Genesis 15,1-7
Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer.“ Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“ Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (…)
I.
Díkčinění a Abraham, který se dívá se na hvězdné nebe? K čemu nás takový pohled na hvězdné nebe nad námi může vést? K úžasu nebo úzkosti?
Ostatně co v nás vlastně vyvolává úžas? Často konkrétní věci našeho světa, třeba právě příroda, to, co je pod nebem. Jsme z úžasu z její krásy, vůní, barev. Třeba při pohledu na rozkvetlou zahrádku plnou květin a stromů v létě. Při pohledu na podzimní záhonek plný dýní. Při pohledu na pole plné žlutých klasů.
A co žasnutí pod hvězdným nebem? Podíváte se někdy? A pokud ano: žasnete nebo je vám spíš úzko? Ano, právě takový pohled právě může vést k naprostému úžasu. Žasnete nad tou nezměrností kosmu a naší nepatrností v té vší velikosti? Vždyť je vlastně neuvěřitelné, že tu tváří tvář nekonečnosti vesmíru jsme, že tu je svět. S jeho pestrostí, plodů: mnohostí projevů života. Uprostřed kosmu, a v tom výhledu do něj: kde sice život hledáme, ale stále ne a ne ho nalézt. Nevede tento pohled ke spontánní radosti a zpěvu “Krásná je modrá obloha, je zázrak pod ní žít”?
Někdy je dobré setrvat jen u tohoto úžasu. Že tu jsme, že tu je svět, že jsme na světě a můžeme užívat jeho plodů. A jako lid víry můžeme vyznat: za to vše vděčíme Bohu. Tomu, který tento svět chtěl a chce, který tento náš svět dokonce miluje. Víra vyznává: náš svět, život s jeho rozmanitostí – to není omyl, náhoda, ale něco chtěného. Znovu to opakuju: Je to tak nesamozřejmé a vzácné vyznání.
Proč vzácné a nesamozřejmé? Takový pohled do nebe může také vést k úzkosti či tu stávající spíše prohloubit. Úžas je tak často spojen se svým protikladem – úzkostí, strachem. Není i ten pohled na tu velikost a hloubku vesmíru a všeho možného vlastně zneklidňující? Je snadné v takové chvíli propadnout úzkosti, kam se to všechno může stočit, jak málo věcí vlastně máme ve vlastních rukou.
Pro mnoho lidí je toto reálnou zkušeností. Pohled do nebe pro mnohé lidi nevede k vyznání: věřím! Ale bojím!
II.
K Abrahamovi se ale dostala ve vidění slova zpráva: Pohleď na toto nebe! A tento pohled ať tě naopak uklidní. To hvězdné nebe Ti bude podobenstvím tvé budoucnosti, odpovědí na tvé otázky, na tvé strachy. Abraham takto dostane přímý Boží zásah na solar, jeho úzkost dostane přímý zásah, a ten zní „Neboj se!“ Člověk se může bát z mnoha důvodů. Také jako zde Abraham, a sice kvůli tomu, že život nepřináší a nepřinese toužené plody. Abraham se bojí, že nebude mít vlastního potomka. My se můžeme bát zcela jiných věcí (hojnost plodů, zdraví, kam půjde naše civilizace…), ale ty strachy mají jedno společné: neztratili jsme na svých cestách důvěru v Boží vedení? V Boží zaslíbení? Abraham ve svém stanu, těsně před tím, než ho Hospodin zavolal, možná právě prožíval chvíli, vše je ztraceno, všechno, co mám připadne tomu hejskovi, co jsem ho před lety najal jako správce… Všechna má práce i tahle cesta přijde vniveč. Teď ale stojí pod tím nebem a kouká, jak se před ním budují celé formace jeho potomků…
Ten úžas, ta vesmírná velikost mu právě vypráví také o nás, jak tu teď sedíme a věříme (snažíme se věřit) stejně jako on kdysi. Neboť ty hvězdy, to jsme my – potomci Abrahamovi, dětmi tohoto zaslíbení, jak píše apoštol Pavel. Ti, kterým se dostalo daru téže víry a důvěry v Hospodinova zaslíbení. A tak tu právě dnes se snažíme opět prohloubit naši víru, že je před námi podobně veliká budoucnost. Věříme a zpíváme, protože on uvěřil, vydal se dál. Náš dík, je díkem generacím před námi. Náš dík je díkem Bohu, že je vedl, a že i my, ne vždy (samo)zřejmě, jsme vedeni také.
Neděle díkůčinění, poděkování, za to že se i letos urodilo, že máme co dát dětem, že naši rodiče, či prarodiče mají co jíst a nestrádají, že můžeme žít i v té naší komplikovanosti v dobrých vztazích a stále ještě v klidných, i když složitých časech. Tohle vědomí té nesamozřejmosti plodů země, plodů našich vztahů, demokracie a obecně kultury, nás má vést k reflexi toho všeho. Nejen vděčnému přijetí, ale také odhodlání předávat dál. Nežít jen pro sebe, ale pro větší celek. Náš dík, je i dík za tento sbor, církev, Ježíšovy myšlenky, které nás vytahují z našich vlastních někdy úzkostných, někdy možná nerealisticky rozlítaných myšlenek k novým obzorům.
Jsme tu a díváme se společně s Abrahamem a zíráme s otevřenou pusou, jak to ten Pán Bůh vlastně vtipně zařídil.
Abraham, ten, co nemá nic, nemá aktuálně nikoho, žádnou budoucnost, tomu se ukazuje: tvých potomků bude jako hvězd na nebi! Tam, kde život nedává smysl, nenese plody – tam je vždy naděje, že to začne rašit, že to zase začne žít a pulsovat.
Boží dary jsou nezměrné. Bůh nás ve svých darech prostě vždy dokáže překvapit. Na nás právě je, abychom tomu jako Abraham věřili, abychom se nechávali takto překvapit. Abychom více žasli, než abychom se nechávali ovládat úzkostí. Aby se náš život spíše překlápěl do údivu, vděčnosti, velkorysé štědrosti, díkůvzdání. Že si uvědomujeme hodnotu i toho každodenně všedního. I toho, co bude za dlouho? Dlouho po nás?
Boží dary se nedají ovládnout. Jako by nám tohle zaslíbení ukazovalo i svoji nespočitatelnost a nevypočitatelnost. A právě v tom je krása Božího tvoření: Jsme zváni k přijímání toho nespočitatelného a nevypočitatelného také u stolu Kristova. Slavit společně večeři Páně, která, byť skromně vybavená vínem a chlebem, ukazuje k velikosti Boží hostiny, někde za tím velikým vesmírem za jeho hvězdami. Amen.