Deuteronomium 8, 7-18 (1. čtení: Lukáš 17,11-19)
Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, tě uvádí do dobré země, do země s potoky plnými vody, s prameny vod propastných tůní, vyvěrajícími na pláni i v pohoří, do země, kde roste pšenice i ječmen, vinná réva, fíkoví a granátová jablka, do země olivového oleje a medu, do země, v níž budeš jíst chléb bez nedostatku, v které nebudeš postrádat ničeho, do země, jejíž kamení je železo a z jejíchž hor budeš těžit měď. Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému Bohu, za tu dobrou zemi, kterou ti dal. Střez se však, abys nezapomněl na Hospodina, svého Boha, a nepřestal dbát na jeho přikázání, práva a nařízení, která ti dnes udílím. Až se dosyta najíš a vystavíš si pěkné domy a usídlíš se, až se ti rozmnoží skot a brav, až budeš mít hodně stříbra a zlata, až se ti rozmnoží všechno, co máš, jen ať se tvé srdce nevypíná, takže bys zapomněl na Hospodina, svého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Vodil tě velikou a hroznou pouští, kde jsou ohniví hadi a štíři, žíznivým krajem bez vody, vyvedl ti vodu z křemene skály, krmil tě na poušti manou, kterou tvoji otcové neznali, aby tě pokořil a vyzkoušel a aby ti nakonec prokázal dobro. Neříkej si v srdci: „Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou.“ Pamatuj na Hospodina, svého Boha, neboť k nabytí blahobytu ti dává sílu on, aby utvrdil svou smlouvu, kterou přísahal tvým otcům, jak tomu je dnes.
I.
Jaké jsou nejvhodnější podmínky k vděčnosti? Když máme všeho dostatek, nic nám nechybí, co k životu potřebujeme: vztahy, práci, bydlení, příjem? A nebo spíše když jsme v krizi, když se nám něčeho nedostává, a my toužíme po změně, hodně chceme se posunout, dojít do nějakého kýženého stavu, do „země zaslíbené“? Bible nám staví před oči: každá situace, v jaké se jen člověk může ocitnout, nabízí dvojí přístup: buď nás může vést k vděčnosti, a nebo naopak k pocitu samozřejmosti, který vyústí až do chronické nespokojenosti, zahořklosti. Ani být chudý, ani být zajištěný automaticky nevede k vděčnosti. Jak ty nejlepší, tak ty nejhorší podmínky můžou vést (a často vedou) k apatii, lhostejnosti, hněvu, zahořklosti. A nebo také k velkému vzepětí, pokoře. Rozpoznání toho, co je v životě podstatné, a co nikoliv.
Slova, která jsme slyšeli, mluví právě tak trochu do obou těchto situací: jsou jednak zasazen do příběhu, kdy Izrael ještě putuje pouští, vlastně ještě ani moc nemá za co být vděčný, spíše reptá. A možná právě proto zaznívají tato Hospodinova slova tlumočená Mojžíšem. Slova, která si pak Izrael připomínal, když už dávno neputoval a byl usazen ve své zemi.
Text velmi detailně a neúnavně líčí Boží požehnání, která na Izrael na konci jeho cesty čekají: bohatá na zdroje, vodu, nerosty, obilí. Je to velká motivace. Zaslíbení materiální hojnosti. Vize plnosti životních podmínek. Dostatek. Zemský ráj to na pohled, řečeno slovy české hymny. Plnost, kde jsou uspokojeny všechny základní lidské potřeby: potřeba nasycení, potřeba důstojného bydlení. Kde to „funguje“. A kde to funguje i duchovně: „budeš dobrořečit Hospodinu“.
A přitom i pro Izrael tehdy tato vize nikdy nebyla skutečností. A pokud, tak vždy jen na chvíli, částečně, fragmentárně. Ostatně tak je tomu i dnes v našem světě. A samozřejmě: taky jak pro koho, tehdy i dnes je svět stále rozdělen na ty bohaté, na ty chudé a pak na ty na škále mezi tím.
Okolnosti pro Izrael byly naprosto jiné než takto rajské. V potu tváře ve vedru museli stavět své vesnice. Kopali studny, které jim nepřátelé zase zasypávali. Jejich denním chlebem byla namáhavá práce na poli, a často se stalo to, že pole byla vysušená. Neúroda. Hlad. A to nemluvím o politické nestabilitě. A o tom, že právě ono „dobrořečení Hospodinu“ nebylo nic samozřejmého. O tom je ostatně skoro celý starý zákon.
A do toho zaznívají, tak trochu provokativně tato slova o budoucí hojnosti, blahobytu.
Protože samozřejmě že známe takové situace: kdy má člověk relativně vše, co potřebuje. A právě v takových situacích zapomíná, co všechno má, za co je dobré být vděčný. A známe případy, kdy si ještě navíc (navzdory tomu) řekne: ono vlastně dřív to bylo ještě lepší, za faraona bylo líp.
A proto tam zaznívá i to varování – nezapomeň, komu za to všechno, co máš, vděčíš. Člověk zapomíná totiž. Zapomenout – to se stává každému, v určitém věku je to až přirozený proces. Samozřejmě jde o to, na co, na koho zapomeneme. Tady jde o to, když člověk zapomene, co je v životě podstatné, nejpodstatnější. Jak často to méně podstatné zaměňujeme s tím nepodstatnějším! Totiž že vděčíme za svůj život Bohu, a že chceme-li život, ať přinese cokoliv, prožít, a ne jen přežít, je blahodárné ho prožít právě ve stavu této vděčnosti, vděčnosti Bohu.
Samozřejmě, že blahobyt si člověk, když to klapne, dobyde vlastní silou, „zdatností svých rukou“. Nebo zdatností svého rozumu, své kreativity, své fantazie, svého vizionářství. Ano – i vychytralostí (i to bible zná). Někdy nepřestáváme žasnout, jakou kreativitu někteří jsou schopni vygenerovat, aby se dostali k bohatství.
Pečení holubi do úst nelétají, i když i to se někomu někdy v určitých etapách života může zdát. Autonomie, osamostatnění, to je klíčový úkol životní každého člověka. Nebýt závislý na svých rodičích, především, ale i nebýt v takové životním naladění, kdy jen dávám, jen natahuju ruku, a sám nedávám a neprodukuju nic.
Ale zde člověk tak často sklouzává do druhého omylu: ne do apatie, ale pocitu, že jsme svého štěstí strůjcem, že já jsem se za to zasloužil, a pak člověk má tendenci podobně se dívat na svět a měřit druhé, do jaké míry i oni makají, pracují, jsou samostatní, a běda, když nejsou – tak to potom jsou hned ti neschopní, paraziti, atd. Tohle je životní nastavení, kdy vlastně k vděčnosti také žádný prostor není.
II.
Text to říká až průzračně: „K nabytí blahobytu ti dává sílu Hospodin.“ To neznamená, že víra je dobrá k tomu, abychom byli v životě jen bohatí. Víra s materiálním zdarem samozřejmě souviset může. Ale její úloha je jiná: ať už jsme v jakékoliv situaci, tak nám otevírá oči pro Hospodina, vlévá do našich srdcí základní vděčnost, proráží naši věčnou tendenci si ztěžovat, nadávat, reptat, být zoufalí, vidět, co nemáme, někdy i závidět nebo žárlit.
Víra nám nemá zavírat oči pro reálné nespravedlnosti a nerovnosti ve světě, pro skutečné problémy, kterými lidé žijí. Že jsou země, kde jsou vyschlé potoky, kde neroste pšenice ani ječmen. A také vede být nejen vděčný, ale i solidární, sdílný, někdy třeba i rozhazovačný.
Díkčinění – to je příležitost znovu si připomenout, že ten náš lidský bludný kruh Hospodin prorazil a proráží a zve nás jít s ním. Zažívat hojnost a bohatství jeho milosti a jeho darů: zažívat odpuštění, zažívat osvobození od otroctví našich vnitřních, ale i společenských Egyptů. Zve nás napřímit hlavu, otevírat oči, a vidět v našem životě to dobré – a s vděčností to brát z Boží ruky, „z tvé ruky, Pane můj, co dáváš chci vzít“. A také nás to vede vstávat, vycházet z našich komfortních zón a podle našich sil s těmi „hady a štíry“ v našem světě, který je stále v mnohém onou pouští, něco dělat.
Díkčinění – to je připomínka s důvěrou pohlížet do budoucnosti – neboť je to Boží budoucnost. Je to budoucnost toho, který slibuje: já jsem ten chléb života. Kdo ke mně přichází, nebude hladovět. (J 6,35).