L 1, 67–71 (1. čtení: L 1,67–79)
Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid a vzbudil nám mocného spasitele z rodu Davida, svého služebníka, jak mluvil ústy svatých proroků od pradávna; zachránil nás od našich nepřátel a z rukou těch, kteří nás nenávidí.
I.
Pro Boží skutečnost v našem světě má bible mnoho obrazů a příběhů. A především jedno jméno. Ježíš Kristus. Nejen další z vlivných lidí, kteří nechali stopu v našich dějinách. V tomto Ježíši je to Bůh sám, jenž se objevil mezi lidmi. Lukášovo evangelium mluví o tomto objevení jako o Boží návštěvě. V Ježíši k nám přišel na návštěvu Bůh sám.
II.
Co se to děje, když se my lidé navštěvujeme? Návštěvu obvykle čekáme. Návštěvníci se obvykle předem ohlásí. Vzájemně se na ni těšíme – jak jako hostitelé, tak jako hosté.
Ze strany hostitele i pozvaného návštěvě obvykle předchází příprava. Hostitel má leckdy dojem, že musí hlavně uklidit. Vytřít podlahu, utřít prach, možná umýt okna, určitě nádobí. Zvláště má-li děti, a sám moc pořádek udržovat neumí. Host se musí cítit u nás dobře. A možná – co by si o nás pomyslel, v jakém nepořádku žijeme? Vždyť je to tak, že často prostory, které obýváme, jsou také nějak odrazem naší osobnosti. Návštěva přichází do našeho soukromí, které je odrazem našeho nitra. A my teď sebe tak trochu odhalujeme.
Návštěvník i navštívený obvykle musí něco nakoupit k pohoštění. Musí alespoň trochu přemýšlet, co by hostům chutnalo, čím by jim udělal radost. Host by zase měl přinést nějakou pozornost. Alespoň něco symbolického třeba bonbony dětem či láhev vína. Nebo něco upéct. Záleží samozřejmě na různých okolnostech.
Ideálně se od návštěvníků očekává, že budou respektovat to, jak to u hostitelů chodí. Že budou respektovat jejich zvyklosti, třeba že se zouvají, nebo právě že se nezouvají. Nebo že se u nich nekouří. A totéž platí i o hostitelích. Nebudou kouřit, když ví, že to návštěva nesnáší. Možná se bude projevovat i v tom, že se nebude hovořit o tématech, o nichž víme, že se neshodneme, že jsou sporná. O politice, o náboženství.
Návštěva tedy předpokládá spojení, propojení, blízkost, Nebo alespoň známost hosta a hostitele. Je mezi nimi vztah. Ten může být různý: návštěva je výrazem jejich hlubokého přátelství. Či přátelství, které se rodí, se návštěvou teprve upevňuje.
Motivy, na jejichž základě se navštěvujeme jsou v ideálním případě přátelské, pozitivní. Jejím smyslem je bytí spolu, komunikace, sdílení, klábosení.
Návštěva však předpokládá také oddělení. Kdykoliv nějaký lidský kontakt chápeme jako návštěvu, předpokládáme, že ti druzí jsou od nás odděleni. Ať vztahově, ať prostorově. Lidé v rámci jedné rodiny, bydlící v jednom bytě, to nechápou tak, že by se nenavštěvovali. Návštěva předpokládá hranice, meze, v nichž my lidé žijeme. Taková je povaha naší existence. Žijeme v oddělených domácnostech, v různých rodinách, na různých místech.
A nejsou to jen naše byty, kde se navštěvujeme. Jsou místa, odkud se navštívený nedostane. Kvůli svému provinění jako ve vězení. Kvůli své nemoci jako v nemocnici, v hospicu. Nebo starý osamělý člověk ve svém bytě. Tito navštívení nemají většinou co nabídnout, jen sami sebe.
Někdy je však složité pro obě strany určit, zda se jedná o návštěvu či nikoliv. Zda se spíše nejedná o vpád, vniknutí, invazi. Když někdo přijde někam náhle, bez pozvání, bez ohlášení. Nebo když se ukáže, že buď hosté či hostitelé se přestávají respektovat. Kdy host či hostitel zapochybují, zda vzájemné pobytí bylo přátelství jen maskováno a v pozadí jsou nějaké jiné motivy.
III.
Co to znamená, že Bůh navštěvuje člověka? Návštěva znamená dočasné přátelské překonání hranic. Bůh se kvůli přátelství k člověku také vydal za hranice. Snad by se dalo říci do „ciziny“? Přišel do světa, do oblasti, která je jiná než ta jeho. Vydal se z nekonečna, z věčnosti do oblasti konečnosti. Kde je přítomen i zmar, hřích. Kde je na mnoha místech neuklizeno, fleky na podlaze, občas v rohu chuchvalce prachu, kterých si buď nikdo nevšiml. Nebo ano, ale co, vždyť to nevadí. Tato návštěva byla předem ohlašována. A Bůh byl také očekáván. Byť asi byli mnozí překvapeni, jaký tato Boží návštěva měla průběh. Tehdy v Kristu. Ale vůbec kdykoliv zažíváme, že klepe na dveře našich životů.
Zachariášův chvalozpěv v Lukášově vyprávění byl výrazem takového očekávání. Na návštěvu přijde mocnář, urozený člověk, z dobré rodiny. Kdo by si takovou návštěvu nepřál? A jako dobrý host nepřijde s prázdnou. Jeho darem je záchrana člověka. Od nepřátel. Od těch, co nikdo nezval, od těch, co bychom nezvali. Od těch, od kterých bychom ani nečekali, že přijdou.
Ale kdo by čekal, co že ten Boží host (a ve skutečnosti náš Hostitel) přinese! A že my mu nemáme moc co nabídnout. Přinesl záchranu, která nás vede k tomu, také zvát ty, kteří nás považují za nepřátele, či které my považujeme za nepřátele my. Třeba tak, že se alespoň budeme vzájemně učit si trochu porozumět, i přes všemožné hranice, co nás oddělují. Nebo se za sebe modlit (Mt 5,43n.) Ten Boží návštěvník přinesl a přináší i prohloubené poznání toho, co je pravá zbožnost a spravedlnost. Poznání, že i my sami jsme byli Boží nepřátelé (srov. Ř 5,10), kteří stále leckdy mají problém přijmout jeho lásku. On však naše nepřátelství v Kristu odpustil, a znovu k tomuto odpuštění přivádí. Proměňuje naše pojmy přátelství, nepřátelství. Rozšiřuje kruh toho, koho zvát na návštěvu. Zvát na návštěvu – doslova i přeneseně. Třeba tak, že otevíráme své srdce i mysl pro perspektivu, pro život těch druhých, kteří jsou nám cizí, kterým nerozumíme, s nimiž se v ničem neshodneme.
Snad se někdy to Boží přicházení zdálo, může zdát jako invaze. Vpád. Jako nerespektování toho, jak to u nás doma přeci chodí odevždy. Že nás navštívil a navštěvuje Bůh se však nakonec pozná podle toho, že se nakonec necítíme, jako po „návštěvě“ zloděje. Ale v našem životě nastane blahodárné provětrání. Nám, jeho hostitelům se otevřou díky návštěvě oči. Poznáme, v jaké bídě leckdy žijeme, že žijeme „ve tmě a stínu smrti“ (L 1,79). Ale především zakusíme, že jsme vedeni po cestě pokoje. Amen.