Skutky apoštolů 6, 8-15 a 7, 53-60
Štěpán byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení. Tu proti němu vystoupili někteří židé, patřící k synagóze, zvané synagóga propuštěnců, a k synagóze Kyrénských a Alexandrijských, a společně se židy z Kilikie a z Asie se začali se Štěpánem přít. Nebyli však schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil. Navedli tedy několik mužů, aby prohlašovali: „My jsme slyšeli, jak mluví rouhavě proti Mojžíšovi a proti Bohu.“ Tím pobouřili lid a starší se zákoníky; pak si pro Štěpána přišli, odvedli ho a postavili před radu. Přivedli křivé svědky a ti vypovídali: „Tenhle člověk znovu a znovu mluví proti tomuto svatému místu i proti Mojžíšovu zákonu. Na vlastní uši jsme slyšeli, jak řekl, že Ježíš Nazaretský zboří tento chrám a změní ustanovení, která nám dal Mojžíš.“ Všichni, kteří v radě zasedali, pohlédli na Štěpána a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla. (…)
(Štěpán řekl:) „Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!“ Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul. Když Štěpána kamenovali, on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ To řekl a zemřel.
I.
Na druhý svátek vánoční jsme zváni do příběhu rané církve. Betlémská pole s andělským „sláva na výsostech Bohu“ jsou pryč. Ale to “nebojte se”, které bylo zvěstováno pastýřům, se ozývá ze zákulisí stále důrazně a silně.
Nebát se postavit přesile. Nebát se vyjít s holýma rukama k těm, kteří nesouhlasí, mají moc, a dokonce neváhají proti člověku křivě svědčit a nakonec použít i hrubé násilí, nakonec i zabít…
Ale co víc – nejen nebát se usilovat o smíření. Ale i nebát se dál hledat i v těch nejzatvrzelejších protivnících lidi. bližní, za než se přimlouváš: „Pane, odpusť jim tento hřích.“ To je pak síla.
II.
Štěpán je jáhen. Měl jednak sloužit u stolu, u večeře Páně, a vůbec dělat diakonii. Ale tak trochu se minul povoláním – my ho zde vidíme jako kazatele, svědka víry, plného Ducha a Boží moudrosti. A ze zdrojů tohoto Ducha moudrosti Štěpán promlouvá. A v hloubi Ducha zůstává ukotven, když stojí proti nepřátelské přesile. Evangelista ho v sugestivní scéně vyobrazuje jako člověka, který v žádném případě neuhne a nepřestane dávat najevo: „Zde stojím a nemohu jinak.“ Drží se poznané pravdy. Při čtení oněch kapitol ze Skutků apoštolských můžeme snadno nabýt dojmu, že Štěpánova pozice je až nereálná, fiktivní. Kdo by takový nápor vydržel! I z pozdější historie však víme, že existují lidé stojící až do krajnosti za tím, čemu uvěřili. Lidé, co trvají – ne na tom svém, ale na poznané pravdě: Hus, Luther, Horáková…
Jak to, že neuhnou? Jak to, že Štěpán zůstává tak překvapivě přímý i ve chvíli, kdy mu jde o život?
Nejde tu o Štěpánovo superhrdinství. Ale jde o zdroj Štěpánovy orientace, jeho životního zaměření. Autor Skutků Lukáš si dává dobrý pozor na to, aby Štěpána nevykresloval jako do sebe zahleděného Ramba či Bivoje ducha… Ukazuje, jak bezmezně Štěpánova síla spočívá v prosté důvěře, v pouhé víře, v odevzdanosti a v otevřenosti výhledu na vzkříšeného Krista.
Štěpánovo životní motto lze shrnout těmi slovy: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“
Štěpán vidí Syna člověka, který se včera narodil do betlémských jeslí, vidí ho jako toho, který je v každém čase pravdivý a pravý Pán, jemuž náleží veškerá vláda nade vším stvořením i nade vším našim mezilidským rozdělením. Jeho trůn stojí dostatečně vysoko nad našimi zákopy. A můžeme v něm hledat obhájce pravdy navzdory jakékoliv přesile… A můžeme v něm nacházet i toho, kdo byl i v oněch nejvyhrocenějších chvílích – na konci svého života, na kříži – schopen se přimlouvat: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“
Na druhý svátek vánoční se tu tak ozývají nečekaně silné velikonoční tóny. Proznívá tu neumlčitelnost hlasu člověka, který bezmezně čerpá z Božího slova a vytrvá v něm i uprostřed konfliktu. Člověka, který a zároveň díky té síle Božího slova v té hrozné, vyhrocené situaci nezahořkne, nezabetonuje se na své straně barikády, nevzplane pomstou.
III.
Štěpánův příběh v nás na první pohled snadno může vyvolat nepříjemný pocit, snad strach. Na druhý pohled se v něm naopak nabízí posilovací dávka Božího slova proti celé té plejádě strachů, která nás každodenně pronásleduje. A nejde přitom o útěk od reality, nejde o potlačení těch strachů. Ale jde o plnokrevnou vizi reality, v níž strach není nejvyšším pánem.
Kristus uvádí do skutečnosti, kde lze nebát se konfliktů, nebát se strachu druhých, nebát se vlastního selhání, nebát se odmítnutí, nebát se vystoupit z řady …Ano, kde je možné nebát se očerňování a křivých svědectví, dokonce nebát se smrti. Jak zpívá Sváťa Karásek: „Když Ježíš na tvé straně je, boj s tebou drak prohraje.”
Aby bylo jasno: že drakem či ďáblem v našem příběhu samozřejmě nejsou míněni židé, přestože takový argument v historii pohříchu často zazněl i pro výzvy k pogromům nebo pro jejich omluvy atd. Skupina, která proti Štěpánovi vystupuje, může být zaměněna s jakoukoliv jinou skupinou, která se začne chovat panovačně a nenávistně. Klidně i s nějakou křesťanskou skupinou, osleplou v zápalu fanatického boje proti komukoliv, kdo skutečně nebo domněle narušuje tradičně zavedené jistoty. A nemusíme ani chodit daleko – i když si vybavíme běžné konflikty v našich sborech, uvědomíme si možná: Sice se mezi námi přímo nekamenuje, ale i přesto nám někdy fakt destruktivně rozmetává jednotu společenství sebevědomá pozice „majitelů pravdy“ a kamenná tvrdost jejich srdcí vůči životům těch druhých, kteří se přibližují odjinud…
Ve Štěpánově době se jako ti výlučně správní cítili někteří ze židů. Z různých synagog, různých směrů. Štěpán svým postojem zpochybňoval jejich cestu. Zřejmě ťal do živého. A oni si chtěli dokázat sílu své víry tím, že Štěpána sprovodili ze světa. Štěpán se tak ocitl první v řadě těch, kteří za víru v Krista zaplatili krví.
U toho lynče i mladíček Saul, později apoštol Pavel, který těm ostatním hlídal pláště. Schvaloval tehdy ještě sám pronásledování křesťanů, viděl se na té správné straně barikády.
IV.
Naše situace se oproti Štěpánově určitě v lecčem liší. Jako současní čeští křesťané jsme možná v pozici menšiny, ovšem nikoliv v pozici pronásledované, jejímž příslušníkům by šlo o život. (I když samozřejmě jinde křesťané i dnes v této pozici jsou!) Nacházíme se spíše v situaci jakéhosi nezájmu okolí, případně škodolibých poznámek. A nebo právě i oněch vnitřních konfliktů v církvi, kdy hlubší zákopy mohou vést napříč místními církevními společenstvími nebo i napříč jednotlivými sbory…
Co máme jako křesťané svému okolí dosvědčit, nezamlčet, obhájit i přes projevy odporu? Obvykle u nás nemusíme pro víru položit život. Ale i přesto si troufám říct, že bychom neradi ztratili slanost víry, nějaké její radikální osvědčení, byť třeba nenápadné na pohled… Ale přesvědčivé i pro budoucí generace. V čem spočívají naše zvláštní mise dnes? Kde rozhodně nesplynout s davem? Jak nehrát pouhou roli podivného svědka – konformního podržtašky kamenujícího davu, jakým byl před svým obrácením Saul, později řečený Pavel?
Kde bychom dnes rádi jako Luther řekli: „Zde stojím a nemohu jinak“? Náš čerstvě zvolený synodní senior Pavel Pokorný na návštěvě v jednom sboru připomněl scénu z knihy Quo vadis, kde Vzkříšený Ježíš Petrovi odcházejícímu z hořícího Říma říká: Jdu tam, kde je mě zapotřebí. Petr se obrátil, aby dál následoval svého Pána do Říma.
Kde nás je zapotřebí? Myslím, že všude tam, kde vidíme, že chybí naděje. Kde chybí výhled do otevřeného nebe. Kde chybí výhled nad hranice vlastních zákopů. Kde chybí výhled do tváře druhého. Kde chybí touha po smíření. Jestli můžeme něco zaručeně nabídnout: tak je to otevřené nebe, od něhož sice nemáme klíč, a vlastně ani tak leckdy netušíme, jak se tam dostat, ale víme o něm. Podobně jako o něm věděl Štěpán a později i Pavel. Ta neomezená vyhlídka otevřeného nebe dala Štěpánovi sílu se postavit a svědčit o víře a také překonávat strach. A protože toužil po smíření, začal překonávat i rozdělení mezi znesvářenými stranami. Ta neomezeně nadějná vyhlídka dala apoštolu Pavlovi sílu vyznávat: “Jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni, jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.” (2 K 4,9n) Byť naše zápasy jsou jiné, víme o stejné naději jako Štěpán či Pavel. I o tom, že je nám již skrze vánoční dění odemčená a zpřístupněná, je mezi námi již zrozená.