To nejdůležitější. Kázání J.Š. z 3.10. 2021 (18. neděle po sv. Trojici)

Římanům 14,17-19     (1. čtení: Marek 12,28-34)

 

Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu.

 

I.

18. neděle po Trojici připomíná, co je v křesťanství to nejdůležitější? Co to je? Slyšeli jsme to v 1. čtení: láska (k Bohu, k bližnímu, láska Boha k člověku). Ono se to dá říci mnohými způsoby: třeba, jak jsme to slyšeli od Pavla. Boží království spočívá ve spravedlnosti, pokoji a radosti: radosti z Ducha svatého (nebo v Duchu svatém).

Pavel to podstatné ovšem nejdřív formuluje záporem. V čem Boží království nespočívá. Takovýto kontrast pro pochopení důležitých věcí pomůže. „Co jíte a pijete.“ To zní záhadně, o čem to Pavel mluví?

Pavel svá slova směřoval k rozhádaným členům římského sboru, kteří měli různé představy o tom, co je ve víře a její praxi to nejdůležitější. Dochází mezi nimi k vzájemným třenicím, hrozí rozštěpení sboru.

A hned chci dodat: Neustále si je to třeba připomínat: nebyl tu nikdy žádný zlatý věk naprosté jednoty, souladu a harmonie. Ani v církvi, natož obecně v dějinách. Tahle harmonie je až před námi. Tento soulad je předmětem naší naděje, nikoliv našeho nostalgického vzpomínání. Ale pozor: ne že by okamžiky, události jednoty neexistovaly! Tohle se děje. Kdy najednou se lidé propojí v tom nejdůležitějším. A církev je zrovna místem, které by v tomto mělo být průkopníkem, avantgardou. Ale jsou tyhle okamžiky souladu, sjednocení něco vzácného, křehkého a dlouho to netrvá. Přijdou zase různice, každý to vidí jinak, považuje něco za to nejdůležitější. Různé názory se přestanou doplňovat, ale vyhrotí se to a přijdou konflikty. Ale ty zážitky jednoty a souladu je zase dobré si připomínat a navazovat na ně. A těšit se na další. Třeba vzácná jednota po 89. Bylo to něco reálného, to zas ne, proto si to připomínáme.

Ale zpět k Pavlově rozhádanému římskému sboru: proč se mezi sebou hádali, není dnes už úplně jasné. Každopádně: Ty dvě skupiny tedy mají o sobě vysoké mínění a obě strany na sebe stejnou měrou útočí. Zdá se, že jedni se z náboženských důvodů báli jíst maso, a byli tak vegetariáni. A rovněž také „zachovávali určité dny“, které považovali za nějak nábožensky významné.

A ti druzí: ti kroutili hlavou, proč někdo nechce jíst maso a dodržovat nějaké svátky, když v Kristu mají svobodu takovéto tradice a zvyky nechat za sebou. Co pro jedny zřejmě byla samozřejmost a možná prkotina, druzí brali smrtelně vážně a bylo to pro ně kamenem úrazu. Ti jedni druhé soudili, ti druzí těmi prvními pohrdali. Tak už to na světě chodí: jeden druhému třeba nevědomě závidí jeho sílu a úspěch, a ten úspěšný mu to většinou dává „vyžrat“. Ale obojí mají máslo na hlavě: jeden závidí, druhý se vytahuje, je pyšný.

Vegetariáni v Pavlově sboru, co úzkostlivě nejedli maso a dodržovali nějaké svátky vyčítali svým protivníkům, že nedostatečně plní či porušují Boží řád a přikázání, neposlouchají Boha, naplní jeho vůli. A ti druzí se zase smáli, že nechápou křesťanskou svobodu, a že tohle už neplatí.

A Pavel, byť asi více stojí na straně těch silných – ve víře skutečně už není rozhodující, co se smí jíst a co ne – přesto kritizuje obě strany. A připomíná jim to nejdůležitější:

Království Boží nespočívá v bazírování na podružnostech, na vedlejších věcech. Ale také nespočívá v tom, že někomu omlacuju o hlavu, že na podružnostech bazíruje.

Tedy abychom se těch „podružností“ zastali: často právě v těch nejmenších věcech se ukazuje celek. Copak Ježíš neříká: kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké? Kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké? (L 16,10) Koluje taková rada v partnerském poradenství: všimni si, jak se ten druhý chová k nenápadným, nedůležitým lidem. Tak se potom asi bude chovat i k tobě.

Takovou předposlední (a pro život nikoho z nás určitě ne podružnou) věcí, kde se mnohé ukazuje o lidech, ale která se někdy (často) zaměňuje, byť nevědomě, s Božím královstvím, je třeba politika. I my musíme si připomenout – Boží království nenastane ani tehdy, pokud po volbách zvítězí strany, které ctí demokratické principy, dělbu moci, nevládnou jí zkorumpovaní a psychopatičtí jedinci. Ani v relativně poctivé, sociálně a ekologicky citlivé a hodnoty spravedlnosti a lidských práv ctící politice nespočívá Boží království, byť z ní jeho principy mohou někdy/leckdy prosvítat. Neboť jsou věci v životě, které ani politika nevyřeší.

 

II.

Boží království, říká Pavel, spočívá: ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého.

Spočívá v té Boží spravedlnosti, která odpouští hříchy a přináší Boží skutečnost do lidského nitra, a to do základu proměňuje. Boží království spočívá v pokoji, který převyšuje každý lidský rozum, v pokoji, který našemu lidskému klidu a vyrovnanosti teprve dodává hloubku a dobré nasměrování. V pokoji, který jediný je s to narovnávat a překonávat a alespoň částečně usmiřovat naše pozemské konflikty, rozhádanosti a jinakosti. Usmiřovat to, co my považujeme za životně důležité.

V moci takového pokoje Božího království je pak možné mít otevřené oči pro Boží velikost a pro svobodu, kterou do života přináší. Kde je dovoleno mnohé, co se zdálo tabu a zakázané a v rozporu s dosavadní tradicí. V moci takového pokoje je však možné také mít otevřené oči pro ty, kteří se pro něco trápí, kterým něco nejde, třeba právě proto, že ten boží pokoj nedostali. V moci takového pokoje potom se rozpouští veškeré pohrdání druhým, jeho zesměšňování nebo jeho předčasné odsuzování. V moci takového pokoje a spravedlnosti je však také možné pojmenovávat, kde na zemi ten pravý pokoj, radost a spravedlnost chybí.

Kéž je církev místem takového pokoje, tomuto Božímu pokoji slouží a rozšiřuje ho do všech oblastí naší společnosti.