2 K 6, 1–10 (1. čtení: Mt 4,1-11)
Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno, vždyť je psáno: ‚V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.‘ Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu, ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění; prokazujeme se bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem svatým, nepředstíranou láskou, slovem pravdy, mocí Boží. Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně, procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu; jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí; umíráme – a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti; máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše.
I.
Vzhledem k aktuálnímu dění na Ukrajině a vzhledem k humanitární krizi, kterou ruská agrese způsobila, jsme svědky také neuvěřitelného semknutí společnosti (nejen naší samozřejmě). A také církve a diakonie. Organizuje se a koordinuje pomoc, lidé se propojují. A to je skvělá věc, díky Bohu za to. A ozývají se také varovné hlasy: nepřepálit to. Nevysílit se hned na začátku. To mi přijde důležité (a tak to v životě bývá i v jiných oblastech): být vytrvalý, i ve chvílích, kdy opadne prvotní nadšení, entuziasmus. Kdy nastane všední den. A co my víme, co ještě může nastat, třeba všechno možné než náš všední den.
Dnešní slova nám přinášejí apel a potěšení: ať už situace bude/ je situace jakákoliv, právě že spojená i s utrpením, úzkostí, únavou: ve víře v Krista, v moci jeho milosti je zdroji výdrže, zdroj vytrvalosti, je zdroj pomoci na cestě.
II.
Pavel napomíná na začátku nepřijímat Boží milost „naprázdno“. Neminout životní šanci, v příhodném čase. Mnozí mají silnou vzpomínku na okamžik, kdy odevzdali život Bohu, Kdy k nim Bůh promluvil, prolomil se do jejich života. Kdy se jejich existence naprosto změnila, tedy životní orientace. Kdy se v jejich nitru a životě vůbec otevřely dveře pro dimenzi, s níž před tím nepočítali. Jak známo, Pavel sám tohle prožil. A vydal se na cestu, o níž netušil, jaké peripetie bude mít.
„Čas spásy“, o němž zde mluví, to můžou ale také být ty okamžiky v životě, kdy se něco klíčového stane (klíčového řekne) v našem životě, co ihned nebo později vyhodnotíme, že to nevratně změnilo náš život směrem k dobru, ke světlu, směrem k Bohu. Setkání s životním partnerem, přítelem, přítelkyní, narození dítěte. A nezvratně změnilo život tak, že jsme více prohloubili naši životní zkušenost. Ale také více prohloubili vztah s Bohem. A kdy se mohly třebas i otřást naše dosavadní jistoty, ano třeba i ty jistoty náboženské, spirituální.
Už jsem mnohokrát mluvil o tom, že Pavel měl tuhle zkušenost. Kdy se z náboženského fanatika, agresora zdánlivě neotřesitelné víry, stal horlivý Kristův služebník, horlivý zastánce Boží pravdy a lásky, svědek Kristova kříže a vzkříšení. A jak bychom si přáli, aby se fanatici všech zemí obrátili, zvláště ten jeden v Kremlu, vzali Boží milost vážně, a nechali mlčet zbraně, a začali kont dobro.
Je to však i směřováno k nám, abychom nezapomínali na ty okamžiky v životě, kdy jsme řekli „hle to je čas spásy“. Nezapomínali a navzdory skleslosti a vnitřním démonům očekávali, že Bůh nám jako jednotlivcům, i jako církvi, i jako lidstvu dopřeje další takové příhodné okamžiky.
III.
Mnozí vnímáme současnou situaci (na Ukrajině) jako jakýsi příhodný, výjimečný okamžik. Situace, kdy si člověk ale přirozeně řekne: to není žádný čas a den spásy. Ale opak, kdy Bůh mlčí, je skrytý, nesrozumitelný.
Nedokážeme říci, jak v tom všem Bůh je a není přítomen. Nemůžeme jen tak říci, jaký má ta válka smysl, co nám tím Bůh chce říct. Děje se tam příliš mnoho temného, co se s Boží vůlí nedá jakkoliv sloučit. Ale ve víře v Krista víme, na které straně Bůh stojí: na straně, kteří jsou týráni, vyčerpáni, kteří se souží v bezesných nocích, kteří jsou pomlouváni, kteří jsou slabší a vydáni všanc agresi silnějšího. Zdánlivě silnějšího.
A v tomhle nás zde, kde je mír, nám tahle slova přináší úkol: navzdory těžkostem je třeba a je možné „ve všem se prokazovat jako Boží služebnice a služebníky“. To zní tak archaicky, služebník, ale přeložme si to: služba, to je řecky diakonie. A když se řekne diakonie, tak to znamená láska milosrdenství. Která je živena naději a vírou. Jsme voláni: ve všem se prokazovat jako Boží agenti (snad někdy by řekl vojáci?), mírová mise Boží spásy.
Bůh nám v Kristu posloužil a v Duchu svatém slouží každý den, každou hodinu, každou minutu. Pro něj je ten den spásy, ten čas příhodný neustále. Jeho humanitární pomoc nemá omezení. Ne vždy ji dokážeme přijímat. Mnozí ji odmítají a berou naprázdno. I my leckdy. Využijme následující čas (právě i postní období, které začalo): přijímat Boží milost naplno, nechat se jí vést k vytrvalosti, poznání, trpělivosti, slovům pravdy, nepředstírané lásce, k obohacení mnohých. Amen.