Jakub 5,7 – 11 (1. čtení: Izajáš 35,3-10)
Buďte tedy trpěliví, bratří, až do příchodu Páně. Pohleďte, jak rolník čeká trpělivě na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká podzimního i jarního deště. I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce, vždyť příchod Páně je blízko. Nestěžujte si jeden na druhého, bratří, abyste nebyli odsouzeni. Hle, soudce stojí přede dveřmi! Za příklad trpělivosti v utrpení si, bratří, vezměte proroky, kteří mluvili ve jménu Páně. Hle, ‚blahoslavíme ty, kteří vytrvali‘. Slyšeli jste o vytrvalosti Jobově a víte, k čemu ho Pán nakonec přivedl. Vždyť ‚Pán je plný soucitu a slitování‘.
I.
Trpělivost – to je ctnost, lidský postoj, o němž je v tomto oddíle řeč. Je to postoj ke skutečnosti, který většinou chápeme pozitivně. A zvláště v adventní době. O té se shodneme i s lidmi mimo církev, že je to období příprav,, těšení se: čekání. A co jiného je trpělivost než umění čekat! A umět čekat, – o tom prostě lidé ví, že je to jedna z podmínek zdařilého života. Jak o tom vypovídají i obecně známá, leckdy až otřepaná přísloví: Trpělivost přináší růže. Trpělivost – matka moudrosti. Nebo: dočkej času jako husa klasu! Neplatí tato přísloví obzvláště v adventní době?
Neboť s naším životem je to tak, že čekat prostě musíme. Ale také často čekat neumíme a nechceme. Neboť čekání, než nastane stav, k němuž směřuje, je leckdy doprovázeno vnější nespokojeností, někdy bolestí, či námahou, ano strastí. A té se člověk lehce poddá. A buď pro tyto strasti zapomene to, na co vlastně čekal. A nebo se snaží tyto strasti překonat skokem – to (toho) na co (koho) čekám, chci mít co možná hned. Bez čekání.
II.
V přečteném oddílu máme dva příklady trpělivosti. Jeden je „světský“. Potom „duchovní“. Jako vzor trpělivosti je zde nejdřív uveden rolník, zemědělec. To, na co je zaměřeno jeho trpělivé čekání, je jednak úroda. Ale také déšť. Tedy to, co tuto úrodu umožňuje a čemu rolník nemůže poručit. (A čeho se dnes tolik nedostává.) Být trpělivý znamená uznat, že to, o co usiluji, na co čekám, nenastane hned. Ze dne na den. To je elementární zkušenost právě v zemědělství. Kdy člověk musí uznat, že mnohé nemá v rukou. S lecčím mohu hnout. Můžu růst obilí a kvalitu úrody různě podpořit. Ale jedním nemohu disponovat: to je zde počasí. Prostě z lecčím v životě nehnu. Alespoň ne teď.
Jaké příklady trpělivosti bychom uvedli dnes? Majitele firmy, který buduje od píky svůj podnik? Žije skromně, odříká si konzumu, zbytečně neutrácí? A který si je vědom, že je vydán „na milost“ neviditelné ruce trhu a globálnímu vývoji ekonomiky, který dnes již nikdo nedokáže dostat pod kontrolu? Anebo nezaměstnaný člověk, který den co den zkouší odpovídat na inzeráty nabídek práce, i přes to, že byl mnohokrát kvůli svému věku odmítnut? Anebo vědec, jenž trpělivě, pomalými krůčky postupuje k získání nějakého poznatku, ale ví, že průlomového poznání často dosáhne náhle, díky jakémusi osvícení? A nebo kriminalista vyšetřující složitý případ, který je často k průlomu však odkázán na náhodu? A nebo rodiče, kteří trpělivě vychovávají své děti, dávají jim to nejlepší, ale zároveň ví, jakým vlivům jejich děti jsou a budou vystaveni, a vůbec že jejich představy o budoucnosti svých dětí nemusí odpovídat tomu, co děti sami budou chtít?
Umění trpělivosti je i tedy o rozpoznání, s čím „hnout“ můžu, co je v mé moci, a s čím ne. Jak to říká slavná „modlitba anonymních alkoholiků“1. „Bože dej mi klid přijímat to, co nemohu změnit, a odvahu změnit to, co změnit mohu, a moudrost, abych jedno od druhého rozlišoval.“
Je jasné, že trpělivý člověk není člověkem pasivním, trpným. Postoj trpělivosti není žádný fatalismus. Postoj podle něhož není v našich rukou nic, člověk má přijmout vše, jak je, a nechat se tím vléci. Je něco takového jako náboženský fatalismus, kdy vše, co se děje, se chápe tak, že to je projev Boží vůle. A tak je lepší když člověk nebude v životě o nic usilovat.
V textu je potom příklad i z duchovní oblasti. Jsou to jednak proroci, kteří mluvili ve jménu Páně. Obecně lidé, kteří procházejí těžkostmi kvůli tomu, že hovoří na základě zmocnění Bohem. A říkají věci často nesrozumitelné, těžce přijatelné. A jsou kvůli tomu vystaveni nepochopení, ústrkům. A nemusí to dnes být jen ti, kdo šíří evangelium o Kristu. Ale vůbec ti, kteří se staví proti nespravedlnosti a nelidskosti dnešního světa.
III.
Trpělivý člověk umí čekat. Na příhodný okamžik. Jsou v jistém ohledu tedy chvíle, kdy skutečně má ta naše trpělivost své meze. Kdy přinese růže, vydá plody. Kdy se dočkáme. Kdy se změní něco, co se zdálo nezměnitelné. A na čem také člověk usilovně pracoval. A to může být velmi různé. (A bývá to počátkem opět dalšího čekání.) Kdy je třeba u konce trpělivost s nějakým člověkem a jeho neustálými průšvihy a jejich odpouštěním. Kdy je třeba udělat rázný krok, a třeba se s někým rozejít. Třeba žena, která dlouho snášela těžký život se svým manželem alkoholikem a násilníkem. Ale jednou nastala chvíle, kdy si uvědomila že jejich manželství dále není možné.
V našich dějinách, v našich životech má trpělivost své meze. Které musíme leckdy odvážně stanovovat my.
Vhledem k Bohu je to však Bůh, který určuje meze trpělivosti. Protože jeho nikdy nemáme v rukou. On působí, kdy a jak chce. On přichází, kdy a jak chce. To, než zakusíme jeho přítomnost, kdy nám třeba odpoví na nějakou naši otázku, leckdy trvá dlouho. I Job musel takto čekat na pochopení své situace.
A moudrostí víry je právě toto učit se. Že Bůh není nikdo, jehož přicházení bychom mohli ovlivnit. Je totiž něco jako nezralá netrpělivost víry: kdy člověk chce rychlé překonání nějaké nouze. Často své osobní. Ale třeba i nouze obecnější. A chce Boha k té změně nějak pohnout. Potom se Bůh začne podobat automatu, do něhož vhodíme minci, a očekáváme, že hned se nám dostane požadovaného produktu. A nebo snad je možné to přirovnat k miminku či batoleti a rodiči, kdy dítě něco chce, zapláče a očekává, že rodič ihned přiběhne, aby jeho pláč utišil.
Lid víry měl a má po celé dějiny zkušenost, že Bůh nepřichází. Jako by netrpělivost byla leckdy na místě. Kdy se zdá, že je Bůh takovým „rozmarem počasí“. Člověk čeká vzhledem k ročnímu období déšť, a ono nic. Sucho.
Asi to vzhledem k tomu, co se ve světě děje, stále asi někdy budeme mít sklon tak vidět. Budeme někdy takto netrpěliví.
IV.
Na konci toho oddílu je nadějná věta, které se při čekání na Boha, a vůbec ve vší životní praxi máme držet. Bůh je „plný soucitu a smilování“. Bůh nepřichází sice často přesně tak, jak si to přejeme. Jak to očekáváme. Ale přichází. Svým osobitým způsobem. A podle jedinečnosti každého z nás. Boha neovlivníme. Mnohé ve světě neovlivníme. Ale být ve svých každodenních úkolech naplněni milosrdenstvím a soucitem, i navzdory nemilosrdnosti, o to se můžeme pokoušet vždy. Kde je milosrdenství a soucit, tam je Bůh blízko. A jednou, to je adventní naděje, bude milosrdenství a soucit převládající síla ve vší skutečnosti.
1 Za jejího autora bývá považován americký evangelický theolog Reinhold Niebuhr (1892 – 1971), při její formulaci však vycházel ze starší tradice.