Marek 3, 20-21.31-35 (1. čtení. Exodus 1,15–21)
Vešel do domu a opět shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. (…) Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup; řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“ Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“
Online: https://youtu.be/a7HNNnRKgvY
I.
Rodinné vztahy, rodinná pouta – tím žijeme všichni. Každý den. Ať chceme, nebo ne. I lidé zcela osamělí z nich vyšli, na ně vzpomínají, jsou rodinnými vztahy určeni. Jako víra vždy souvisí se společenstvím církve, tak lidský život souvisí s rodinnými vazbami. Často jsme tím, co se týká naší rodiny, pohlceni tak, že se jen těžko hledá cesta k nadhledu, odstupu. Ať jako děti, jako rodiče či prarodiče, nebo strýčkové a tety.
Realita života v rodině je jedna věc. Druhá věc jsou ideály, to, jak to má být. I zde jsou názory různé. Ostatně rodina: to je dnes jeden z největších bodů sváru v rámci naší kultury, ale i v církvích. Snad by se všichni shodli na obecném – že ideálem v rodinných vztazích je vzájemná láska, respekt, porozumění, úcta. A my každý den zápolíme, jak tohle konkrétně naplnit. Někdy se nám daří, někdy selháváme a hledáme, jak v různých situacích uskutečnit Boží vůli, kterou je láska.
II.
Jednou z událostí v rodině je, když děti jednoho dne opustí své rodiče, jak se říká „vylétnou z rodného hnízda“. Když se ožení, vdají, odejdou na vysokou, přestěhují se za prací. Pro obě stany je to vždy velký přechod a změna. Také proto, že se musí rozvolnit ta pomyslná pupeční šňůra.
O Ježíšově rodinném životě nic moc nevíme. Víme, jak se jmenovali jeho rodiče, něco málo zmínek máme o jeho dětství. Také o tom, že si Marie s Josefem museli být od jeho dětství vědomi jeho zvláštnosti. Dnes bychom řekli, že byl Ježíš nadané dítě. A možná i trochu neposlušné, jak se lidově říká (viz příběh o dvanáctiletém Ježíšovi v chrámě, L 2,41n.). Také se z těch několika příběhů dozvíme, že Marie s Josefem Ježíšovi asi nerozuměli. Že je na knížky, básničky, duchovní věci.
Pak nic, střih. A pak víme s jistotou, že jednoho dne Ježíš z domu odešel, své rodiče také opustil. A ne proto, jak by se tehdy očekávalo, aby s oženil a založil početnou rodinu, začal vést řádný život. Odešel, aby se nechal od Jana pokřtít, a začal hovořit o Božím království, o svém jedinečném vztahu s nebeským Otcem. Začal uzdravovat nemocné, začal se stýkat s vyvrheli tehdejší společnosti, nepřizpůsobivými, řeklo by se dnes v jistých kruzích.
A domů, do normálního života se už Ježíš nikdy nevrátil. Ten mikropříběh, co jsme dnes slyšeli, je jedna z mála zmínek, kde se Ježíšově nejbližší rodina objevuje na scéně. A snad se dá říci, že tu máme jeden z pokusů, kdy se Ježíše snaží vrátit zpět do toho, co se tehdy obecně považovalo za řádný, běžný, normální, Bohem chtěný život. A i pro nás je – i když samozřejmě žijeme v jiné době – život v rodině něco normálního.
Měli pro to své důvody. Možná že Ježíšovi blízcí tušili, cítili, že si hraje s ohněm, že dráždí svými slovy a nevšedními činy mocné a vlivné. A tahle scéna byl pokus, jak Ježíše dostat do bezpečí. Měli o něj strach. Ten tolik pochopitelný strach, který mají rodiče o své děti, když dělají nejen něco, čemu rodiče nerozumí, ale co považují za nebezpečné. A nemíní se tím, když se chytnou špatné party, ale když se příliš angažují ve společnosti, v politice, zabývají se různými světonázory. A dělají věci, o nichž jsou přesvědčeny, že mají smysl, nejen pro ně, pro jejich osobní realizaci, ale i pro celou společnost, pro její dobro. „Nezbláznil se?“ může si takový rodič říct. „Není lepší zůstat v klidu domova?“
III.
Ježíš se ale vrátit do klidu domova odmítá. Neposlechl vůli svých příbuzných, aby se vrátil. A oni museli být přesvědčeni, že takhle to chce Hospodin. Ježíš svoji rodinu, svou matku, své sourozence odbije, odpálkuje. Jeho chování se může zdát neslušné, příkré, v rozporu s 5. přikázáním. V tuhle chvíli se s nimi odmítá bavit. Místo toho mluví o něčem jiném. Co je pro něj teď důležité není pokrevní, ale duchovní spřízněnost. Duchovní sesterství, bratrství, synovství, mateřství. A měřítkem tohoto duchovního sourozenectví je, když člověk plní Boží vůli.
Ježíš neposlechl a nešel domů. Poslouchal svého nebeského Otce více než lidi, a to i ty nejbližší. Načas opustil úzký okruh svých nejbližších – aby se rozrostl okruh těch, co seděli a sedí kolem něho. Ježíš opustil svůj domov, aby vybudoval domov nový. Aby založil novou rodinu. Aby v tomto našem světě vznikl dům svobody, respektu, lásky, prostor pro prohloubené konání Boží vůle. Dům, který přesahuje ten náš pomíjivý svět do věčnosti. A do tohoto domu nakonec přivedl i své nejbližší. Ježíšovým příbuzným, zvláště jeho matce Marii, se dostávalo v prvotní církvi jedinečného respektu.
IV.
Ježíš neposlechl, své rodiče, nešel domů, a to bylo štěstí pro nás všechny. Byl to ten případ neposlechnutí, kdy je dobré, když děti své rodiče neposlechnou. Poslouchal Boží hlas, Boží vůli, a dal nám na ni podíl. Nabídl nám stát se Ježíšovými sestrami, jeho bratry, dokonce i jeho matkou!
Díky němu můžeme uskutečňovat Boží vůli v celém našem životě. Někdy to dá práci ji poznat a uskutečnit. Ale s Ježíšem to jde! On nás vede k duchovní zralosti, abychom se nejdříve poslouchali Boha, a až potom lidi. A to jen v tom ohledu, nakolik z jejich slov činů prosvítá Boží vůle.
Ježíšovo Božské duchovní bratrství a sesterství nám dává tak potřebný nadhled, odstup. Který potřebujeme, abychom mohli žít naplno, v lásce, ve spletitosti vztahů, právě i těch rodinných, z nichž nemůžeme a nemáme utíkat.