J 1,14 (1. čtení: L 2, 1–20)
„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“
I. Samozřejmá nesamozřejmost
Co je tou ústřední, hlavní zvěstí Vánoc? O Bohu, o Boží lásce hovoříme při bohoslužbách po celý rok. O tom, že Bůh nás má rád. Že se na základě jeho lásky máme mít rádi. V čem je Vánoční období jiné?
Ústřední zvěst Vánoc shrnuje tento Janův slavnostní teologický hymnus: Slovo se stalo tělem. Bůh se stal člověkem. Stvořitel se stal stvořením, člověkem Ježíšem. Skrze tohoto Ježíše – jednoho z mnoha Ježíšů, které dějiny Izraele poznaly – se člověku stala milost a pravda. Každému člověku, co kdy žil, žije a bude žít. Nebo jinak, více suše, ne tak slavnostně, tu Vánoční zvěst vyhlašuje apoštol Pavel: „Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.“ (Gal 4,4) Bůh se stal člověkem, stal se synem jedné mladé ženy, aby člověk byl zachráněn, aby člověk se mohl stát Božím synem a dcerou. To je ústřední poselství Vánoc.
To známe, je to pro nás samozřejmé. Ovšem je to pro vás skutečně samozřejmé? A nebo spíše naopak? Bůh, co se stal člověkem: to je známá křesťanská tradice. Ale nerozumíme tomu? Nebojte, nebudu se snažit se na vás vytahovat. I pro faráře je tato vánoční zvěst na jednu stranu něco samozřejmého. Ale zároveň také něco, o čem se vlastně dost obtížně hovoří, o čem se ne jednoduše přemýšlí. Je to tajemství, na kterém si nejeden teolog vyláme zuby svého přemýšlení. Vánoce jsou čas připomenout si samozřejmou nesamozřejmost, zvláštnost, novost, ale i pohoršlivost této myšlenky, této ústřední křesťanské zvěsti: že se Bůh stal člověkem.
II. Bůh člověkem
Bůh se stal člověkem: Bůh nezůstal – pomocí tradičních obrazů řečeno – „v nebi“. Bůh se v Ježíši vydal „na zem“. V jistém ohledu do ciziny. Tradiční představy o Bohu přeci vylučují, aby Bůh byl podroben konečnosti. Aby zakusil jakékoliv omezení. Bůh je přeci věčný. Neomezený. Pro Boha je možné vše. Ale aby se vzdal všeho, co ho činí Bohem: to přeci nemůže. A jeden z důrazů vánoční zvěsti je právě toto: Bůh to může. Ba co víc: on to chce. V tom spočívá zvláštnost křesťanství mezi všemi tradicemi, které nějak vyznávají jediného Boha. Bůh se v jeden okamžik vzdal své všemoci, své neomezenosti, a vydal se do časnosti, do omezenosti. Snad by se dalo říci poněkud zjednodušeně: šel si vyzkoušet, na sobě otestovat to, co vlastně vytvořil. Nezůstal pozorovatelem, který by se pobaveně díval shůry hemžení ve svém stvoření (to je častá lidská představa Boha), ale sám se stal aktivním účastníkem pokusu lidský život a život vůbec.
I podle jiných náboženských tradic, které věří v jednoho Boha, Bůh zasahuje do svého stvoření. Řídí přírodu, jednotlivé lidi, lidské kolektivy. Inspiruje lidi svým Duchem, aby hovořili, aby přivedli jeho slova ke slovu, aby přiměli druhé ke změně smýšlení a jednání. Třeba Starý zákon je plný obrazů, které pocházejí ze světa člověka, a pomocí nichž se o Bohu mluví. Ale pořád platí: Bůh není člověk. Říkat o nějakém člověku, že je Spasitel, že je Bůh, je rouhání, ohrožení jedinečnosti Boží. Člověk prostě není Bůh, nemůže se jím stát. I ti obzvlášť od Boha obdarovaní, proroci, byli jen lidé. Muslim a žid může mít vztah respektu a úcty k Ježíši. Ale pořád pro ně platí: Ježíš byl jen člověk. Říkat o něm víc, nejde. Jen v křesťanství se Bůh ztotožňuje natolik s jedním jediným člověkem. A s ním na sobě zakusil i smrt. Bůh nezůstal jen „v nebi“. V Synu tu přebýval mezi námi.
III. Bůh dítětem
Bůh se stal v Ježíši Kristu člověkem. Tedy se stal i dítětem. Bůh se stal v Ježíši dítětem, nikoliv však již starým člověkem. Ježíš zakusil bezmoc dětství, nikoliv však bezmoc či omezenost, s níž spojujeme stáří. Miminko v jesličkách, ve žlabu na píci pro dobytek, to je ústřední obraz Vánoc. Asi není náhodou, že o Vánocích jsou děti, a téma dětství v popředí. Když už i mnozí z nás by Vánoce se všemi jejich dárky, ozdobami a dalšími tradicemi ani neslavili, tak alespoň pro ty děti, pro jejich rozzářené oči. To, že Vánoce jsou především pro děti, možná leckdo řekne i poněkud rezignovaně. Třeba ten, koho již tíží stáří, kdy pohádka mládí je již dávno pryč. Ten, komu již děti dávno odrostly, a vnoučata bydlí daleko. (Nebo ani žádné neměl.) Toho ten důraz na děti a dětství Ježíše může rozesmutňovat. Ale ano: Vánoce jsou v každém i příležitost uvědomit si jedinečnost dětství. Děti nejsou malí dospělí, jak se dříve mělo za to. Mají vlastní, jedinečný svět, od nějž si mnoho můžeme vzít, mnoho naučit. Třeba onu energii a odvahu, s níž se vrhají do života. Můžeme se učit oné důvěře, které mají v život, v lidi, ve svět. A třeba právě i v Boha. Můžeme třeba přemýšlet o Ježíšových slovech: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ (Mk 10,15)
Ten důraz na dětství se však o Vánocích nadměrně zdůrazňuje. Kolik dospělácké infantilnosti, kolik kýče je s Vánoci spojeno. Jistě, pro dítě má zjednodušení důležitou roli. Přehledný, pozitivní, harmonický svět. Ovšem, zdá se jako by dospělí právě o Vánocích rádi unikali ze složitosti světa do zdánlivě rajského světa dětského. Třeba i co se týče Boha a Božích věcí. Hlavně moc nešpekulovat, nepřemýšlet, vždyť věci víry jsou tak prosté. Ovšem Bůh se v Kristu nestal jen bezmocným miminkem v betlémském chlévě. To dítě potom vyrostlo v dospělého muže. Muže, který nebyl bezmocný, který mocně jednal, hovořil. A třeba jeho slova a slova o něm, jsou často ne snadno pochopitelná. A není lehké z nich leckdy v konkrétních životních situacích žít.
Vánoce: to je příležitost také přemýšlet o tom, co bych obrazně nazval dětství Božího království. Dítě je totiž také ještě nevyvinutý člověk. Je ještě mnohé skryto, co se později rozvine (a nebo také ne). Ne, že by Bůh a jeho království bylo jakkoliv nezralé. Naše zkušenost však je, že je v našem světě je jeho království „v plenkách“. Když se podíváme do našeho nitra, do našich vztahů, do církve a do naší společnosti: Nemůžeme říci, že by již Boží království nazrálo, dozrálo. Vánoce: to je připomenutí Boží skrytosti v našem světě. Vánoce: to je také však naděje a povzbuzení. Tohle království s Ježíšem již přišlo. Ale ještě potřebuje(me) čas, než se rozvine. Vánoce: to je také výzva: Pomáhej při tom, aby se Boží království rozvíjelo ze svých plenek!
IV. Člověk jako Božím dítětem
Bůh se stal člověkem, Bůh se stal dítětem. Druhý aspekt Vánoc je: člověk se stal Božím dítětem. Ne již jen jeho vyvolený lid Izrael. Ale tu možnost mají lidé všichni. Jak prostí, tak učení, lidé všech vrstev. A všech generací. Jak děti, tak dospělí, tak starci jsou – můžou, mají být – Božími dětmi. A toto Boží synovství a dcerovství má být zralé. A Bůh v Kristu svým vstupem do světa umožnil, aby zralé bylo. Aby člověk neplnil boží zákon ze strachu před trestem, Božím hněvem, soudem, odsouzením. Na základě vnějších mocenských prostředků. Ale na základě důvěry Bohu. Tuto důvěru posiluje vědomí, že ten, kterému důvěřujeme, zná nejen nás, ale také podmínky našeho lidství. I utrpení, smutek, bezmoc. Jen ne: „hřích“.
Křesťanská víra je každodenním zápasem o to, přijímat Krista, věřit v jeho jméno, být díky tomuto jedinečnému, zvláštnímu Božímu dítěti také božím dítětem: mudrcem z východu, pastýřem, Marií. Víra z nás činí takové lidi, kteří žasnou, radují se, klaní se, pociťují bázeň a překonávají strach. A o tom všem přemýšlí, zachovávají to ve svém srdci a na základě toho rozvážně jednají, či nejednají, to podle situace. Lid víry na každý den zápasí o to, aby přijímal svět a druhé navzdory jejich nepřijatelnosti, protože si uvědomuje, že Bůh v Kristu již všechny tyto nepřijatelnosti v betlémských vánocích a jeruzalémských velikonocích zbavil své poslední moci a jednou je, tak naše naděje, zcela odstraní. Amen.