Genesis 2,4-9.15                      

Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny. V den, kdy H-n Bůh učinil zemi a nebe, nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť H-n Bůh nezavlažoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával. Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch. I vytvořil H-n Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.

A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. H-n Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.

Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a  střežil.

 Druhá zpráva o stvoření člověka.

Je to vyznání o tom, co je člověk, z čeho žije a jaké je jeho místo ve světě: uklidnit, upokojit, usadit nás v našich mezích….

Bůh stvořil člověka, prach ze země.

Tak, to jsme – prach ze země. Nic víc, nic míň. Možná vám vyvstane na mysli ten nápis na bráně hřbitovů: prach jsi a v prach se obrátíš.

Autor dovedl vystihnou skutečnost: jsme prach ze země. Snad to není ani smutné, ani hrozivé, ani deptající – ale obsahuje to pravdivé poznání, že naše životy jsou pomíjivé. Že budou mít konec. Že z nás jednou zbude jenom prach. Nic víc.

Avšak teď to ještě není. Právě z toho pohledu pomíjivosti se můžeme ze života mnohem víc radovat. Určitě víc, než kdybychom propadli omylu, že jsme nekoneční. Víme o konci – a proto žijeme v pokoře. Zítřek je vždy trochu zastřen, ale dnešek je k radosti a uvědomování si sebe i druhých u stvoření Božího. Jak potom žije člověk u vědomí, že život, každý den, je dar!! Proto jej máme dobře užít. Nejsme pány svých životů ani životů druhých lidí. Proto si života vážíme, jsme rádi, že se ráno vzbudíme a můžeme vstát. Je to dar od Pána Boha.

I vytvořil Bůh člověka, prach ze země.

To je zpráva skoro legrační, anekdotická – vtipně začíná ten náš svět, ne chmurně a deptavě. Země se hebrejsky řekne „adama“ a člověk se řekne „adam.“  Bůh vytvořil Adama z adamy. Asi tuhle slovní hříčku neumíme ani pořádně přeložit, ale rozumíme jí: asi jako „zemák ze země.“ Avšak rozumíme z toho moc dobře, jak je člověk a země v úzkém spojení. Jeden bez druhého by nemohl být. Dokud je země bez člověka, je pustá a neúrodná. A naopak: jak by člověk žil bez země, bez úrodné půdy?

Člověk, prach ze země – to je ale jen jedna půlka toho vyznání. Druhá je ještě hezčí:

Hospodin vdechl člověku do chřípí dech života a člověk se stal duší živou.

Člověk žije z Božího dechu. Z čeho žijeme? Z Božího dechu. Pán Bůh nám dává život. Díky jemu jsme živými bytostmi. Ne jenom prachem, ale živými, myslícími, jednajícími bytostmi, lidmi.

Boží dech, Duch – je život. Anebo. Život je v dýchání Božího dechu.

A to je nekončící přijímání a vydávání. Nemůžeme si ho nechat pro sebe, nemůžeme být bez něj. Nemůžeme přestat dýchat, přestali bychom žít. Tak nás Bůh svým dechem, svým Duchem, vede k životu. A tak i život z ducha je neustálé přijímání a vydávání. Ten, kdo se uzavře, kdo přestane do sebe přijímat a ze sebe vydávat, přestává žít. Ten se ztratí, vydělí, lidem kolem sebe, ztratí se Bohu i sám sobě. Přijímáme od Boha život a něco s ním máme dělat. Tak je to v pořádku, tak se z nás stávají opravdu lidské bytosti.

Že se někdy topíme, ztrácíme pod hladinou, nemůžeme dech nabrat, to plyne právě z toho, že si tu životní hadici s dechem čistým zamotáme, překroutíme, zlomíme – a přestáváme vnímat, že dech je od Boha. Nezbývá, než rychle to napravit!

Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.

V té zahradě je všechno, co člověk k životu potřebuje. Jsou tam rostliny, které mají plody k jídlu. Jsou tam všechny podmínky k životu. Že byl pak člověk z rajské zahrady vyhnán? Sám na tom měl vinu, sahal výš, než směl. Chtěl si hrát na Boha…Ale to je teď jiná kapitola.

Dnes máme být uklidněni, upokojeni – můžeme žít další den, je to dar od Pána Boha. On nám život vdechuje. Máme zemi, prostor k životu, můžeme s ním něco dělat…    Někdy to vnímáme s velkou silou.

 

Rád se dívám na kopce. Sleduji jejich linie, na rtech písničku K horám patřím. Pro nás pomalejší a těžší jsou některé už k nevylezení. Pro mne nejlepším kopcem je Lovoš – pěšky… Zvláště z jednoho místa nad Opárnem… Mírné, táhlé stoupání a nakonec 570 m.  A kruhový výhled! Výš už netřeba.

To pak je ještě víc času. Vyškrábete se na vrcholek a vidíte věci, které byste jinak vidět nemohli. Daleký, široký rozhled, okolní kopce jako by vás zdravily. Ale i stezky tu bývají úzké, po úbočí, musíte dávat pozor, abyste se nesmekli. A lidé, které potkáváte, jsou opatrní a pozorní, prohodí slovíčko povzbuzení. A zase jste tam trochu sami, fouká vítr, pálí sluníčko.

Přesto můžete zakusit příjemný pocit – daleko od hluku aut a života měst. A stužka širokého Labe je tak stříbrná. Úzká… Ano i starosti jsou najednou někde za vámi, dole a zdají se malicherné, malé. Důležité je v té chvíli, že máte vodu a chleba, vzduch a slunce. A někoho, kdo vám podá ruku, když sotva popadáte dech a jste celí upocení. A výhled do dálky tak nějak otvírá srdce – před krásou Božího stvoření, v pokoře, k údivu nad velikostí Boží lásky, která to všechno opatruje. Není vám hezky, nemáte srdce plné vděčnosti, že jste to směli spatřit, že jste a že můžete žít?

Zrovna tak důležité je ovšem také znovu sejít dolů, do údolí. Kde jsme si jistější. Jako bychom se vrátili ke svým kořenům, vazbám, jsme tu doma. Nevidíme sice tak do dálky, ale zas víc nablízko. Potkáváme se s lidmi. Někdo tu určitě vstoupí do našeho života, nemůžeme se mu vyhnout, stáváme se někomu bližním. A někdy je to radost, někdy to zase bolí. Ale to k životu patří. Vždyť tato setkání, tyto vztahy rozšiřují naše srdce stejně jako vděčnost Bohu a Stvořiteli.

Potřebujeme vlastně obojí – být nahoře i být dole. A potřebujeme i ty cesty mezi tím, protože na nich rosteme, překonáváme vlastní pohodlnost, zastavujeme se, abychom nabrali dech, abychom další cestu zvládali.

 

Tak se ohlížíme s vděkem po svém životě a připravujeme se na další období roku. Nyní tedy na začátek v covidu…. Ve škole, v práci, na polích, doma. Všude nás něco čeká. Všude od nás ostatní něco čekají. Však už k ráji patří práce. A ti okolo nás dovedou práci ocenit – pro sebe i pro druhé.

 

Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil.

Už na samém začátku má člověk úkol, něco je mu svěřeno, o něco má pečovat. I my, tam kde jsme, máme svěřen úkol. To další uklidňující je, že nejsme stvořitelé, nejsme ředitelé zeměkoule, všechno opravdu nestojí jen na nás. Jsme jen správci svého úkolu. Vděční za každý nový den.

Jsme jen prach ze země, ale jsme současně naplněni Božím dechem. Můžeme se pustit do všeho, co je před námi, s důvěrou, že žijeme obklopeni Boží láskou, ať jsme kdekoli, v jakékoli situaci.

Denně můžeme spočinout v Boží náruči, pokojně a uklidněni, abychom mohli znovu vycházet mezi lidi, do své práce. Uklidněni v nitru, hluboce, a s důvěrou, že Pán Bůh je s námi každý den, na každé cestě, nahoře i dole.   Amen.