2.Timoteovi 1, 7-10 1. čtení: Žalm 16, 5-10
Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy. Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium. K tomu ti dá sílu Bůh, který nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy a nyní zjevil příchodem našeho Spasitele Ježíše Krista. On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu.
I.
„Neboj se!“ Jak často tohle potřebujeme v životě slyšet. Od svých blízkých, od Boha. Tahle slova dodávající útěchu a novou odvahu. A i my jsme se jistě mnohokrát octli v situaci, kdy jsme druhému takto odvahu dodávali: „Neboj se, to bude dobrý, zase to bude dobrý, to přejde…“ A asi známe i situace, kdy jsme tahle slova nezaslechli, a nebo ano, ale nějak nefungovala, úzkost nezmizela. Protože události jsou v životě někdy příliš hrozivé na to, aby se člověk hned přestal bát.
Jak známo, v bibli je mnohokrát (více jak 300x) výzva a zaslíbení: „Neboj se!“ Třeba právě i ženám u prázdného Kristova hrobu. Jako by to byl odraz toho, že Bůh ví, jak často tato slova potřebujeme. Strach/úzkost patří totiž k základním danostem lidského života, lidské existence. Každý z nás se s ním potýká, na každého z nás doléhá.
I tato slova, která jsme slyšeli, mluvila do situace bázně a snažila se do ní přinést útěchu a novou odvahu. Pavel je ve vězení, kde musel počítat se smrtí. Je v mezní situaci, kdo by se nebál. A Pavel dodává odvahu Timoteovi, který asi měl strach, ztrácel odvahu, možná bychom dnes řekli, že byl na pokraji vyhoření. V církvi hádky, spory, list zmiňuje především hádky (řekli bychom) věroučné.
Do toho situace, kdy raná církev stále musela počítat s vnějším pronásledováním. Prostě výjimečná, mezní situace. (jako mnohé texty NZ). Situace, kde se neřeší „záležitosti obyčejného života“, kde člověk bojuje jako voják (a kde ho může čekat smrt), kde člověk je podobný dálkovému běžci, jehož cíl je v nedohlednu, kde se člověk podobá těžce pracujícímu dělníku na poli či v továrně, jehož pracovní doba se vleče, dovolená daleko. Ale o tom se v textu nemluví, spíše o tom, že bude dlouho trvat, než nastane žeň, než spatří úsilí své práce. (Abych vyšel z obrazů, které Pavel, resp. ten kdo se za něj vydává, uvádí, srov. 2 Tm 2,1-7)
Člověk v životě obvykle stojí na pomezí obyčejnosti a mezní situace. Jak kde samozřejmě, jak kdy. Jsou místa, a nemusím o tom dlouho mluvit, všichni tím žijeme, kdy lidé jsou jen v této výjimečné, mezní situaci: kde je válka, každou chvíli může přiletět ruská raketa, a vše je najednou ztraceno, vzhůru nohama. Neumím si to představit. Jsou to situace, kdy je strach všudypřítomný, hmatatelný, vědomý.
Když máme to štěstí a můžeme žít v mírových, klidných podmínkách, řekněme, kdy můžeme žít obyčejným životem, tak je to se strachem složitější.
Vedla se debata, do jaké míry pociťovali lidé strach třeba v době normalizace a podle toho také jednali byli právě že ze strachu konformní s komunistickým režimem. Jsou názory, podle nichž mnoho lidí žádný strach nepociťovalo, prostě si nějak žili, třeba si víc dávali pozor (to mi říkal můj otec), ale nijak se režimu nebáli. Mám dojem, z hlediska toho, co víme o strachu, tak je to s ním právě tak, že člověka může ovládat právě i podvědomě. Strach je často nevědomý, jede na pozadí našeho vědomého života, našeho myšlení, cítění, rozhodování. Ale tohle vše určuje. A samozřejmě, že ve formě úzkosti či deprese se i za podmínek, kdy nežijeme v žádném totalitním režimu, hlásí ke slovu.
Jak známo podle Ježíšových slov, člověk nezná dne a hodiny, kdy do zdánlivě poklidného a přehledného běhu života se prolomí to nečekané, mezní, krajní, ohrožující. Jeden den jste zdraví, nebo se tak cítíte. A druhý den si již jdete pro žádanku na onkologii a začne se všechno hroutit. Jeden den jdete do práce, druhý den člověk dostane výpověď a neví, co dál. Jeden den žijete s partnerem, druhý den se něco stane a vztah se rozpadne (a jeden kvůli tomu třeba skončí na ulici – mnozí bezdomovci by asi mohli vyprávět) Jeden den církev žije v normální, rozuměj demokratické, pluralistické společnosti, kde je respektována lidská důstojnost, kde lidé ve veřejném prostoru ctí pravidla, a druhý den se probudíte v nelidské diktatuře, s pronásledováním, lidovými tribunály, lynčováním a pronásledováním a fyzickou likvidací protivníků, koncentračními tábory. Strach z takovýchto mezních situací nás stále doprovází.
II.
Ale: Strach/úzkost může mít i svou dobrou funkci. Naznačuje, ukazuje nám meze, s nimiž musíme žít. Indikuje nám být obezřetní. Vědět, že vše nemáme ve svých rukou. Že náš život je křehký. Strach může být spojen také s láskou. V situacích, kdy máme strach ne z někoho, nebo z něčeho, ale o někoho. Tady se strach asi blíží k jiné emoci (nebo stavu mysli?) – starosti. Zcela prostě, elementárně, základně – když máme strach o život druhého, že zemře, že už tu nebude, nikdy ho neuvidíme, bude nám chybět, v našem životě zůstane prázdné místo. (A teď je vedlejší, že tento strach o druhého jde zpravidla ruku v ruce se strachem o sebe, o svůj život.)
Nejde o to, strach zcela odstranit. Není realistický pohled na člověka, který by si myslel, že se člověk strachu může zcela zbavit. Neboť strach někdy, za určitých okolností, má i dobrou funkci (jak už jsem řekl).
Jde však o to strachu ukázat jeho hranice, nenechat si přerůst přes hlavu jeho nárok na náš život. Neboť v tom spočívá nebezpečí strachu: že bude narůstat, bobtnat, že člověk za samého strachu dostane strach ještě větší. Takový strach může být jako vězení, v němž jsme uzavřeni a v němž už nedokážeme vidět žádné východisko.
Proti strachu máme různé strategie, více či méně účinné. Od obyčejného „neboj se“ až po psychoterapii. A nebo si to člověk nepřipouští a svůj strach si promítá na druhé. Kteří můžou za všechno to, z čeho má člověk strach u sebe. A jak neblahé to má potom důsledky, zvlášť v politickém a společenském životě – opět nemusím o tom dlouze mluvit.
Tou základní biblickou strategií je: vzpomenout si, připomínat si toho, který dává nikoliv ducha bázlivosti, ale Ducha odvahy, síly, lásky, rozvahy. Jeho láska strach zahání, nebo přesněji vykazuje ho do jeho mezí, proměňuje, zbavuje jeho ničivé moci. Boží duch dává odvahu, sílu, dynamiku, vyhání z vnitřních vězení. Tam kde strach ochromuje, tam dává boží duch výhledy na nové cesty.
Boží Duch dává lásku – to znamená, že vede do společenství, propojenosti, vědomí, že nejsem sám, že tu jsou lidé, které pohání také tento Duch, a kde mohu najít pomoc, oporu, byť vždy nedokonalou a fragmentární.
Boží Duch dává rozvahu – jasné myšlení, možnost jasně posuzovat sebe, svět, informační chaos, lži a dezinformace, produkty těch, které strach už naplno ovládá.
Tedy: Boží Duch nám dává dynamiku, lásku, jasnost, radost. Proměňuje náš strach, umožňuje nám, aby nás nepřemohl. A proměňuje náš strach v důvěru. Ostatně důvěra – to je také to o čem bible mluví jako o bázni Boží. Takto důvěřovat Bohu – to otevírá cesty do křehkého, trnitého, ale přesto nebázlivého života víry. Který je založen v tom, který zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu.