Matouš 5,17–20 (1. čtení: 3. Mojžíšova 19,1-19)
Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám,: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.
I.
„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit zákon,“ říká podle Matoušova vyprávění na jedné hoře Ježíš učedníkům. V jakých situacích se lidé domnívají, že dosavadní zákon bude zrušen? Že nastane něco jako právní či etické vakuum? To často bývá v době revolucí. Strhávají se pomníky starého režimu, od teďka bude všechno nové, staré pořádky, ani staré právo naplatí. Známý je případ Francouzské revoluce na konci 18. století, která otřásla dosavadními politickými poměry v Evropě: na dvanáct let tam přestal platit běžný kalendář a byl zaveden kalendář revoluční. Vše bylo jiné: názvy měsíců, dnů, počítání roků.
Tyhle touhy po zrušení zákona – to je často touha člověka hříšníka, který si chce dělat, co chce. Nechce být ničím a nikým omezován. A tak to také často bývá. V individuální rovině při dětských revoltách (jimž ovšem i ty dospělé bývají podobné), i v rovině společenské nastává touha konečně si dělat, co chci, svobodu si vykládat jako svévoli. Tuhle touhu po tom, dělat si co chci, samozřejmě mají ne málo možná nejprve i mocní sami. Kteří buď chtějí na chvíli „zhasnout“, a nebo si potom ohýbat právo podle svých jednostranných a sobeckých zájmů.
Tahle touha po zrušení zákona: tahle touha může mít ale i svou jinou stánku, oprávněnou, pozitivní. Neboť to staré právo, ty staré pořádky, jsou staré proto, že protože už jen dusí, ničí, utlačují. Právo a zákon se stávají prostředkem svévole mocných. Podívejme se na současné Bělorusko.
Jsou revoluce v politické oblasti, jsou revoluce i v oblasti náboženské. I když my raději kvůli krvavé zatíženosti slova revoluce raději používáme jiná slova. Třeba reformace. Právě i Ježíše chápali mnozí jako takového revolucionáře (i když to slovo nepoužívali), který nejen že vyžene nepřátele, ale zbaví Izrael tíže Zákona. Jeho platnosti a jeho vymáhání zkostnatělými náboženskými elitami.
II.
Proti tomu však Ježíš protestoval a tohle slovo je toho protestu výrazem. Tohle slovo učedníkům, ale i prvním křesťanským sborům, zdůrazňuje: Ježíš přinesl duchovní revoluci či reformaci. Ale s vyvázáním se z minulosti to tak jednoduché nebude! Odpoutat se od Mojžíšova zákona, a tak i od židovství, to nebude jen tak. Ano, křesťanství bude a je jiné než židovství, ale jinak, než si mnozí představují.
Je tam Ježíšovo slovo: přišel jsem zákon naplnit, nikoliv zrušit. Mnoho lidí si v dějinách lámalo hlavu nad těmito poměrně obecně řečenými slovy. Přišel Ježíš nedokonalý zákon něčím doplnit? Něco k němu přidat? Nebo ho přišel dokonale vyložit, vysvětlit? A nebo ho svým životem, svými skutky realizovat, uskutečnit? Tohle je nejpravděpodobnější.
Připomeňme si ale: Co říká židovský zákon? K čemu vede, co požaduje? A co říkají proroci? Když se to shrne, odpověď se zdá jednoduchá. Jeden z ústředních požadavků, který proroci vyřizovali: „Milosrdenství chci, ne oběť. Poznání Boha je nad zápaly.“ (Oz 6,6)
Nebo Izajáš: „Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít.“ (Iz 58,6)
Z nového zákona zní různými hlasy táž zobecněná odpověď:
„‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ 40 Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22,37)
Nebo Pavel: „Vždyť přikázání nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: Milovat budeš bližního svého jako sebe samého. Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.“ (Ř 13,9n)
A tuhle lásku, tohle milosrdenství, kterou zákon požaduje, Ježíš naplnil vrchovatě. Položil kvůli ní i život.
A tohle „miluj“, buď milosrdný: to platí jako požadavek stále. Zde se žádná revoluce nekoná. Rozbíjej okovy svévole. Přispívej svými skutky (a i slova jsou skutky) k uskutečňování milosrdného prostoru svobody božího království. Tohle spojuje starý i nový zákon. Samozřejmě: nový zákon si tohle „miluj“ už nedokáže představit jinak než ve spojení s Ježíšovým jménem. V tom spočívá ta revoluce. A co k tomu ještě dodat?
III.
Problém představuje následující výrok o tom, že dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jedno písmenko ze zákona. Kdo by se o rušení těch čárek a háčků zákona pokoušel, tak bude čelit sankcím na věčnosti. Co jsou ta „nejmenší přikázání“, na nichž také tak záleží? Výslovně se zde tedy požaduje dodržování všech přikázání v Tóře bez ohledu na jejich obsah a závažnost.
Ta různá přikázání jsme slyšeli v prvním čtení. Mnohá platí i dnes, protože nějak rozvíjí Desatero. („Nedopustíte se bezpráví při soudu.“) Mnohá a další jiná již pro nás nejsou relevantní a nechápeme je jako aktuální promlouvání do naší situace. („Nebudeš nosit šaty utkané z dvojího druhu vláken.“) A jsou tam další: Příkazy trestu smrti za přestupování přikázání, třeba za přestupování soboty. Nebo obřízka. Nebo rozlišování zvířat na čisté a nečisté atd.
Tento požadavek neopustit ani to nejmenší přikázání si v Matoušově evangeliu lidé četli v situaci, když už došlo k oddělení mezi křesťanstvím a židovstvím. A kdy se ve skutečnosti ta nejmenší přikázání již nedodržovala. Jak v nově ustavené církvi. I tehdejším židovství byla spíše výjimka, když někdo trval na dodržování úplně všech přikázání. Ostatně už nebyl chrám, takže ty předpisy, podle kterých se má provádět bohoslužba a oběti, nebylo kde uplatnit.
Snad Matouš chtěl říci: Ježíš, o něhož tu jde nejdřív, vzal celý zákon vážně. A celým svým životem a tím, co říkal, jej uskutečnil. A tato slova jsou varováním před tím, k čemu v dějinách církve tak často docházelo, a to už v prvních staletích. To, s čím přišel Ježíš, se s duchovním dědictvím Izraele v mnohém rozchází, ale v mnohém ne. Bůh Izraele je Otec Ježíšův. A jeho vůle je stejná: milovat. Židé a křesťané i přes rozdíly jsou v tomto svázání pevným poutem. Chtít na toto dědictví zapomenout, vedlo k antisemitismu, nebo útěku z dějin.
Boží zákon: milovat sebe, Boha, bližního: ten stále platí. Protože platí duchovní zdroj, který za tímto „miluj“ je. Hospodin, Bůh Izraele. Otec Ježíše Krista. Ježíš nejen, že tento zákon naplnil, ale také tímto zákonem lásky naplnil naše srdce. A tahle Boží láska, když naplňuje nitra lidí, a zároveň směřuje jejich činy, to se pak ději věci. Ať se dějí i mezi námi. Amen.