeká odloučení a ztráta. Netuší, co čeká Ježíše. Ježíš však jejich otázky předjímá, mluví o nadcházejícím smutku. Připravuje je na těžké období. Budou plakat a křičet, říká. Budou vystaveni škodolibé radosti pronásledovatelů, kteří se budou radovat, když se jim konečně podaří zbavit se potížisty Ježíše, který jim už nebude překážet v jejich zakořeněných náboženských zvycích. To není pěkná perspektiva! Utěší je ta slova? Pomohou jim? Bude snadnější pochopit to, vytrvat, díky klíčovému slovu „krátký čas“, „malá chvíle“?
Víme, že mnohá Ježíšova slova u Jana jsou už druhotným převyprávěním Ježíšovy zvěsti pro třetí generaci křesťanů: kteří Ježíše znali už „jen“ v Duchu, v jeho přítomném, očím ne jednoduše viditelném působení. A pro ty Jan převyprávěl Ježíšův příběh, aby „věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu“. (Jan 20, 31)
Jan se chce především podělit o své nadšení pro Ježíše Nazaretského, pro vzkříšeného Krista, pro Mesiáše s lidmi, kteří vyrostli v úplně jiné kulturní oblasti než první učedníci. Pro lidi, kteří mluví řecky, a ne aramejsky (jako Ježíš), mají zcela jiné náboženské kořeny, a přesto by měli rozumět tomu, co je ve víře důležité.
Byla to generace, která neviděla, neviděla Ježíše očima, která viděla už jinak, možná spíše slyšela, zaslechla dobrou zprávu, evangelium, ve své specifické situaci. Byla to už generace, která měla svoje jedinečné otázky, svoje jedinečné starosti, problémy, krize. Svoje specifické potřeby útěchy, duchovního doprovázení, v soužení, pronásledování.
To my s nimi máme společné. I ve víře, která dává člověku Božskou perspektivu i naději, i my často hledáme ono příslovečné světlo na konci tunelu, o němž vypráví lidé, kteří prožili zkušenost blízkosti smrti, světlo naděje na konci tunelu našich starostí, možná i pronásledování, světlo radosti a zodpovězených otázek.
Ježíšova, nebo spíše Janova slova ten čas odloučení, čas krize přirovnávají k porodním bolestem. Nevím, do jaké míry muž Jan mohl vědět, co žena při porodu skutečně zažívá, ale ok: třeba mu o tom sestry z jeho křesťanské komunity vyprávěly. V tom obraze se chce asi říci: porodní křeče a bolesti je něco tak hrozně bolestivého (a opět co já o tom vím), že by ta bolest se dala přirovnat k předzvěsti spíše konce života. „Porodní křeče a bolesti však nejsou předzvěstí konce, nýbrž nového počátku, počátku nového života.“
Tímto tunelem, těmito porodními bolestmi byly pro Ježíšovy učedníky chvíle Velkého pátku a času, než Ježíše opět uviděli, než prožili, že je Ježíš vidí, kdy jejich smutek, kdy jejich zhroucení smyslu bylo proměněno novou radostí, novou porcí Božího života
Těmito porodními bolestmi prochází, procházel každý z nás (a teď to skutečně myslím přeneseně). A tak nějak jimi procházíme jako lid boží, ale vůbec všichni lidé na cestách dějin uprostřed Božího stvoření.
III.
Na naší pouti životem nás nečeká nepřetržité veselí, to se asi nemyslí tou „radostí, kterou nám nikdo nevezme“. Veselí proč ne, ale jde spíš o kvalitu, kterou do našeho života vysílá ten boží život: kvalitu, která prokvašuje, proniká do našich radostí i starostí, do našich bolestí, otázek a zápasů.
V životě proniknutém touto kvalitou není tedy jen veselí, kdy smutek je vytěsněn, popřen či vymazán, přičemž zůstane jen rozzářená maska úsměvů, která někdy může nabývat až podoby šklebu. Je prostě čas pro otázky, pro bolest, pro smutek a pro jeho projevení.
V životě proniknutém touto Boží kvalitou to není tak, že by život byl jen prostorem smutku, deprese, bolesti. V životě na základě boží radosti máme zaslíbení: tohle všechno může být prolomeno, prozářeno, vyléčeno, byť vždy jen fragmentárně, částečně.
Ve víře dostáváme radost, u Božskou kvalitu, kterou nám nikdo nevezme. Nesamozřejmá, cenná, důležitá, útěšná zvěst. Tou se zkusme potěšovat, na základě jí potěšujme druhé, ať slovy, ať mlčením, podle situace, když to bude potřeba.