Matouš 26,36-46 1. čtení Genesis 3, 8-14.20-24
Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: „Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil.“ Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Potom přišel k učedníkům a zastihl je v spánku. Řekl Petrovi: „To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, není-li možné, aby mne tento kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“ A když se vrátil, zastihl je opět spící; nemohli oči udržet. Nechal je, zase odešel a potřetí se modlil stejnými slovy. Potom přišel k učedníkům a řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje!“
I.
Ježíš v Gethsemane. V zahradě v Jeruzalémě. Je to místo, odkud mohl odejít. Ale právě na tomto místě se odehrává jeho vnitřní zápas o to, že zůstane, že neuteče, že se odevzdá tomu, co na něj přijde.
Zahrada i zahrádka je většinou příjemné místo. V zahradách a na zahradách pěstujeme ovoce, poleháváme, odpočíváme, ovšem také pracujeme, hrajeme si. Pamatuji si, jak jsem v době studií rád chodil do klášterní zahrady břevnovského kláštera, jaký tam byl klid na čtení. Někdy se říká, často s ironickým nádechem, že my Češi jsme národ zahrádkářů. „To není země. To je zahrádka,“ doktor Skružný v podání Rudolfa Hrušínského z filmu Vesničko má středisková o české krajině svému psovi, když se jí během jízdy autem kochá.
V biblické symbolice – zahrada je symbol ráje, rajské skutečnosti, kde ještě nebo už nejsou rány a nesmyslnosti našeho světa, kde ještě nebo už není přítomen hřích. Na prvních stránkách bible čteme, že Z té rajské zahrady jsme ovšem byli vyhnáni. Bible chce říci do naší situace a o naší lidské situaci: vždy již jsme mimo tuto mýtickou zahradu. Jsme vyhnanci. Ale pozor: její stopy můžeme nacházet! V těch okamžicích, kdy Bůh promlouvá, kdy volá, kdy se mu člověk dává v důvěře k dispozici. V těch okamžicích, kdy se děje pravda, milosrdenství, kdy milujeme či lásku přijímáme.
Ale život a dějiny – to je pobývání v zahradách, které mohou být odkazem k ráji, ale samy tím rájem ve své plnosti a trvalosti nejsou. A běda, když takto náš svět, i třeba nějaký ten mikrokosmos, který obýváme, běda, když jej za takovou rajskou zahradu považujeme.
Možná i Gethsemane tehdy mnohé odkazovala na tu zahradu rajskou. Ale také tato zahrada tou rajskou zahradou nebyla a není. Stala se místem, kde se něco rozhodujícího stalo, aby se nám ten ráj, který očekáváme, prolomil do našich dějin do našich životů.
II.
Tahle zahrada se stala se místem zápasu a spánku. Místem Ježíšovy modlitby, Ježíšova odevzdání, Ježíšova rozhodnutí. Jako místo jeho rozhodujícího zápasu o další směřování. A zápasu o obraz Boha a toho úkolu, který po Ježíšovi Otec chce.
Také se tato zahrada stala místem lidského selhání, tápání, klopýtnutí. A víc: místem dokonání lidské zrady. Zahrada, která vešla do dějin jako místo, kde učedníci usnuli. Zármutkem. Místo, kde učedníci měli bdít a prosit. Místo toho spali a možná snili.
Ptal jsem se v kázání před rokem: Je to spánek těch, kteří chtějí utéct před tíží situace? A nebo je to spánek odhodlaných, kteří se chtějí vyspat před rozhodující bitvou? A pro něž je možné nepochopitelné, jak někdo teď může být smutný a ještě se chce modlit? Je to každopádně spánek v nevhodnou chvíli. Ve chvíli, kdy sice Ježíš chtěl být sám, ale také třeba očekával ve své úzkosti a smutku lidskou blízkost. Podporu. Solidaritu. A tu mu v této chvíli učedníci prostě neposkytli. Ne snad ze zlé vůle, ale možná právě proto, že si úplně nebyli vědomi vážnosti situace. Nevcítili se, před čím Ježíš stojí, byť jim to mnohokrát říkal.
Na druhou stranu se asi těžko mohli naprosto vcítit do toho, co prožíval. A ani my ne. Ten druhý nám vždy zůstane něčem skrytý. Člověk, natož Bůh… Leda, když se člověk ocitne před těžkým rozhodnutím. Utéct, nebo se vydat do nejisté budoucnosti. Ano, vydat se směrem k utrpení. Tohle nechceme, ale prostě takové situace se v životě ději. Kdy člověk prožívá hrozná dilemata, třeba opustit nejbližší a jít bojovat proti zlu. Toho jsme svědky na Ukrajině.
Učedníci ve své solidaritě selhali. Zaklimbali, dali si šlofíka. Ale nemůžeme se nad nimi moc pohoršovat. Vždyť to je odraz i našeho lidství. Sváťa Karásek to řekl ostře, možná až moc ostře: „Vždyť Krista zrazuje každej, každej z nás.“ Kdybychom se s těmi klimbajícími učedníky ztotožnili, stále to však není důvod k zoufalství. Ale k realistické sebereflexi. Uznat vlastní slabost, křehkost. Často podléháme, tváří tvář zlu, tváří tvář i druhým lidem. Často nevíme, co těžkého druzí prožívají, a často to ani vidět nechceme, a raději jdeme na zahrádku. A příběh nás volá: usínáme v našem nasazení milovat druhé, ale tohle usínání není naší jednou možností.
Neboť: učedníci u Ježíše stále však jsou. Ještě neutekli, i když potom utečou, ale vrátí se. Ano klimbají, oči nemůžou udržet, na slovo se nezmůžou. Ale jsou tam. Nebdí, ale s Ježíšem zůstávají. Jako by to byla i naše situace.
Jen jeden tam totiž tehdy nebyl a už se nevrátil. Jidáš. Ten, který skutečně a vážně Krista zradil, udal ho, vydal ho. Nechal se zkorumpovat, a vlastně ani za to tolik nechtěl. Ukazovat na Jidáše naší doby, mám dojem pod dojmem současného dění na Ukrajině, je docela nabíledni. Na ty, kdo se ke Kristu sice oficiálně hlásí, ale svou nelidskou politikou a lísáním se k této politice Krista zrazují.
Tenhle příběh se odevždy také v církvi čte jako varování (a právě v postním období). Alespoň si připustit, že by i tohle mohla být vlastní možnost. A modlit se, aby se tyhle temnoty, které si v sobě také asi neseme, nikdy nestaly skutečností, nikdy jsme se jimi nenechali ovládnout, nenechat je běsnit. Ve svém životě, natož v tom životě širším. Jak to vidíme u jednotlivců a kolektivů, kteří jim průchod dali a dávají.
Těmhle silám musíme vzdorovat, u sebe, ale také i u druhých. O jejichž věčném osudu můžeme říci biblickými slovy: Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán. A také: nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.
Tehdy v Gethsemane učedníci spali a Ježíš v modlitebním boji se rozhodl neutéct, nesl statečně svůj úděl. Svým rozhodnutím, tak vyznání naší víry, přitakal Ježíš tomu, čím byl od věčnosti, co bylo jeho poslání: vtěleným Bohem, jehož život, smrt a vzkříšení přinesou světu spásu, nasměrují svět do té budoucí zahrady Božího království. A již v tomto našem světě nám umožní v zahradách jeho království pobývat, navzdory všem temným houštinám lidského odcizení, lidského hříchu. On ten hřích překonal, a dal nám podíl na své věčné zahradě. Amen.